ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2346.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 2346/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně M. O., s.r.o., zastoupené Mgr. J. V., advokátem proti žalované R. H. s.r.o., zastoupené Mgr. D. J., advokátem o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 111/2003, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006 č. j. 3 Cmo 271/2006-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. D. J., advokáta.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala ochrany proti jednání v nekalé soutěži žalobou, v níž požadovala, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se výroků, že internetové periodikum „Vše pro bydlení“ je „Největší server o bydlení v České republice“, dále povinnost uhradit žalobkyni částku 100 000,- Kč, a aby bylo žalobkyni přiznáno oprávnění uveřejnit rozsudek ve věci na náklady žalované v časopisech M. a M., S. a v H. novinách formou oznámení v rozsahu výrokové části rozsudku a předat rozsudek ke zveřejnění České tiskové kanceláři.
Dle žalobního tvrzení se žalovaná tím, že šířila o svém internetovém periodiku V..CZ nepodložené tvrzení, že se jedná o „Největší server o bydlení v České republice“, dopustila jednání nekalé soutěže vůči žalobkyni vydávající internetové periodikum T..CZ, a to skutkové podstaty klamavé reklamy podle §45 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. dubna 2006 č. j. 2 Cm 111/2003-59 zamítl žalobu v celém rozsahu (výrok I., II., III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. prosince 2006 č. j. 3 Cmo 271/2006-85 rozsudek soudu prvního stupně opravil v záhlaví uvedením správného IČ žalobkyně a správného znění obchodní firmy žalované (I. výrok), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (II. výrok) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumal podle §212 a násl. občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Konstatoval, že soud prvního stupně měl na základě rozsáhlého dokazování k dispozici dostatek skutkových zjištění pro rozhodnutí, z nichž pak vyvodil odpovídající skutkové závěry i správně věc posoudil. Předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí soudu o žalobkyní uplatněném nároku na zdržení se závadného jednání žalované, jež spočívá v šíření nepravdivého tvrzení, že server žalované je „Největší server o bydlení v Č. r.“, dále o zaplacení zadostiučinění 100.000,- Kč spolu s požadavkem na uveřejnění rozsudku. Uvedené nároky žalobkyně tvrdila jako nároky podle §53 obch. zák. z jednání nekalé soutěže žalované, k níž došlo klamavou reklamou podle §45 obch. zák.
Odvolací soud své odůvodnění uzavřel shodně se závěry soudu prvního stupně, že jsou sice splněny podmínky pro to, aby vytýkané jednání žalované bylo možno považovat za jednání nekalé soutěže (podle §44 odst. 1 obch. zák.), avšak nároky žalobkyně uplatněné podle §53 obch. zák. nelze přiznat.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v zákonné lhůtě dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost svého dovolání opírá žalobkyně o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní význam spatřuje žalobkyně v posouzení otázky, kdy v případě nekalosoutěžního jednání nepřipadá v úvahu uložit rušiteli povinnost zdržet se závadného jednání, přiznat poškozenému soutěžiteli přiměřené zadostiučinění a dále v posouzení otázky aplikace §150 o.s.ř.
Dovolatelka vytýká oběma soudům, že při svém rozhodnutí pochybily, neboť nesprávně právně posoudily daný případ, přestože dospěly k závěru, že ze strany žalované došlo k nekalosoutěžními jednání, jak tvrdila a prokázala žalobkyně, které lze kvalifikovat i jako případ klamavé reklamy. Dále dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že potvrdil závěr soudu prvního stupně o tom, že není na místě přiznat žalobkyni zadostiučinění, neboť se nejedná o nevyčíslitelné zadostiučinění, které by přiznání přiměřeného zadostiučinění opodstatňovalo, a dále že potvrdil závěr soudu prvního stupně, že nelze vyhovět žalobě, pokud jde o uložení povinnosti zdržet se jednání, neboť žalovaná svoje jednání (realizaci reklamy) již ukončila, a doplnil jej o konstatování, že povinnost zdržet se jednání lze uložit pouze tehdy, pokud závadné jednání ze strany soutěžitele trvá nebo hrozí. Dovolatelka se domnívá, že ze samotné skutečnosti, že k závadnému jednání již nedochází, nelze bez dalšího dovozovat, že nehrozí nebezpečí pokračování této závadné činnosti. Závěrečná výtka dovolatelky směřuje k aplikaci §150 o.s.ř. - pro případ, že by její žalobě nebylo vyhověno, navrhovala, aby soud žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť žaloba byla podána v době, kdy k závadnému jednání ze strany žalované docházelo.
Dovolatelka se obrací na dovolací soud s požadavkem, aby zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, a navrhuje, aby dovolací soud v dané věci odložil vykonatelnost rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně o nákladech řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání nejprve odpovídá na dvě otázky žalobkyně: K otázce, a) kdy nelze uložit rušiteli povinnost zdržet se závadného jednání, žalovaná uvádí, že z výkladu zákona a ustálené rozhodovací praxe soudů je zřejmé, že pokud nekalé soutěžní jednání soutěžitele netrvá a není nebezpečí jeho úmyslu pokračovat v tomto jednání, nelze mu uložit zákaz zdržení se závadného jednání. K otázce, b) kdy u nekalé soutěže nepřipadá v úvahu přiznat poškozenému soutěžiteli přiměřené zadostiučinění v penězích, žalovaná uvádí, že z výkladu zákona a ustálené rozhodovací praxe soudů je zřejmé, že pokud žalobce utrpěl jednáním žalovaného „nevyčíslitelnou ztrátu“ (újmu nemateriální povahy) a příslušným způsobem ji žalobce odůvodní, může se domáhat přiměřeného zadostiučinění (žalovaná zde cituje dvě soudní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR); za „vyčíslitelné ztráty“ (hmotnou újmu) nelze se tedy domáhat přiměřeného zadostiučinění, ale pouze náhrady škody, příp. ušlého zisku. K tvrzení žalobkyně, že by soud měl aplikovat §150 o.s.ř. a nepřiznat žalované náhradu nákladů řízení, žalovaná sděluje, že citované ustanovení dává soudu možnost, nikoliv povinnost ve zcela výjimečných případech nepřiznat úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná se s dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu plně ztotožňuje. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné, resp. zamítl jako meritorně nedůvodné.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil věc, když v případě zjištěného nekalosoutěžního jednání žalované konstatoval, že nelze uložit žalované povinnost zdržet se závadného jednání, že nelze přiznat žalobkyni přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemateriální újmu, a dále že nesprávně posoudil otázku aplikace §150 o.s.ř.
Dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, konstatuje, že soud prvního stupně ani odvolací soud nepochybily ve svých rozhodnutích, že v daném případě nelze přiznat žalobkyni ani jeden z uplatněných nároků, tj. konkrétně: nelze žalované uložit, aby se tvrzeného závadného jednání zdržela, neboť závěr odvolacího soudu, že nelze vyhovět žalobě na zdržení se závadného jednání, pokud již toto jednávání bylo ukončeno, je v souladu s konstantní judikaturou a tato právní otázka nevyvolává žádné výkladové problémy. Námitka dovolatelky proto nemůže založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. rovněž nárok na úhradu přiměřeného zadostiučinění, tj aby žalovaná uhradila žalobkyni částku 100 000,- Kč za tvrzenou újmu, podle skutkového zjištění odvolacího soudu nemůže obstát, neboť nebyly prokázány žádné okolnosti svědčící o vzniku a rozsahu nemateriální újmy. Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak tomu je v souzené věci.
Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Napadá-li dovolatelka výrok odvolacího soudu o nákladech řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výroku rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu týkajícím se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Napadený rozsudek odvolacího soudu tudíž nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení §243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) pro nepřípustnost usnesením o d m í t l (ustanovení §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu