ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2823.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 2823/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce M. R., zastoupeného JUDr. R. K., advokátem, proti žalovanému P. B., zastoupenému JUDr. R. M., advokátem, o zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím oproti vydání věci, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 136/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. února 2007, č. j. 24 Co 544/2006-285, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 7. dubna 2006, č. j. 3 C 136/2001-251, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 160 000 Kč s 8% úroky z prodlení od 1. 6. 2001 do zaplacení oproti vrácení osobního automobilu značky R. M., 1.6, rok výroby 1996, barvy zelená metalíza, (výrok pod bodem I), rozhodl o znalečném (výrok pod bodem III) a o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný jako provozovatel autobazaru a prodávající uzavřel dne 15. 2. 2001 se žalobcem jako kupujícím písemnou kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej osobního vozu značky R. M., specifikovaného v rozsudku, za sjednanou kupní cenu ve výši 160 000 Kč, která byla žalobcem uhrazena do rukou žalovaného. Součástí této smlouvy byl popis technického stavu vozidla, v němž bylo uvedeno, že ač byl automobil násilně poškozen, je toliko „běžně opotřeben“ a v popisu vybavení vozu byl uveden mj. 1 airbag. Ve smlouvě si její účastníci sjednali, že se jejich práva a povinnosti výslovně neupravené kupní smlouvou řídí příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Do dispozice žalovaného se předmětný vůz dostal poté, co žalovaný dne 20. 12. 2000 uzavřel s Michalem Sršněm, vlastníkem automobilu, smlouvu o zprostředkování prodeje tohoto vozu. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce po převzetí vozu shledal, že vozidlo vykazuje více vad, které neodpovídají běžnému opotřebení, a že airbag není funkční, a proto dva až tři měsíce po uzavření kupní smlouvy od ní písemně odstoupil, což učinil ještě jednou prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne 7. 8. 2001. Soud prvního stupně posoudil smlouvu žalovaného a vlastníka vozu M. S. jako smlouvu o obstarání prodeje věci uzavřenou podle §737 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle níž vzniklo žalovanému oprávnění prodat automobil. Odpovědnost žalovaného jako obstaratele posoudil podle §741 odst. 1 obč. zák., podle něhož při prodeji věci svěřené do prodeje odpovídá obstaratel prodeje kupujícímu za vady prodané věci; obstaratel odpovídá i za to, že prodaná věc má vlastnosti, které obstaratel při prodeji uvedl. V dané věci je tedy žalovaný věcně pasivně legitimován. Právní vztah účastníků posoudil soud prvního stupně [v souladu s jejich ujednáním o volbě práva provedeným podle §262 odst. 1 věty prvé obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)] podle §409 a násl. tohoto zákona s tím, že podle §262 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném k datu uzavření kupní smlouvy platí, že je-li jenom jedna ze stran právního vztahu podle §261 odst. 1 nebo odst. 3 obch. zák. podnikatelem, použijí se ustanovení této části obchodního zákoníku na obě strany; ustanovení o odpovědnosti, spotřebitelských smlouvách nebo adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a společných závazcích občanského zákoníku a ustanovení zvláštních zákonů směřujících k ochraně spotřebitele však je třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Soud prvního stupně proto pro posouzení odpovědnosti za vady použil občanskoprávní úpravu. Soud prvního stupně aplikoval ustanovení §597 odst. 2 obč. zák., podle něhož má kupující právo odstoupit od smlouvy i tehdy, jestliže jej prodávající ujistil, že věc má určité vlastnosti, zejména vlastnosti kupujícím vymíněné, anebo že nemá žádné vady, a toto ujištění se ukáže nepravdivým. V dané věci soud kvalifikoval technický popis vozidla jako ujištění o tom, že věc má určité vlastnosti, včetně ujištění o přítomnosti airbagu, což se ukázalo jako nepravdivé, jak bylo zjištěno z posudků J. U. a znalce Ing. M. H. Odstoupení od smlouvy žalobcem bylo proto podle závěru soudu prvního stupně oprávněné, učiněné včas, a mělo za následek zrušení kupní smlouvy a vznik povinnosti stran vrátit si vzájemně poskytnutá plnění. Stejné následky by v důsledku odstoupení nastaly podle závěru soudu prvního stupně i v případě posouzení věci podle §345 a §428 obch. zák.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. února 2007, č. j. 24 Co 544/2006-285, rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou odvoláním nedotčeného výroku pod bodem III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správným závěr o pasivní legitimaci žalovaného, který byl nepřímým zástupcem vlastníka vozu – M. S., přičemž pokud při uzavření kupní smlouvy jednal na jeho účet, činil tak jménem svým, jako obstaratel prodeje věci podle §737 ObčZ, případně jako komisionář, byl-li vztah mezi M. S. a žalovaným vztahem obchodním (§577 obch. zák.). Ohledně vadnosti automobilu a odstoupení od smlouvy vyšel odvolací soud z deklarace vozu při prodeji jako běžně opotřebeného, ačkoliv se před jeho opravou a umístěním do bazarového prodeje jednalo o vůz havarovaný, prakticky zničený a dovezený ze zahraničí za deklarovanou cenu 28 000 Kč. Toto ujištění o stavu vozidla se ukázalo být nepravdivým a poznámka v příloze č. 1 smlouvy o tom, že vůz byl „násilně poškozen“ je informací neurčitou postrádající údaj o rozsahu poškození. Nepravdivým se ukázalo být i ujištění prodávajícího o tom, že vůz je vybaven funkčním airbagem, tedy podstatným bezpečnostním prvkem vozu. Vzhledem k dohodě účastníků o volbě obchodního zákoníku pro jejich vztah uzavřené podle §262 odst. 1 obch. zák. je podle závěru odvolacího soudu zřejmé, že žalovaný porušil svoji povinnost stanovenou v §420 odst. 1 obch. zák. dodat zboží v kvalitě, jež určuje smlouva, přičemž tato kvalita je určena i vlastnostmi, o nichž prodávající kupujícího smlouvou ujistil. Vzhledem k účelu smlouvy se jeví také rozumným předpokládat, že pokud by žalobce s historií automobilu a jeho veškerým vadami byl před uzavřením smlouvy úplně a pravdivě seznámen, pak by kupní smlouvu neuzavřel. Odvolací soud proto posoudil porušení smlouvy ze strany žalovaného jako prodávajícího podle §345 odst. 2 obch. zák. jako podstatné porušení smlouvy, v důsledku čehož byl žalobce jako kupující oprávněn podle §436 odst. 1 písm. d) obch. zák. od smlouvy odstoupit. Žalobce přitom jednal podle §428 odst. 1 obch. zák. bez zbytečného odkladu, vady oznámil žalovanému bezprostředně poté, co je zjistil a pro tyto vady současně od smlouvy odstoupil (a contrario §441 odst. 1 obch. zák.). O tom svědčí vlastní výpověď žalovaného, který u soudu prvního stupně uvedl, že mu zástupce žalobce zaslal písemné oznámení vad spolu s odstoupením od smlouvy „asi dva až tři měsíce po prodeji vozu“, a také další doporučený dopis právního zástupce žalobce ze dne 7. 8. 2001. Odstoupením od smlouvy zanikla podle §351 odst. 1 věty první obch. zák. všechna práva a povinnosti smluvních stran a účastníci jsou podle odstavce 2 téhož ustanovení povinni vrátit si vzájemně poskytnutá plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný především nesouhlasí s posouzením jeho odpovědnosti za vady předmětného automobilu. Žalovaný namítl, že soud prvního stupně se ve svých závěrech opíral o skutečnost, že žalovaný a vlastník vozidla uzavřeli smlouvu o obstarání prodeje věci ve smyslu §737 a násl. obč. zák. Odvolací soud dovodil, že vztah mezi žalovaným a vlastníkem věci byl založen buď smlouvou o obstarání prodeje věci nebo smlouvou komisionářskou v případě, že vztah mezi nimi byl vztahem obchodněprávním. S tím však žalovaný nesouhlasí, ze smlouvy o zprostředkování prodeje uzavřené mezi žalovaným a vlastníkem věci vyplývá, že tyto osoby uzavřely v rámci režimu občanského práva smlouvu o zprostředkování prodeje věci, když na základě této smlouvy vzniklo oprávnění žalovaného převzít předmětný automobil pouze ke zprostředkování prodeje. Podle ustanovení §741 odst. 1 obč. zák. obstaratel prodeje odpovídá za to, že prodaná věc má vlastnosti, které obstaratel při prodeji uvedl. Na základě tohoto ustanovení soudy obou stupňů dovodily odpovědnost žalovaného za vady věci. Podmínkou odpovědnosti obstaratele prodeje věci je to, že prodaná věc má vlastnosti, které obstaratel při prodeji uvedl. Odvolatel za podstatné považuje to, že „Popis technického stavu vozidla“, který je připojen ke kupní smlouvě, není ujištěním žalovaného o tom, že věc má určité vlastnosti, ale naopak prohlášením vlastníka vozidla o technickém stavu vozidla. Podle názoru žalovaného z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by žalovaný žalobci sdělil nějaké vlastnosti vozidla, popř. ho o určitých vlastnostech ujistil. Odvolací soud pak velmi nejasně formuloval odpovědnost žalovaného v rámci obchodněprávní úpravy bez toho, že by se vyjádřil, zda právní hodnocení soudu prvního stupně je v souladu se zákonem či nikoli a ve svém rozhodnutí vyložil odpovědnost žalovaného podle obchodního zákoníku. Odvolací soud dovodil, že ze strany žalovaného došlo k podstatnému porušení smlouvy a oprávněnému odstoupení žalobce od smlouvy. Žalovaný poukázal na to, že pro případ podstatného porušení smlouvy je mimo jiné třeba, aby bylo zjevné, že předmět koupě nebylo možné užívat dohodným způsobem nebo řádně, anebo vada věci byla sice opravitelná, ale náklady na opravu by byly neúměrné ceně věci. Těmito otázkami se však odvolací soud nezabýval. Pouhá neexistence airbagu nezpůsobuje neupotřebitelnost věci, přičemž tato závada ve vztahu k technickému stavu vozidla neovlivňovala život ani zdraví řidiče a ostatních účastníků silničního provozu, takže podstatné porušení smlouvy ze strany žalovaného tak nenastalo. Za této situace měl odvolací soud rozsudek soudu prvního zrušit a věc mu vrátit k doplnění dokazování, event. si sám doplnit dokazování o relevantní podklady. Odvolací soud však bez dalšího vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který byl zjištěn neúplně. Takový postup představuje podstatnou vadu řízení.
Další námitka žalovaného směřuje proti závěru odvolacího soudu o včasnosti uplatnění práv z odpovědnosti za vady žalobcem. Podle názoru žalovaného žalobce nedodržel lhůtu danou ustanovením §441 odst. 1 obch. zák. oznámit vady včas a žalovanému zaslal odstoupení od smlouvy opřené o to, že vůz neměl funkční systém airbagů, až přípisem ze dne 7. 8. 2001, tedy „téměř půl roku po návštěvě K. a.“, tj. evidentně po uplynutí prekluzivní lhůty. K výpovědi žalovaného ze dne 29. 1. 2003 před soudem prvního stupně, podle níž měl žalovaný potvrdit přijetí přípisu od právního zástupce žalobce cca 2 až 3 měsíce po prodeji vozidla, nelze přihlížet, neboť k ní došlo před vydáním usnesení o záměně účastníků na straně žalovaného, takže žalovaný tehdy vypovídal jako svědek, nikoliv jako účastník. Žalovaný dále namítl, že není ve věci pasivně legitimován. Uzavření kupní smlouvy vlastník věci dodatečně schválil (mimo jiné převzal kupní cenu), aniž by tento právní úkon předtím zpochybnil, došlo tak minimálně ke schválení uvedeného úkonu žalovaného, a proto vlastník věci odpovídá žalobci i za vady věci, neboť od počátku byl ve věci pasivně legitimován pouze on.
Za nepřípustné považuje žalovaný duplicitní právní hodnocení věci, když z napadeného rozsudku není zjevné, zda na vztah účastníků dopadá komplexní úprava obchodního zákoníku, event. kombinace občanskoprávní a obchodněprávní úpravy. Rozhodnutí odvolacího soudu z toho důvodu považuje za nepřezkoumatelné.
Žalovaný dále uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., podle kterého lze namítat, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Soudy obou stupňů podle názoru žalovaného zcela ignorovaly závěry znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Ing. H., z něhož jednoznačně vyplývá, že případné závady vozidla nemohly uniknout ani laickému pohledu, a že i běžný motorista by mohl odhalit závadu na systému airbagů, když jejich kontrolka vůbec nefungovala. Dle zakázkového listu K. a. v T. nechal žalobce jeden měsíc po prodeji – 13. 3. 2001 opravovat vůz s tím, že požadoval výměnu baterií v klíči včetně synchronizace, opravu kabelů a upevnění airbagů řidiče. Z toho vyplývá, že žalobce o uvolnění airbagů věděl. Žalobce tedy jednoznačně informace o stavu vozidla při uzavření kupní smlouvy měl, a pokud vozidlo mělo vady, jednalo se o vady zjevné, které nemohly uniknout ani běžnému motoristovi. Žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
V dané věci jde o posouzení konkrétních otázek konkrétního smluvního vztahu. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nemá potřebný judikatorní přesah z hlediska předpokladů vyjádřených v §237 odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam tohoto rozhodnutí tedy může být posuzován pouze z hlediska otázky, zda rozhodnutí neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud neshledal, že by tomu tak bylo.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
První námitka dovolatele směřuje proti nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení §252 odst. 1 obch. zák. a ustanovení §409 a násl. obch. zák. Vyšel z toho, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným jde o fakultativní obchodní závazkový vztah a nároky žalobce posoudil jako nároky z vad zboží podle ustanovení §436 a násl. obch. zák. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je tedy zjevné, jakou právní úpravu aplikoval, napadené rozhodnutí je tudíž přezkoumatelné a námitka dovolatele je neopodstatněná.
Dovolatel dále namítá, že není ve věci pasivně legitimován. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, je založen na skutkovém zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný uzavřel kupní smlouvu na předmětný automobil se žalobcem svým vlastním jménem a dodal žalobci předmětný automobil, za což mu žalobce zaplatil kupní cenu. Z těchto skutkových zjištění vyšel i odvolací soud, když uzavřel, že v právním vztahu k žalobci byl prodávajícím žalovaný, nikoli majitel vozidla, a jako prodávající je též odpovědný za vady věci právě žalovaný. Námitka dovolatele, že ve sporu není pasivně legitimován, tedy směřuje proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto. Z těchto důvodu shledal dovolací soud námitku dovolatele, že není ve věci pasivně legitimován, za nedůvodnou.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nesprávně právě posoudil otázku odpovědnosti žalovaného za vady. Odvolací soud dospěl k závěru, že v právním vztahu k žalobci byl na základě kupní smlouvy v postavení prodávajícího žalovaný, který byl tím pádem žalobci odpovědný za vady. Součástí kupní smlouvy byl popis technického stavu vozidla, kde byla uvedena neurčitá informace, že vůz byl násilně poškozen. Vůz byl žalobci jinak prezentován jako běžně opotřebený a bylo deklarováno, že vůz je vybaven funkčním airbagem. Za těchto podmínek uzavíral žalobce se žalovaným předmětnou kupní smlouvu. Žalobce byl od kupní smlouvy oprávněn odstoupit, pokud žalovaný porušil kupní smlouvu uzavřenou mezi nimi podstatným způsobem. Podle §345 odst. 2 obch. zák. se porušení smlouvy považuje za podstatné, jestliže strana porušující smlouvu věděla v době uzavření smlouvy nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplynul z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, že druhá strana nebude mít zájem na plnění povinností při takovém porušení smlouvy. Jak správně uvedl odvolací soud, kdyby byl žalobce řádně obeznámen s veškerými vadami automobilu před uzavřením smlouvy, pak by kupní smlouvu na automobil neuzavřel. Žalobci tedy platně vzniklo právo na odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku. Úprava odpovědnosti za vady a právo na odstoupení od smlouvy v případě porušení smlouvy jsou v obchodním zákoníku formulovány pro kupujícího přísněji než v zákoníku občanském, který osobám v postavení kupujícího – spotřebitele poskytuje vyšší standard ochrany a tudíž stanovuje nižší požadavky na platné odstoupení od smlouvy. Dosáhl-li žalobce platného odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku, tím spíše by jej dosáhl podle zákoníku občanského. Z toho plyne, že odvolací soud by ke stejnému závěru dospěl jak při aplikaci občanského, tak při aplikaci obchodního zákoníku. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně odpovědnosti dovolatele za vady tak není v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel dále namítá, že žalobce při odstoupení od smlouvy nedodržel lhůtu podle §441 odst. 1 obch. zák. Obchodní zákoník stanoví, že kupující nemůže odstoupit od smlouvy, jestliže vady včas neoznámil prodávajícímu. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že žalobce oznámil vady žalovanému bezprostředně poté, co je zjistil a pro tyto vady současně od kupní smlouvy odstoupil. Stalo se tak „dva až tři měsíce“ po uzavření smlouvy; nehledě k tomu žalobce odstoupil od smlouvy ještě jednou, a to doporučeným dopisem ze dne 7. 8. 2001. Z těchto skutkových zjištění musí dovolací soud vycházet a není oprávněn je přezkoumávat, jak bylo uvedeno výše. S ohledem na skutkové okolnosti případu je nutné dospět k závěru, že odstoupil-li žalobce od smlouvy dva až tři měsíce po uzavření kupní smlouvy, je lhůtu k odstoupení od smlouvy nutné považovat za zachovalou. Vady se na automobilu projevily až při jeho používání. Žalobce si poté nechal na posouzení vadnosti předmětného automobilu na vlastní náklady vypracovat znalecký posudek. Na základě jeho závěrů žalobce od smlouvy opětovně odstoupil, a to prostřednictvím svého právního zástupce. Žalobci nemůže být při posuzování zachování lhůty podle §441 odst. 1 obch. zák. přičítáno k tíži, že od smlouvy odstoupil až po seznámení se se závěry znaleckého posudku, který jasně deklaroval značné poškození automobilu. Námitka dovolatele, že žalobce od smlouvy neodstoupil nebo že odstoupil pozdě, je proto nedůvodná a nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné. Proto je dovolací soud, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu