ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2570.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 2570/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně P. – C. s.r.o., zastoupené Mgr. J. K., advokátem, proti žalované Z. stavební společnost s ručením omezeným, zastoupené JUDr. P. M., LL.M., advokátem, o zrušení rozhodčího nálezu a odložení jeho vykonatelnosti, vedené u Městského soudu ve Praze pod sp. zn. 15 Cm 162/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2007, č. j. 8 Cmo 156/2006-126, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. J. K., advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. prosince 2005, č. j. 15 Cm 162/2004-101, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu Mezinárodního rozhodčího soudu Hospodářské komory Rakouska ze dne 8. července 2004, č. j. SCH-4687, vydaného v Praze, a odložení jeho vykonatelnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Tímto rozhodčím nálezem bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované částku 5 952 297 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně neshledal důvod pro postup podle §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), v platném znění, podle něhož je důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu neposkytnutí možnosti žalobci v rozhodčím řízení před rozhodci věc projednat. Soud prvního stupně dovodil, že z odůvodnění rozhodčího nálezu i z provedených důkazů vyplývá, že v průběhu rozhodčího řízení vznášela žalobkyně své nároky vůči žalované i důkazní návrhy k prokázání svých sporných tvrzení a vznášela připomínky k samotnému procesnímu průběhu řízení, takže jí nebylo odňato právo tvrdit rozhodné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání. K námitce žalobkyně, že rozhodčí soud nepřipustil provedení důkazů dvěma znaleckými posudky, soud prvního stupně uvedl, že s nepřipuštěním těchto důkazů se rozhodčí soud vypořádal v bodu 38 rozhodčího nálezu (českého překladu). Pokud jde o námitku, že se rozhodčí soud nevypořádal s námitkou promlčení, odkázal soud prvního stupně na bod 87 rozhodčího nálezu. Pokud jde o žalobkyní tvrzené procesní nedostatky a vady řízení před rozhodčím soudem, ty nemohly být předmětem projednání, neboť soud může přezkoumat rozhodčí nález pouze z důvodů vymezených v §31 ZRŘ, nikoliv z jiných důvodů. Soudu tedy především nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění ani správnost právních názorů rozhodčího soudu, neboť soud není jeho odvolací instancí. Pokud jde o námitku žalobkyně, že se rozhodčí soud odmítl zabývat jeho námitkou započtení, není tomu tak, neboť rozhodčí soud se touto námitkou zabývá v bodu 117 rozhodčího nálezu, ve kterém uvádí, že žalobkyně započítává „protipohledávky“ na základě „výkonů na odstraňování nedostatků“. Podle názoru rozhodčího soudu je tato protipohledávka sporná. Po zkonstatování, že není v silách rozhodčího soudu, aby žalobkyní tvrzené pohledávky prověřoval na jejich oprávněnost, uvádí, že na námitky zápočtu se nepřistupuje. Nedůvodnou shledal soud prvního stupně také námitku žalobkyně týkající se označení žalované v rozhodčím nálezu, neboť případná nesprávnost není důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. S ohledem na uvedené přijaté závěry se již soud prvního stupně podrobně nezabýval posuzováním další námitky žalobkyně týkající se článku 5 Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, vyhlášené pod číslem 74/1959 Sb. K této námitce však uvedl, že v daném případě je rozhodčí nález podle českých právních předpisů považován za český rozhodčí nález.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2007, č. j. 8 Cmo 156/2006-126, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozhodčí nález č. j. SCH-4687 vydaný dne 8. července 2004 v Praze Mezinárodním rozhodčím soudem Hospodářské komory Rakouska, ve znění usnesení ze dne 11. dubna 2006, č. j. SCH-4687/Kn, se zrušuje (výrok pod bodem I) , změnil výrok o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a vyšel zejména z bodu 117 rozhodčího nálezu, v němž je uvedeno, že na námitku započtení „se nepřistupuje“, neboť „není v silách rozhodčího soudu, aby prověřil oprávněnost tvrzených pohledávek“. Odvolací soud dospěl k závěru, že důvodem neprojednání námitky započtení rozhodci v rozhodčím řízení tedy není skutečnost, že by rozhodci přijali např. jiný právní závěr o existenci pohledávek žalobkyně, než jaký žalobkyně zastávala, a tedy o započitatelnosti pohledávek namítaných k započtení, nebo že by rozhodci přijali závěr o nedůvodnosti pohledávek namítaných k započtení, ale jen ta skutečnost, že „nebylo v silách rozhodců“, aby prověřili obranu žalobkyně proti nároku žalované v rozhodčím řízení uplatněnému. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě se rozhodci v rozhodčím řízení vůbec projednáním procesní obrany žalobkyně nezabývali, ač měli, neboť žalobkyní bylo uplatněno právo k započtení, rozhodci se však odmítli pohledávkami namítanými k započtení zabývat. Takovou situaci je nutno podřadit pod ustanovení §31 písm. e) ZRŘ, podle něhož soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Žalovaná je přesvědčena, že důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ, tj. že „straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat“ nelze vykládat extenzivně Soud není odvolací instancí ve vztahu k rozhodčímu řízení, a proto institut zrušení rozhodčího nálezu soudem nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Soudní přezkum rozhodčích nálezů by se měl omezovat jen na zvláště hrubá porušení procesních práv účastníků. Z průběhu rozhodčího řízení však nevyplývá, že by žalobkyni byla odňata možnost věc před rozhodci projednat, naopak, žalobkyně během rozhodčího řízení vznášela své nároky, navrhovala důkazy k prokázání svých tvrzení a vyjadřovala svá stanoviska, což vyplývá z rozhodčího nálezu. Z bodu 117 nálezu vyplývá, že rozhodci vyslechli námitku započtení vznesenou žalobkyní. Jediný důkaz ohledně pohledávek způsobilých k započtení, který žalobkyně rozhodcům předložila, byla listina obsahující seznam téměř 70 pohledávek žalobkyně vůči žalované. Rozhodci provedli důkaz touto listinou, kterou hodnotili jako „mezisoučet pohledávek“. Břemeno předložení důkazů na podporu námitky započtení spočívalo zcela na žalobkyni, neboť činnost rozhodců není ovládána zásadou vyšetřovací. Ta však důkazní břemeno neunesla. Žalovaná dále zdůraznila, že to, zda některé důkazy budou či nebudou provedeny, podléhá výlučnému posouzení rozhodců, a proto i kdyby v dané věci rozhodci neprovedli důkaz předloženým seznamem pohledávek žalobkyně, nebylo by možné tento případ podřadit pod důvod pro zrušení rozhodčího nálezu vymezený v §31 písm. e) ZRŘ. Odvolací soud proto podle názoru žalované překročil rámec přezkumu rozhodčího nálezu, neboť zkoumal rozhodčí nález z jiných hledisek, než hledisek vymezených ve zmíněném §31 ZRŘ. V tom spočívá podle názoru žalované nesprávné posouzení věci odvolacím soudem, a proto navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odmítla dovolací důvody žalované, neboť rozhodčí soud se podle jejího názoru ve skutečnosti odmítl zabývat námitkou započtení, kterou žalobkyně vznesla, z důvodu, že „není podle názoru rozhodčího soudu v jeho silách“, aby prověřoval oprávněnost pohledávek namítaných k započtení. Nelze proto konstatovat, že by rozhodci kompenzační námitku projednali („vyslechli“, jak uvádí žalovaná), tím spíše, že nelze tvrdit, že důvodem nepřipuštění kompenzace bylo neunesení důkazního břemene ze strany žalobkyně, jak v dovolání uvádí žalovaná. Z odůvodnění rozhodčího nálezu je podle názoru žalobkyně zcela zřejmé, že rozhodčí soud k otázce hodnocení důkazů, kterých měla žalobkyně připravenou celou řadu, a rozhodování o jejich provedení či neprovedení ve vztahu k námitkám započtení nepřistoupil, neboť odmítl zabývat se kompenzační námitkou jako takovou. „Síly“ rozhodčího soudu nemohou být podle názoru žalobkyně odůvodněním pro to, aby jedné straně bylo umožněno projednat věc v plném rozsahu, a druhé bylo toto právo odepřeno. Ustanovení §31 ZRŘ směřuje pouze na případy nejflagrantnějších porušení procesních pravidel v rozhodčím řízení. Podle názoru žalobkyně k takovému porušení v daném rozhodčím řízení došlo, a proto je rozhodnutí odvolacího soudu po právní i věcné stránce správné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §242 odst. l a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je podle §242 odst. 1 o. s. ř. vázán, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1 a §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady, jejichž existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, se z obsahu spisu nepodávají a ani dovolatelka netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle ustanovení §31 písm. e) ZRŘ soud zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem upravený v §31 písm. e) ZRŘ míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v §18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. I v rozhodčím řízení je třeba trvat na tom, aby účastníky navržené důkazy byly před rozhodčím soudem projednány tak, že buď budou provedeny, nebo nebudou po řádném odůvodnění připuštěny. Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Je třeba přisvědčit žalované, že při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových zjištění a následného právního posouzení věci. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu totiž nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003 USn. Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základním principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem „rovnost zbraní“. Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). Vzhledem ke shora uvedenému lze za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§30 ZRŘ) uvedený závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb.
Promítnutí těchto procesních principů na danou věc pak nemůže vést k jinému závěru, než že rozhodčí soud v posuzované věci skutečně žalobkyni v plném rozsahu neposkytl možnost věc před rozhodci projednat. Podle bodu 117 rozhodčího nálezu (českého překladu) žalovaná strana (v tomto soudním řízení žalobkyně) započítává „protipohledávky“ na základě „výkonů na odstraňování nedostatků“ v celkové částce 1 137 697,10 Kč (žalobní odpověď strana 15/15; příloha B40). Tato protipohledávka je sporná. Podle bodu 117 rozhodčího nálezu jediné, co žalovaná strana v této souvislosti uplatňuje, resp. předkládá, je seznam téměř 70 „pohledávek fy Pro-Cons vůči firmě Züblin“ (příloha B40), který sama vypracovala; pohledávky měly vzniknout od počátku roku 1996 do počátku roku 2000 a zahrnují výdaje různého druhu, od měření hluku přes opravářské práce až po náhradu škody za nezaplacený nájem. Poté, co se také věcný přednes žalované strany vyčerpává v tom, že vyjmenovává mezisoučet (sub-total) obsažený v příloze B40 (znovu žalobní odpověď strana 15/16) není podle názoru rozhodčího soudu v jeho silách, aby tyto tvrzené pohledávky prověřoval na jejich oprávněnost. Na tyto protipohledávky resp. z těchto vyplývající námitky zápočtu se tedy nepřistupuje.
Rozhodčí soud tedy nedovodil, že by žalovaný (v tomto soudním řízení žalobkyně) neunesl důkazní břemeno k prokázání těchto pohledávek, resp. nehodnotil provedené důkazy v neprospěch nynější žalobkyně. Rozhodčí soud odmítl tyto pohledávky prověřovat s odkazem na nedostatek kapacity rozhodčího soudu. Za této situace je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobkyni nebyla v rozhodčím řízení poskytnuta plná možnost k uplatnění jejích práv a tudíž jí ve smyslu §31 písm e) ZRŘ nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Z toho vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalované zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 4 500 Kč [§8, §10 odst. 3 a 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu