ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2718.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 2718/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce J. Č., proti žalované A., spol.s r.o., zastoupené JUDr. T. T., Ph.D., advokátem, o zaplacení 110 600 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 37/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2009, č.j. 4 Cmo 148/2008-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. února 2009, č.j. 4 Cmo 148/2008-119, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2008, č.j. 59 Cm 37/2007-81, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 110 600 Kč; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předchůdce žalobce uzavřel s žalovanou dne 28.7.2002 smlouvu o dílo, podle níž měla být pro žalovanou provedena sklizeň ve žňové sezoně 2002. Oba soudy dospěly k závěru, že předmětná smlouva o dílo byla uzavřena platně, neboť žalovaná nemohla být v omylu ohledně osoby, s níž smlouvu uzavřela, jak namítala, když tato osoba byla jednoznačně identifikována jménem, místem podnikání a identifikačním číslem, podepsal-li smlouvu J. Č., byť jako člen sdružení. J. Č. starší podle obou soudů jednal způsobem sjednaným ve smlouvě o sdružení ze dne 26.10.1995, ve znění dodatku ze dne 1.2.1997, jestliže se ve smlouvě členové rodinného sdružení v oblasti zemědělských služeb (J. Č. starší a tři synové – J. Č. mladší, L. Č. a J. Č.) mimo jiné dohodli, že sdružení bude vystupovat pod stávajícím názvem firmy J. Č. staršího, včetně jeho sídla a identifikačního čísla; zároveň konstatovaly, že J. Č. starší jednal zákonem dovoleným ve smyslu ustanovení §829 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), upravující smlouvu o sdružení.
Odvolací soud vyšel dále ze zjištění, že tři synové J. Č. staršího zdědili podnik každý rovným dílem, přičemž dva synové L. a J. Č. postoupili pohledávku vyplývající z předmětné smlouvy o dílo za žalovanou na žalobce. Z uvedeného dovodily, že ve sporu je aktivně legitimován žalobce – J. Č. mladší.
Předmětem dovolacího řízení zůstala částka 110 600 Kč, představující smluvní pokutu za nezaplacení ceny díla včas, když cena díla byla po datu splatnosti částečně žalovanou uhrazena a o zbytku neuhrazené ceny díla bylo rozhodnuto soudním rozhodnutím.
Soudy dospěly k závěru, že závazek žalované na zaplacení smluvní pokuty v platně sjednané smlouvě o dílo je rovněž platný. Dovodily, že smluvní pokuta byla sjednána v souladu s §544 obč. zák., včetně platně sjednané, resp. jednoznačně identifikované výše smluvní pokuty procentem z celé fakturované částky.
Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila cenu díla včas, čímž porušila podle závěru soudů smluvní povinnost zajištěnou smluvní pokutou, oba soudy dovodily, že žalobce má nárok na zaplacení smluvní pokuty. Smluvní pokutu, jež představuje necelou jednu třetinu celé pohledávky žalobce, nepovažovaly za nepřiměřenou, proto neuplatnily moderaci smluvní pokuty.
Soudy neuznaly jako oprávněnou žalovanou vznesenou námitku promlčení nároku na smluvní pokutu, když žalovaná porušila svoji povinnost zaplatit vyfakturovanou částku za dílo dnem následujícím po splatnosti faktury, tj. dnem 4.10.2002, a žaloba byla podána dne 4.5.2006, tj. před skončením čtyřleté promlčecí doby (§397 obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.), která by marně uplynula až dne 4.10.2006.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda je možné, aby více osob sdružených smlouvou o sdružení podle §829 obč. zák. se mohlo dohodnout, že budou podnikat na jméno a identifikační údaje jednoho z nich. Za další otázku zásadního významu dovolatelka považuje, zda může být smluvní pokuta v žalobě označena jako příslušenství tak, aby to mělo právní následky uplatnění nároku na smluvní pokutu, a zda může být k vymáhání smluvní pokuty aktivně legitimován ten, kdo její postoupení neoznámil dlužníkovi.
Dovolatelka namítá, že byla uvedena v omyl, kdo je druhou smluvní stranou předmětné smlouvy o dílo. Z obsahu smlouvy ji nebylo jasné, zda J. Č. vystupuje na straně zhotovitele za členy sdružení.
Pokud se týká posouzení otázky postoupení pohledávky, dovolatelka se domnívá, že smlouvu o postoupení pohledávky není možné použít na vzájemné vypořádání aktivní solidarity, tudíž nemůže být podle jejího názoru ve věci zcela aktivně legitimován žalobce.
Dovolatelka dále namítá promlčení nároku na zaplacení smluvní pokuty v souvislosti se změnou kvalifikace nároku, resp. změny skutkových tvrzení žalobcem, který až na jednání dne 9.11.2006 uvedl, že se v žalobě nejedná o uplatnění příslušenství pohledávky, ale o smluvní pokutu. Žalobce tak podle dovolatelky uplatnil nárok na zaplacení smluvní pokuty až po uplynutí promlčecí doby.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, posoudil v souladu s hmotným právem - ustanovením §544 odst. 1 a 2 obč. zák. nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty sjednané smlouvou o dílo dne 28.7.2002. Odvolací soud rovněž správně posoudil aktivní legitimaci žalobce na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 9.7.2004, uzavřené v souladu s §524 odst. 1 a 2 obč. zák.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyšel i odvolací soud, vyplývá, že předmětnou smlouvu o dílo uzavřel J. Č., otec žalobce. Z této skutečnosti nutno dovodit, že smlouvu uzavřel svým jménem, když ve smlouvě nebylo nikde vyjádřeno, že ji uzavírá jménem sdružení. V důsledku této skutečnosti však nelze dovodit, jak se dovolatelka nesprávně domnívá, že smlouva o dílo je neplatná. Smlouvu platně uzavřel J. Č., se sídlem v L., jehož smlouva zavazovala.
Žalobce je dědicem J. Č. staršího, a to v rozsahu jedné třetiny, a zároveň jako postupník získal od zbývajících dvou dědiců J. a L. Č., jako postupitelů, další dvě třetiny pohledávky, představující pohledávku z předmětné smlouvy o dílo. Žalobce je tedy v daném sporu o uplatnění pohledávky z uvedené smlouvy o dílo aktivně legitimován. Na závěru o aktivní legitimaci žalobce nemůže měnit nic ani případná skutečnost, že postupitelé neoznámili žalované postoupení pohledávky na žalobce. Postačuje totiž, že postoupení předmětné pohledávky bylo prokázáno v soudním řízení (srov. §526 odst. 1 obč. zák.).
Odvolací soud správně posoudil i vznesenou námitku promlčení. Nelze přisvědčit dovolatelce, že žalobce uplatnil nárok na smluvní pokutu až na jednání dne 9.11.2006 a nikoliv žalobou dne 4.5.2006, v níž požadoval zaplacení dlužné částky s příslušenstvím. I kdyby smluvní pokuta byla označena jako příslušenství, nemá toto označení vliv na správnost rozhodnutí o žalobě. Žalobce není povinen svůj návrh v žalobě právně kvalifikovat. Postačí, uvede-li rozhodující skutečnosti pro posouzení žaloby. Z obsahu žaloby a žalobního petitu je navíc zřejmé, že se žalobce domáhá mimo zaplacení dlužné části ceny díla i zaplacení smluvní pokuty za nezaplacení části ceny díla včas.
Pokud dovolatelka spojuje posouzení otázky promlčení nároku se skutečností oznámení postoupení pohledávky, je třeba konstatovat, že z hlediska posouzení promlčení uplatněné pohledávky nemá datum oznámení o postoupení této pohledávky žádný význam.
Žalovaná dále uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř, kterým lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V dovolání však neuvedla, v čem konkrétně vadu řízení spatřuje.
Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávmího) předpisu. V dané věci se však o takový případ nejedná.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud otázku nároku na zaplacení smluvní pokuty v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Dovolací soud uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2009
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu