ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.3116.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 3116/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně M.B.C. I. , a.s., zastoupeného JUDr. L. S., advokátem proti žalovanému PaedDr. P. K., zastoupenému JUDr. P. K., advokátem o zaplacení 5 887 540 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 109/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2009, č.j. 11 Cmo 322/2008-378, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. P. K., advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. března 2009, č.j. 11 Cmo 322/2008-378, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. srpna 2008, č.j. 55 Cm 109/2005-328, o zamítnutí žaloby na zaplacení 5 887 540 Kč příslušenstvím; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení uplatněné náhrady škody, neboť neunesla důkazní břemeno, že ji v důsledku porušení povinností žalovaného vyplývající z mandátní smlouvy uzavřené dne 19.12.2003 vznikla škoda, jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu. Soudy dovodily, že žalobkyně neprokázala, že ji žalovaný způsobil škodu tím, že jako její zástupce na základě mandátní smlouvy a plné moci nepodal jako její daňový poradce kasační stížnost proti rozsudku soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě podané proti rozhodnutím finančního ředitelství, kterými byly vydány dodatečné platební výměry o doměření daně z příjmu a penále žalobkyni.
Odvolací soud v rámci zjišťování, zda by mohla být úspěšná včas podaná kasační stížnost, vyšel ze závěru znaleckého posudku, v němž znalec uvedl, že nemůže odpovědět jednoznačně na otázku, zda by byla kasační stížnost úspěšná, neboť její výsledek nelze předjímat, ale jednoznačně uvedl, že v roce 2000 žalobkyně nevedla správně účetnictví a že z tohoto hlediska je dodatečné vyměření daně z příjmu správné. Závěr znalce byl podpořen i zprávou auditora, který vytkl žalobkyni nesprávné účtování za rok 2000. Pokud znalec u soudu uvedl, že finanční úřad neměl vycházet z toho, jak nesprávně účtovala účetní žalobkyně, odvolací soud odkázal na zákon o účetnictví č. 563/1991 Sb., který v §5 odst. 2 výslovně stanoví, že pověřením jiné osoby vedením účetnictví se nezbavuje účetní jednotka odpovědnosti za vedení účetnictví.
Odvolací soud uzavřel, že pokud žalobkyně neprokázala, že by jí vznikla škoda, jak to předpokládá §373 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a že by se tak stalo v důsledku porušení povinností žalovaného, soud prvního stupně správně žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodu nesprávného právního posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu, která žalobkyni vznikla v důsledku nesplnění smluvní povinnosti žalovaného. Uplatnila rovněž dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř, kterým lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesouhlasí se závěrem obou soudů, že neprokázala existenci vzniku škody. Má za to, že oba soudy nesprávně zhodnotily závěry znaleckého posudku a zprávu auditora. Poukazuje na pasáže skutkových zjištění soudů na základě obou provedených důkazů a výslechu znalce u soudního jednání dne 10.4.2008, které podle jejího názoru svědčí pro závěr, že podaná kasační stížnost proti rozhodnutí soudu o správnosti rozhodnutí finančního úřadu o doměření daně a stanovení penále mohla mít úspěch. Připomíná úsek výpovědi znalce, z níž vyplývá, že účetní sice nevedla účetnictví správně, ale finanční úřad měl doměřit daň správně. Pokud se odvolací soud opřel ve svém závěru o část zprávy auditora, podle níž auditor žalobkyni vytkl nesprávné vedení účetnictví, dovolatelka namítá, že tato výtka se týkala jiných položek účetnictví, nesouvisející s projednávaným případem. Dovolatelka dále namítá nesprávný procesní postup odvolacího soudu, který se nevypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně k hodnocení svědecké výpovědi svědka Saka soudem prvního stupně.
Dovolatelka má za to, že podle závěrů znaleckého posudku a výpovědi znalce měl odvolací soud učinit jednoznačný závěr, že mohla mít s podanou kasační stížností úspěch. Domnívá se, že již samotné připuštění možnosti úspěchu s kasační stížností mělo být důkazem pro posouzení vzniku škody a i příčinné souvislosti vzniku škody s jednáním žalovaného, jehož protiprávní jednání ostatně odvolací soud zjistil.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že odvolací soud rozhodl správně. Má za to, že dovolací námitky nejsou otázkou zásadního právního významu, neboť Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se již v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2789/2006 zabýval obdobnou věci jako v daném případě - otázkou náhrady škody při porušení povinností advokáta. V tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že je třeba při určení oprávněnosti nároku na náhradu škody zodpovědět otázku, zda by v případě, že by advokát jako žalovaný své povinnosti při výkonu advokacie neporušil, skutečně došlo k rozmnožení majetkových hodnot žalobce v rozsahu požadované náhrady a zda by jeho nárok vůči jeho věřitelům při pravidelném běhu okolností bylo možno vymoci, a to zejména vzhledem k osobním a majetkovým poměrům dlužníků, a zda by tedy k jeho uspokojení vůbec mohlo dojít. Žalovaný poukazuje na skutkové zjištění soudů, že žalobkyně nevedla řádně účetnictví a má za to, že odvolací soud správně dovodil, že škoda vznikla žalobkyni v důsledku toho, že řádně neúčtovala v souladu s platnými zákony a nikoliv tím, že žalovaný porušil své povinnosti z mandátní smlouvy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Je nutno připomenout, že rovněž námitky k nesprávnému hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Dovolatelka v dovolání pouze rekapituluje skutková zjištění soudů, hodnotí ze svého pohledu důkazy provedené znaleckým posudkem a zprávou auditora, a to odlišně od obou soudů, přičemž zároveň vytváří vlastní skutkové závěry. Poukazuje na pasáže skutkových zjištění soudů na základě obou provedených důkazů a výslechu znalce u soudního jednání dne 10.4.2008, které podle jejího názoru svědčí pro závěr, že podaná kasační stížnost proti rozhodnutí soudu o správnosti rozhodnutí finančního úřadu o doměření daně a stanovení penále mohla mít úspěch a že škoda žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaného.
Taková skutková zjištění soudy však neučinily. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, že by jí v důsledku porušení povinností žalovaného vyplývající z mandátní smlouvy uzavřené dne 19.12.2003 vznikla škoda, jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu. Odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že znalec ve znaleckém posudku konstatoval, že sice nemůže odpovědět jednoznačně na otázku, zda by byla kasační stížnost úspěšná, neboť její výsledek nelze předjímat, ale jednoznačně uvedl, že v roce 2000 žalobkyně nevedla správně účetnictví a že z tohoto hlediska je dodatečné vyměření daně z příjmu správné. Odvolací soud vyšel dále ze zjištění, že závěr znalce byl podpořen i zprávou auditora, který vytkl za rok 2000 žalobkyni nesprávné účtování.
Odvolací soud tedy rozhodl v souladu s hmotným právem, jestliže uzavřel, že se žalobkyně nemůže úspěšně po žalovaném domáhat zaplacení náhrady škody podle §373 obch. zák., neunesla-li důkazní břemeno o existenci vzniku škody, která by ji vznikla v důsledku porušení povinností žalovaného vyplývající z mandátní smlouvy uzavřené dne 19.12.2003. V daném případě tak chybí základní předpoklad pro odpovědnost žalovaného za škodu.
Je třeba dát za pravdu žalovanému, že dovolatelkou uvedenými námitkami v dovolání není možno odůvodnit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka námitkami do skutkových závěrů soudů a hodnocení provedených důkazů nepředestřela žádnou otázku, která by měla ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, tj. otázku, zda odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem, či právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Správně žalovaný poukázal na to, že odvolací soud při rozhodování věci postupoval v souladu s dosavadní judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2007, sp. zn. 25 Cdo 2789/2006, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že případný vznik škody představovaný ztrátou majetkového přínosu, jenž poškozený mohl při obvyklém sledu událostí očekávat, nebýt pochybení žalovaného při výkonu advokacie, předpokládá, že nárok oprávněné osoby (tj. poškozeného) proti osobě povinné nemůže již být uspokojen ani vymáhán).
Dovolací soud nemá důvod se odchýlit od výše uvedené dosavadní judikatury, kterou odvolací soud při rozhodování použil.
Odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem (§373 obch. zák.), jestliže zamítl žalobu na zaplacení náhrady škody, pokud v dané věci nejsou dány předpoklady odpovědnosti za škodu. Odvolací soud se v souladu s dosavadní judikaturou při posouzení nároku na náhradu škody správně zabýval prejudiciální otázkou, zda by žalobkyně měla ve věci úspěch, pokud by žalovaný podal kasační stížnost proti rozsudku soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě podané proti rozhodnutím finančního ředitelství, kterými byly vydány dodatečné platební výměry o doměření daně z příjmu a penále žalobkyni.
Jestliže ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že žalobkyně v rozhodné době, jíž se týkalo doměření daně, neúčtovala v souladu s platnými právními předpisy – zákonem o účetnictví, správně odvolací soud dovodil, že by žalobkyně nemohla mít v řízení, v němž nebyla podána žalovaným kasační stížnost, úspěch. Je tedy správný závěr odvolacího soudu, že pokud žalobkyně neprokázala, že by ji vznikla škoda v důsledku porušení povinností žalovaného, chybí předpoklady pro úspěšné uplatnění náhrady škody.
Pokud žalovaná uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř, kterým lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to námitkou, že se odvolací soud nevypořádal s odvolacímu námitkami žalobkyně k hodnocení svědecké výpovědi soudem prvního stupně svědka Saka, je nucen Nejvyšší soud konstatovat, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat. Skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o takový případ nejedná, když dovolatelka pouze napadá procesní postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud otázku nároku na náhradu škody v rozporu s hmotným právem (§373 obch. zák.). Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Není-li dovolání žalobkyně přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12 257 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. září 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu