ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2481.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 2481/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce P.C., zastoupeného Mgr. J. K., advokátem, proti žalované I., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. M., advokátem, o zaplacení částky 666 244,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 201/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2006, č. j. 12 Cmo 147/2006-237, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. M., advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 2004, č. j. 35 Cm 201/2000-207, ve znění opravného usnesení ze dne 30. prosince 2005, č. j. 35 Cm 201/2000-223, uložil žalované zaplatit žalobci částku 19 668,84 Kč s 15,4% úrokem z prodlení ročně od 1. 3. 2000 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu co do výše 646 575,56 Kč s 15,4% úrokem z prodlení ročně od 1. 3. 2000 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV). Žalobce se v řízení domáhal zaplacení přepravného za navážku suroviny a vyvážku frakcí, které pro žalovanou provedl od srpna do listopadu 1999 v pískovně žalované v H.u obce Ch.. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky existoval dlouhodobý obchodní vztah od roku 1996, a že žalobce jako dopravce uzavřel se žalovanou jako odesílatelem podle §610 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ústní smlouvu o přepravě věci, jejímž předmětem bylo mimo jiné provádět přepravu vytěžené suroviny od stěny pískovny žalované do třídící linky a materiálu z třídící linky na deponie podle pokynů odesílatele. Strany smlouvy se dohodly na ceně 6 Kč s DPH za jednu přepravenou tunu materiálu. Ačkoli v průběhu trvání smluvního vztahu vznikaly neshody o množství přepravovaného materiálu, nedocházelo nikdy k převažování nákladů, až v době od srpna 1999 podle dohody účastníků zaměstnanci žalobce předkládali pověřeným zaměstnancům žalované k podpisu doklad o provozu vozidla, tzv. stazky, ale pouze v případech vyvážky, pokud nebyla na jedné listině zaznamenána nejen vyvážka, ale i navážka. Soud prvního stupně dále zjistil, že vozidla pro přepravu měla nestejnou nosnost, a byla při přepravě přetěžována, avšak nebylo prokázáno, zda byla přetěžována pravidelně nebo občas a zda průměrné zatížení vozidla na jednu fůru bylo 13 tun materiálu, jak tvrdil žalobce, nebo 11 tun materiálu, jak tvrdila žalovaná. Soud proto postupoval při stanovování zatížení jednotlivých vozidel podle §136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a pro vozidla T 815 a D., jejichž maximální zatížení bylo dle technické dokumentace až 15.300 kg, počítal na jednu fůru 13 tun materiálu, v ostatních případech, kde specifikace vozidla ve stazkách chyběla nebo bylo uvedeno vozidlo T 148, počítal 11 tun materiálu na jednu fůru. Při výpočtu přepravovaného materiálu nebral v potaz ty stazky, které nebyly podepsány pověřenými zaměstnanci žalované P. nebo P., ani ty stazky, o kterých tito svědci prohlásili, že na nich není jednoznačně jejich podpis, a spočetl údaje v nich uvedené; na jiné doklady nebral zřetel. Soud prvního stupně přitom vycházel ze shodného tvrzení účastníků přepravní smlouvy, že se dohodli na tomto způsobu kontroly provedené přepravy, aby předešli dalším neshodám. Pokud žalobce nenechal stejně jako vyvážku potvrzovat i stazky o navážce, pak jde tato okolnost zcela k jeho tíži. Z toho, že řidiči žalobce byli placeni podle počtu fůr, soud prvního stupně dovodil, že obsah žalovanou nepotvrzených stazek není objektivní. Uvedeným postupem dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce prokázal, že mu má žalovaná zaplatit za vyvážení 2 687 tun materiálu ve sjednané ceně 6 Kč za 1 tunu, celkem tedy 19 668,84 Kč včetně DPH.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. prosince 2006, č. j. 12 Cmo 147/2006-237, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích pod body II, III a IV potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud při přezkoumání rozhodnutí vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně. Ztotožnil se s rozsahem provedeného dokazování i odůvodněním neprovedení dalších navržených důkazů a ztotožnil se se skutkovými závěry, které soud prvního stupně z provedeného dokazování dovodil. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou byly uzavřeny smlouvy o přepravě věci v ústní formě podle §610 ObchZ. Za podstatné považoval ustanovení §611 ObchZ, podle něhož měl žalobce jako dopravce právo požadovat, aby mu žalovaná jako odesílatel potvrdila požadovanou přepravu v přepravním dokladu, záznamu o provedení přepravy, v tzv. stazkách. Pokud tak žalobce neučinil, zbavil se tím možnosti prokázat, jaké skutečné plnění žalované poskytl. Navržení svědkové - řidiči žalobce nebyli podle názoru odvolacího soudu schopni a způsobilí takový relevantní důkaz nabídnout, a to ani vyplněním údajů do stazek, ani výpověďmi, neboť by se muselo jednat o prokázání zcela konkrétních údajů o plnění v konkrétních časech a množstvích. Důkazem o provedených přepravách je ve smyslu §611 ObchZ přepravní doklad potvrzený odběratelem plnění, což vyplývá z nutnosti zaznamenání veškerého poskytnutého plnění s největší přesností a konkrétností, aby bylo možné poskytnutí takového plnění fyzicky či fakticky odběratelem tohoto plnění ověřit. Jiný způsob ověření poskytnutých přeprav než podpisem přijatého plnění na přepravním dokladu nepřichází prakticky v úvahu. Přepravní doklad potvrzený odesílatelem pak nelze plnohodnotně a věrohodně nahradit jinými důkazy, kupř. výslechy svědků apod. Odvolací soud proto považoval za správný a odůvodněný propočet soudu prvního stupně o množství plnění v potvrzených stazkách. Správným shledal odvolací soud i postup soudu prvního stupně, když neprovedl důkaz výslechem zaměstnance žalované K., neboť měl vypovídat o skutečnostech, které nebyly pro danou věc právně významné (kolik materiálu se nakládalo na auta, jak dlouho trvala cesta s jednou fůrou materiálu, jak byly upraveny lžíce nakladače), a důkaz k ověření jeho podpisu na stazkách v průběhu prvostupňového řízení žalobce nenavrhoval.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jehož důvodnost spatřoval jednak v tom, že řízení před soudy obou stupňů byla postižena vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a dále v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v řešení otázky oprávněnosti aplikace dispozitivního ustanovení zákona (§611 ObchZ) soudem na daný obchodní vztah, v němž účastníci vyloučili jeho použití. Dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že opíraly své právní posouzení věci jen o §611 ObchZ, podle něhož je přepravce oprávněn požadovat, aby mu odesílatel potvrdil požadovanou přepravu v přepravním dokladu, záznamu o provedení přepravy (tzv. stazkách), z něhož odvolací soud doslova dovodil, že pokud tak žalobce ohledně svých tvrzených přeprav neučinil, zbavil se možnosti prokázat, v jakém rozsahu plnění žalované poskytl. Podle názoru dovolatele je ustanovení §611 ObchZ dispozitivním ustanovením a jeho aplikace byla v dané věci dohodou účastníků vyloučena, a to s ohledem na faktickou nemožnost převažování každého konkrétního nákladu, neboť by prakticky prodloužilo dobu přepravy na dvojnásobek, což by znemožnilo provoz pískovny. Doklady specifikované v §611 ObchZ plní podle názoru dovolatele pouze funkci důkazního prostředku k prokázání obsahu smlouvy, a nelze tedy a priori vyloučit jiný důkazní prostředek navržený stranami sporu. Dovolatel je přesvědčen, že množství převážené suroviny prokázal jiným způsobem (svědeckými výpověďmi, technickými průkazy vozidel, matematickým a logickým vyjádřením toho, že hmotnost navezené suroviny odpovídá součtu vyvezených frakcí a kalů, atd.), a pokud soudy obou stupňů dospěly ke jinému závěru, zcela zásadním způsobem porušily povinnosti, které jim ukládá §132 o. s. ř., přičemž soudy měly dostatek důkazů, aby postupem podle §136 o. s. ř . určily výši nároků žalobce. Tím, že soud prvního stupně zamítl žalobcem navrhované důkazy k prokázání množství vyvezeného materiálu, a požadoval, aby žalobce předložil důkaz, který předpokládá hmotněprávní norma, zatížil podle názoru dovolatele řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích pod body II, III a IV a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nejsou dány žádné dovolací důvody. Soudy obou stupňů postupovaly v řízení v souladu s právem a přijaly rozhodnutí na základě správných skutkových zjištění a nepochybily ani při aplikaci §611 ObchZ na danou věc. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání jako nedůvodného.
Dovolání žalobce není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř). Jestliže dovolatel v dané věci napadá hodnocení důkazů, a to zejména výslechů svědků, a nesprávnost procesního postupu soudu, namítá nesprávné hodnocení důkazů a vadu řízení. Dovolatelem namítané nesprávné hodnocení důkazů a otázka, jak velké množství suroviny, kterou pro žalovanou přepravil, v řízení prokázal, však nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Ten se otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, nikoliv jiným otázkám, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění.
Dovolatel v posuzované věci sice namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci aplikací §611 ObchZ, z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání je však zřejmé, že nesouhlasí s tím, že odvolací soud nepovažoval provedené důkazy za dostatečné k prokázání dovolatelem uplatněného nároku, uplatňuje tedy dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti je třeba opětovně konstatovat, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto námitek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak již bylo výše uvedeno – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je dovolací soud – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), při připočtení náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu