ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2397.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 2397/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně E. a.s., , zast. JUDr. M. N., advokátkou proti žalovanému MUDr. P. W., , zast. Mgr. O. L., advokátem, o zaplacení 12.371.988,54 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 106/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2006, č. j. 14 Cmo 262/2006-146, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2006, č. j. 14 Cmo 262/2006-146, se ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 6.390.788,54 Kč, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2005, č. j. 21 Cm 106/2004-81, zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro zmeškání ze dne 1. prosince 2005, č. j. 21 Cm 106/2004-81, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 12.371.988,54 Kč se 7 % úrokem z prodlení z 12.371.988,54 Kč od 22. 1. 2004 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a dále uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení, a to soudní poplatek 494.880,- Kč a náklady právního zastoupení 216.408,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její právní zástupkyně.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou ze dne 22. 1. 2004 domáhala po žalovaném náhrady škody ve výši 12.371.988,54 Kč s příslušenstvím, sestávající z nedodrženého závazku spol. V. 363 ve výši 5.981.200,- Kč, neoprávněného čerpání z účtu 1.218.903,85 Kč, výběrů v hotovosti částky v celkové výši 285.000,- Kč, údajné půjčky společnosti P., s. r. o. ve výši 757.172,45 Kč, nenalezené platby od spol. Č. ve výši 3.960.000,- Kč a poskytnutých provozních záloh bez právního důvodu ve výši 169.712,24 Kč, s odůvodněním, že žalovaný, jenž zastával funkci jednatele žalobkyně, nevykonával svou působnost s péčí řádného hospodáře. Soud prvního stupně dále uvedl, že se řádně obeslaný žalovaný na nařízené jednání bez omluvy nedostavil, přičemž za řádnou omluvu nelze považovat omluvu právního zástupce. V době doručení obsílky na jednání právnímu zástupci žalovaného (25. 8. 2005) byl ještě žalovaný tímto právním zástupcem řádně zastoupen, avšak v době konání soudního jednání již dle názoru soudu prvního stupně žalovaný právně zastoupen nebyl, jak plyne z výpovědi plné moci, doručené soudu faxem dne 24. 11. 2005. Vzhledem k tomu, že se žalovaný na nařízené soudní jednání nedostavil a ani si nezajistil právní zastoupení, soud prvního stupně dle §46, §120 odst. 4 a §153b občanského soudního řádu rozhodl rozsudkem pro zmeškání.
Z výše uvedených důvodů rozhodl soud prvního stupně tak, jak uvedeno shora.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. listopadu 2006, č. j. 14 Cmo 262/2006-146, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 6.390.788,54 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že tvrzení odvolatele, že rozsudek soudu prvního stupně měl být doručen jeho původnímu právnímu zástupci – JUDr. V. K., advokátovi, nemá opodstatnění, neboť z faxového podání ze dne 24. 11. 2005 a písemného podání, doručeného soudu prvního stupně dne 28. 11. 2005, plyne, že tento advokát žalovanému vypověděl plnou moc a ukončil s ním spolupráci. Toto ukončení zastoupení bylo dle §28 odst. 2 občanského soudního řádu pro soud účinné od 24. 11. 2005. Soud prvního stupně proto dle názoru odvolacího soudu nepochybil, pokud doručil rozsudek přímo žalovanému. Odvolací soud se dále zabýval námitkou odvolatele, že v čl. II bodě 2, 3, 5 a 6 žaloby absentují skutková tvrzení, popř. jsou rozporná a dovodil, že skutková tvrzení ohledně škody, jež měl žalovaný jako jednatel původní žalobkyně – L., s. r. o. způsobit, jsou určitá a dostatečná pro právní posouzení věci a rozhodnutí, zda žalovaný za škodu odpovídá či nikoli. Námitka žalovaného je však dle názoru odvolacího soudu důvodná, co se týká nedostatečných skutkových tvrzení uvedených v čl. II bodě 1 ohledně nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 5.981.200,- Kč, neboť k tvrzené škodě nedošlo. Pohledávka žalobkyně ve výši 5.981.200,- Kč za žalovaným (tato částka představuje smluvní cenu za zprostředkování prodeje lékáren, jež společnost V. 363 fakturou č. ze dne 26. 5. 2002 vyúčtovala) dle odvolacího soudu nezanikla v žalobě tvrzeným započtením proti pohledávce V. 363 za žalující společností, protože nešlo o vzájemné pohledávky. Vzhledem k výše uvedenému a k tomu, že ze skutkových zjištění uvedených v žalobě právo žalobkyně vůči žalovanému požadovat zaplacení částky 5.981.200,- Kč a úroků z prodlení z celkové žalované částky nevyplývá, není požadavek na náhradu tvrzené škody ve výši 5.981.200,- Kč a úroků z prodlení z částky z 12.371.988,54 Kč od 22. 1. 2004 do zaplacení proto opodstatněný.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 29. 3. 2007 napadl žalovaný potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje zz ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť „je namístě, aby dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že odvolacími soudy a dovolacím soudem je rozhodována odlišně otázka, za jakých podmínek je možné vydat rozsudek pro zmeškání. Je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu je v kolizi s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2272/2000 a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 447/96. Podle §153b o. s. ř. je možné vydat rozsudek pro zmeškání jen za situace, kdy žaloba obsahuje skutková zjištění, na jejichž základě lze žalobci přiznat celý, v žalobě uplatněný, nárok. Žalovaný zastává názor, že dle §153b o. s. ř. není možné vydat „částečný rozsudek pro zmeškání“. V žalobě není dle žalovaného uvedeno, z jakého důvodu je uplatňován úrok z prodlení ve výši 7 % ode dne podání žaloby. Upozornil, že žalobkyní požadovaná výše úroku byla ke dni podání žaloby (22. 1. 2004) „ve zjevném rozporu“ s diskontní sazbou České národní banky, jež činila 1 %, tzn. výše úroku mohla dle §1 nařízení vlády ČR č. 142/1994 Sb. činit max. 2 %. Dovolatel namítl, že z žaloby není zřejmé, co je právním důvodem uplatněné pohledávky, a poukázal na „rozporuplné tvrzení“ v čl. II odst. 2 žaloby, dle které se mělo jednat o nárok z neoprávněného čerpání z účtu a současně je toto označeno jako škoda. Rozporuplnost důvodů uplatnění pohledávky lze dle dovolatele nalézt i v čl. II odst. 3 a 6 žaloby. Žalovaný dále uvedl, že v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešeno, zda ukončení zastupování klienta advokátem může být oznámeno zaměstnancem advokáta tři dny před jednáním a zda zákonná povinnost poskytnout neodkladné právní služby advokátem nebrání vydání rozsudku pro zmeškání. Upozornil na možnost substituce advokátem, koncipientem i zaměstnancem dle §25 odst. 2 o. s. ř. Současně upozornil na ust. §26 odst. 2 zákona o advokacii, z něhož dle jeho názoru plyne, že v případě, kdy soudu nedošlo substituční zmocnění zaměstnance pro ukončení zastoupení žalovaného předchozím právním zástupcem v řízení před soudem prvního stupně, byl žalovaný právně zastoupen.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 4. 5. 2007 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a zejména uvedla, že dle jejího názoru není dovolání přípustné, neboť dovolatelem položené otázky nemají zásadní právní význam. Upozornila, že pro vydání rozsudku pro zmeškání byly splněny všechny zákonné předpoklady a že judikatura obecných soudů, na kterou žalovaný odkázal, se vzhledem k řešení odlišných situací na souzenou věc nevztahuje. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaný ve své funkci jednatele společnosti L. s. r. o. porušil svou povinnost a v důsledku tohoto jednání vznikla žalobkyni škoda. Žalobkyně upozornila dále na to, že žalovaný v řízení neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání řádného výkonu funkce jednatele obchodní společnosti. Žalobkyně poukázala na fakt, že žalovaný v dovolání neuvedl dovolací důvod, a proto má dovolání vady, jež – vzhledem k uplynutí dovolací lhůty – nelze odstranit. Žalobkyně požádala o prověření včasnosti podání dovolání, protože jí byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 26. 1. 2007 a dovolání bylo podáno dne 29. 3. 2007.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaným), včas (rozsudek odvolacího soudu byl žalovanému doručen dne 29. 1. 2007 a dovolání žalovaného bylo osobně podáno dne 29. 3. 2007, tj. ve dvouměsíční lhůtě stanovené v ust. §240 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §122 odst. 2 občan. zák.), obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolatel v dovolání výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 6.390.788,54 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatel v podrobnostech v dovolání namítl, že dle §153b o. s. ř. lze vydat rozsudek pro zmeškání jen v případě, že soud vyhoví celému v žalobě požadovanému nároku, a proto nebylo v souzené věci možné rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, bylo-li jím rozhodnuto jen o části v žalobě požadovaného nároku, k nimž v žalobě dle odvolacího soudu chyběla skutková tvrzení. Dále namítl, že v žalobě nebyl uveden důvod, z kterého žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 7 % ode dne podání žaloby a upozornil na její nezákonnou výši. Dovolatel uvedl, že z žaloby není zřejmé, co je právním důvodem uplatněné pohledávky, a poukázal na „rozporuplné tvrzení“ v čl. II odst. 2 žaloby, dle které se mělo jednat o nárok z neoprávněného čerpání z účtu a současně je toto označeno jako škoda. Rozporuplnost důvodů uplatnění pohledávky lze dle dovolatele nalézt i v čl. II odst. 3 a 6 žaloby. Žalovaný je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam, neboť v rozhodování dovolacího soudu nebylo vyřešeno, zda zastupování klienta advokátem může být oznámeno zaměstnancem advokáta tři dny před jednáním a zda zákonná povinnost poskytnout neodkladné právní služby advokátem nebrání vydání rozsudku pro zmeškání. Poukázal na možnost substituce advokátem, koncipientem i zaměstnancem dle §25 odst. 2 o. s. ř. a na ust. §26 odst. 2 zákona o advokacii, z něhož dle jeho názoru plyne, že v případě, kdy soudu nedošlo substituční zmocnění zaměstnance pro ukončení zastoupení žalovaného předchozím právním zástupcem v řízení před soudem prvního stupně, byl žalovaný právně zastoupen.
Podle §153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§45b) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
K námitce dovolatele, že není možné rozhodnout pro zmeškání žalovaného jen o části předmětu řízení, je nutno uvést, že v případě, že v žalobě absentují tvrzení žalobkyně o skutkových okolnostech týkajících se celého předmětu řízení, není dle §153b odst. 1 o. s. ř. vyloučeno vydat rozsudek pro zmeškání a rozhodnout jen o části předmětu řízení, pokud ze skutkového děje vylíčeného v žalobě vyplývá oprávněnost této části žalobou požadovaného plnění (shodně viz viz Bureš, Drápal, Krčmář a kol. [2006]: Občanský soudní řád. Komentář, II. díl, 7. vydání, s. 705).
V posuzovaném případě rozhodl soud prvního stupně rozsudkem pro zmeškání o celém předmětu řízení a odvolací soud poté rozhodl tak, že shledal oprávněným vydání rozsudku pro zmeškání pouze ohledně části předmětu řízení (částky 6.390.788,54 Kč) a ve zbytku (tj. v částce 5.981.200,- Kč a úrocích z prodlení z částky 12.371.988,54 Kč) rozsudek pro zmeškání zrušil.
Dovolací soud s ohledem na to, že je zastáván názor, že je možné rozsudkem pro zmeškání rozhodnout jen o části předmětu řízení, může soud takto rozhodnout o části předmětu řízení, u něhož jsou splněny předpoklady stanovené v §153b o. s. ř., resp. potvrdit rozsudek pro zmeškání jen v této části.
Dovolatel však dále brojil proti rozsudku odvolacího soudu námitkou (uplatněnou již v odvolání proti rozsudku pro zmeškání ze dne 3. 1. 2006), že v žalobě nebyl uveden důvod, z kterého žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 7 % ode dne podání žaloby a upozorňoval na její nezákonnou výši a odkazoval na judikaturu dovolacího soudu, a to zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2272/2000, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek č. 6/2001 pod č. R 40/2001, v němž byl vysloven názor, že „jestliže žaloba v obchodní věci neobsahovala žádná tvrzení, na jejichž základě lze usoudit na povahu úroku z prodlení požadovaného společně s jistinou pohledávky a na způsob určení výše tohoto úroku (§369 odst. 1, §502 obchod. zák.1), pak nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (§153b odst. 1 o. s. ř.)“.
Vzhledem k tomu, že příslušný senát dovolacího soudu je v zájmu jednotnosti rozhodování nucen přihlížet k předchozí judikatuře dovolacího soudu, nezbývá než konstatovat, že v daném případě nebyly naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání dle ust. §153b odst. 1 o. s. ř., neboť v posuzovaném případě je zcela evidentní, že v žalobě nebyla obsažena potřebná skutková tvrzení ohledně požadovaného úroku z prodlení.
Dovolací soud vzhledem k uvedenému závěru pokládá za nadbytečné zabývat se dalšími námitkami dovolatele dále odůvodňujícími to, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (např. neuvedení právního důvodu uplatněné pohledávky, důsledky oznámení o ukončení zastupování advokátem pro možnost vydání rozsudku pro zmeškání).
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní posouzení věci je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a proto nezbývá než rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a rozhodnutí soudu prvního stupně dle §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušit a věc vrátit uvedenému soudu k dalšímu řízení (včetně zastavení řízení v části, v níž byla žaloba vzata zpět).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu