ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.3337.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 3337/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně E. A. s.r.o., zastoupené JUDr. M. B., advokátem, proti žalované B. M. A. C., s.r.o., zastoupené JUDr. P. D., advokátem, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 86/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2007, č. j. 3 Cmo 396/2006-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. P. D., advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2006, č. j. 41 Cm 86/2003-93, zamítl žalobu, aby byla žalovaná uznána povinnou zdržet se uvádění a rozšiřování tvrzení, že služby a výkony žalobkyně představují pro její klienty pouze plýtvání penězi a že žalovaná je schopna poskytovat služby a výkony kvalitněji, které jsou způsobilé přivodit žalobkyni újmu (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na náhradu škody ve výši 3 000 000 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že obě účastnice řízení podnikají ve shodném oboru reklamní činnosti. Dále vzal za prokázané, že žalovaná zaslala dne 7. 3. 2003 společnosti M. a.s. e-mail, jehož předmětem byla nabídka žalované poskytovat společnosti M. a.s. venkovní kontrolu reklamy a inzerce. Součástí e-mailu byla i okomentovaná fotodokumentace billboardu týkající se zimní reklamní kampaně společnosti M. a.s., kterou pro uvedenou společnost zajišťovala žalobkyně. Tato fotodokumentace zachycuje zpřeházené části nalepeného billboardu. Žalovaná (soud prvního stupně nesprávně uvádí žalobkyně) pod předmětnou fotografií komentuje, že toto představuje typickou ukázku plýtvání penězi. Dále zde žalovaná jmenuje své zákazníky s tím, že je jí známo, že společnost M. a.s. spolupracuje s žalobkyní (ačkoliv si žalovaná myslí, že ona může být lepší). Dne 3. 1. 2003 uzavřela žalobkyně jako pronajímatelka se společností M. a.s. jako nájemkyní smlouvu o nájmu reklamních ploch v celkovém počtu 980 ks měsíčně na dobu od 1. 6. 2003 do 30. 9. 2003 za celkovou cenu 20 milionů Kč. Přípisem ze dne 11. 3. 2003 společnost M. a.s. žalobkyni sdělila, že s okamžitou platností vypovídá smlouvu o nájmu reklamních ploch ze dne 7. 1. 2003. Důvodem je dokumentace zaslaná „firmou“ IOM specializující se na monitoring kvality billboardových kampaní, jež svědčí o lajdáctví pracovníků žalobkyně. Soud prvního stupně se zabýval především otázkou, zda je přiložená fotodokumentace pravá, či zda se jedná o fotomontáž, jak tvrdila žalobkyně. Dospěl k závěru, že bylo věcí žalobkyně, aby prokázala, že fotografie billboardu zaslaná žalovanou byla nepravdivá. To však žalobkyně přes poučení soudu neučinila. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že se v daném případě nemůže jednat o naplnění skutkové podstaty zlehčování podle §50 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť v řízení nebylo prokázáno, že předmětná fotodokumentace je nepravdivá. Soud prvního stupně dále dovodil, že nebyla prokázána ani existence předpokladů skutkové podstaty zlehčování ve smyslu §50 odst. 2 obch. zák., tedy uvedení a rozšiřování pravdivých údajů o poměrech, výrobcích nebo výkonech jiného soutěžitele způsobilých přivodit tomuto soutěžiteli újmu. Podle soudu prvního stupně se v případě zaslání jednoho e-mailu žalovanou společnosti M. a.s. nejedná o rozšiřování údajů o žalobkyni, jak to předpokládá §50 odst. 2 obch. zák. Soud prvního stupně dále uzavřel, že v daném případě nebyly naplněny ani podmínky generální klauzule nekalosoutěžního jednání podle §44 obch. zák., jelikož jednání žalované nelze považovat za rozporné s dobrými mravy soutěže. Přihlédl přitom k faktu, že žalující společnost byla založena na základě záměru společnosti M. a.s., aby prováděla reklamní kampaně pro společnost M. a.s. Mezi žalobkyní a společností M. a.s. dokonce existovalo personální propojení, obě společnosti mají shodná sídla a oba v řízení slyšení svědci mají vztah k žalobkyni. S ohledem na tyto skutečnosti soud prvního stupně dospěl k závěru, že jeden e-mail zaslaný žalovanou společnosti M. a.s. upozorňující na jeden špatně vylepený billboard nebyl způsobilý přivodit žalobkyni újmu a jednání žalované proto nenaplňuje podmínky generální klauzule nekalosoutěžního jednání podle §44 obch. zák.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. února 2007, č. j. 3 Cmo 396/2006-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně. Stejně jako soud prvního stupně nepovažoval za nutné provedení některých žalobkyní navrhovaných důkazů, zejména vypracování znaleckého posudku k prokázání nepravdivosti žalovanou zaslané fotografie billboardu. Odvolací soud dospěl k závěru, že k posouzení jednání jako nekalosoutěžního musí být naplněny vždy předpoklady podle ustanovení §44 odst. 1 obch. zák. Pouze při naplnění těchto podmínek je možné dále přistoupit k posuzování, zda žalobou napadené jednání naplňuje znaky některé ze speciálních skutkových podstat podle ustanovení §45 až 51 obch. zák. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně a žalovaná jsou soutěžiteli, a to s ohledem na oblast, v níž podnikají. Soutěžní vztah nelze zúžit v tom směru, zda právě v tom kterém konkrétním případě jde o nabídku přesně stejných služeb. Ostatně i z toho hlediska by definice soutěžitelů postavení účastníků odpovídala, neboť žalovaná v e-mailu společnosti M. kromě nabídky kontroly outdoorové reklamy také tvrdila, že by tytéž služby provedla kvalitněji než žalobkyně. Odvolací soud nepovažoval za zásadní otázku, zda vyobrazení billboardu v e-mailu žalované je nebo není pravdivé, i když by fotomontáž nepochybně představovala zásadní a hrubý zásah do práv žalobkyně jako soutěžitele. Souhlasil však se soudem prvního stupně, že žalobkyně nevyvrátila pravdivost uvedeného vyobrazení, ač tak mohla učinit i jinak než navrženým znaleckým posudkem. Odvolací soud však dospěl k závěru, že i za situace, že fotografie billboardu byla pravá, nebylo jednání žalované v kontextu celého sdělení v souladu s dobrými mravy soutěže. Pokud jde o způsobilost tohoto jednání přivodit újmu žalobkyni jako soutěžiteli, je třeba vzít také v úvahu vztah žalobkyně a společnosti M. a.s., jejichž spolupráce byla dlouhodobá a do té doby zřejmě i bezproblémová. To i s přihlédnutím k dalším okolnostem, jako je propojení obou společností, snižuje možnost vzniku újmy, ať již majetkové či nemajetkové. Ostatně v dalším období byla spolupráce žalobkyně a společnosti M. a.s. obnovena, zatímco žalovaná se zřejmě obchodním partnerem společnosti M. a.s. nestala. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že i kdyby bylo jednání žalované způsobilé přivodit újmu žalobkyni, nelze považovat za důvodný požadavek žalobkyně, aby se žalovaná zdržela v žalobě popsaného jednání, neboť se jednalo o jednání jednorázové, jehož možná nebezpečnost byla vyčerpána právě zasláním jednoho e-mailu. Odvolací soud uzavřel, že i kdyby bylo jednání žalované posuzováno jako nekalosoutěžní, nemůže být žalobkyni ani přiznána požadovaná náhrada škody, neboť nebyly naplněny zákonné předpoklady §373 a násl. obch. zák. pro vznik odpovědnosti za škodu, jelikož mezi jednáním žalované a vznikem škody chybí příčinná souvislost. Jednání žalované nebylo bezprostřední příčinou výpovědi smlouvy ze strany M. a.s. Bylo totiž jen na rozhodnutí M. a.s., zda bude nadále spolupracovat se svým dlouhodobým partnerem a zda uvěří informacím žalované, která zřejmě usilovala o navázání obchodního vztahu s M. a.s. Uvedená společnost mohla předané informace ověřit, vstoupit do jednání s žalobkyní, apod. Žalobkyně okamžitou výpověď akceptovala bez jakýchkoliv výhrad a protestů.
Proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost zakládá na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že odvolací soud vyřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod uplatňuje dovolatelka skutečnost, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud posoudil zdržovací žalobu jako nedůvodnou. Dovolatelka má za to, že nebezpečnost nekalosoutěžního jednání žalované nebyla zaslaným e-mailem vyčerpána a s ohledem na obnovení spolupráce mezi žalobkyní a společností M. a.s. považuje dovolatelka za nutné ochránit se před dalším shodným nekalosoutěžním chováním žalované do budoucna, a to jak ve vztahu k tomuto konkrétnímu klientovi, tak i vůči dalším klientům žalobkyně.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval §373 a násl. obch. zák. Odvolací soud dovodil, že ke vzniku nároku na náhradu škody se vyžaduje kromě splnění předpokladů podle ustanovení §44 odst. 1 obch. zák. také splnění zákonných podmínek podle ustanovení §373 obch. zák. Podle závěru odvolacího soudu nebyly zákonné podmínky §373 a násl. obch. zák. v daném případě naplněny, neboť zde chybí příčinná souvislost mezi jednáním žalované a žalobkyní tvrzeným vznikem škody. Dovolatelka je toho názoru, že nekalosoutěžní jednání žalované bylo bezprostřední příčinou ukončení spolupráce mezi žalobkyní a žalovanou a vedlo tak ke vzniku škody v podobě ušlého zisku. Žalobkyně je proto přesvědčena, že posouzení otázky existence nároku na náhradu škody ze strany žalobkyně odporuje hmotněprávní normě.
Dovolatelka namítá i nesprávnou aplikaci ustanovení §142 a násl. o. s. ř. Dovolatelka je toho názoru, že v případě, kdy došlo ze strany žalované k prokazatelnému porušení zákona a kdy odvolací soud dospěl k závěru, že její jednání bylo nekalosoutěžní povahy, je proti pravidlům spravedlivého procesu, aby žalobkyně byla dále poškozována povinností hradit žalované náklady řízení v plném rozsahu. V daném případě byly jednoznačně naplněny podmínky aplikace ustanovení §150 o. s. ř., jelikož to byla žalovaná, která svým jednáním proti dobrým mravům iniciovala podání žaloby a která se dopustila porušení zákona.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se v projednávaném sporu nejedná o věc, která je po právní stránce zásadního významu, a tudíž je dovolání nepřípustné. Nepřípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení potom vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Žalovaná ve vyjádření upozorňuje na to, že odvolací soud se přiklonil k názoru soudu prvního stupně, že jednání žalované nebylo nekalosoutěžní. Odvolací soud dále dovodil, že i kdyby jednání žalované bylo způsobilé žalobkyni přivodit újmu, pak by bylo neadekvátní uložit žalované zdržovací povinnost v rozsahu petitu žaloby, neboť šlo o jednání jednorázové. Podle žalované by bylo absurdní, aby odvolací soud aplikoval ustanovení §53 obch. zák. o nárocích z nekalé soutěže, když dospěl k závěru, že k nekalosoutěžnímu jednání ze strany žalované nedošlo. S touto výhradou žalovaná přisvědčila závěru odvolacího soudu. Žalovaná dále upozornila na to, že žalobkyně v průběhu řízení neprokázala nejen tvrzenou příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody, ale současně neprokázala ani údajný vznik škody, ani tvrzenou výši škody. Odvolací soud dospěl v odůvodnění rozsudku k závěru, že jednáním žalované nebyly naplněny znaky nekalé soutěže. Svou úvahu o nároku na náhradu škody uvedl soud pouze in eventum, když dovodil, že kromě splnění předpokladů §44 odst. 1 obch. zák. je nutné také splnění zákonných předpokladů podle ustanovení §373 obch. zák. Žalovaná také namítla, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (z poslední doby např. sp. zn. 25 Cdo 1408/2005) je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou, jež nemůže být předmětem přezkumu v dovolacím řízení v této věci. Podle žalované tak dovolání směřuje proti rozhodnutí soudu, proti kterému není dovolání přípustné, proto žalovaná navrhla, aby je Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, není dán zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu, neboť tento neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a nejsou splněny ani další předpoklady podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Žalovaná se popsaného jednání dopustila jen jednou a od tohoto jednání již uplynula delší doba. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze dovodit, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, pokud dospěl k závěru, že není dán důvod pro vyhovění zdržovací žalobě, a to ani kdyby šlo o jednání žalované v nekalé soutěži.
V rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, není rovněž odvolacím soudem řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud dovodil, že žalobu bylo v tomto rozsahu nutno zamítnout již z toho důvodu, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a žalobkyní tvrzeným vznikem škody. Jednání žalované nebylo podle odvolacího soudu bezprostřední příčinou výpovědi smlouvy ze strany společnosti M. a.s. Bylo totiž jen na rozhodnutí společnosti M. a.s., zda bude nadále spolupracovat se svým dlouhodobým partnerem a zda uvěří informacím žalované. Uvedená společnost mohla smlouvu vypovědět i bez informací žalované a na druhé straně si před výpovědí mohla předané informace ověřit, vstoupit do jednání se žalobkyní apod.
Existence příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem a vznikem škody je jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu. V každém konkrétním případě je nutno zkoumat, zda mezi protiprávním úkonem a škodou existuje vztah příčiny a následku. Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny. Musí jít o přímou (nikoli zprostředkovanou) příčinu. Otázka příčinné souvislosti mezi určitým protiprávním úkonem a konkrétní škodou je sice v prvé řadě otázkou skutkovou, přičemž soud zjišťuje její existenci, nicméně závěr, zda v konkrétním případě je či není dána příčinná souvislost, je současně otázkou právní, neboť soud tak činí závěr o existenci jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu. Tento právní závěr je samozřejmě závislý na skutkovém zjištění.
Nejvyšší soud v daném případě dovodil, že odvolací soud neposoudil nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem tvrzené škody v rozporu s hmotným právem, i tak učinil když z poněkud jiných důvodů než odvolací soud.
Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že před posuzováním příčinné souvislosti měl učinit jednoznačný závěr o protiprávním úkonu žalované. Odvolací soud měl nejprve uzavřít, zda se žalovaná dopustila nekalosoutěžního jednání i z toho hlediska, zda popsané jednání představovalo ohrožovací delikt ve smyslu §44 odst. 1 obch. zák. Poté měl teprve odvolací soud případně posuzovat existenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a tvrzenou škodou vzniklou žalobkyni. Závěr odvolacího soudu je v této části nejednoznačný a tudíž nepřezkoumatelný.Tato vada řízení však nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V daném případě totiž došlo nepochybně k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním žalované (i kdyby šlo o jednání nekalosoutěžní) a tvrzeným vznikem škody u žalobkyně. V případě dopisu společnosti M. a.s. ze dne 11. 3. 2003 jde totiž o neplatný právní úkon, na jehož základě nemohlo dojít k zániku závazkového vztahu mezi společností M. a.s. a žalobkyní. I když jde ve smyslu §267 odst. 1 obch. zák. o neplatnost relativní, měla se žalobkyně této relativní neplatnosti dovolat, a pokud tak neučinila, jde tato skutečnost k její tíži. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně si totiž žalobkyně a společnost M. a.s. ve smlouvě ze dne 3. 1. 2003 sjednaly, že pro zánik smlouvy platí obecná ustanovení obchodního zákoníku. Smlouva o pronájmu reklamních ploch ze dne 3. 1. 2003 mezi žalobkyní a společností M. a.s. byla uzavřena na dobu určitou, a to od 1. 6. 2003 do 30. 9. 2003. Ačkoli si strany pro zánik smlouvy zvolily aplikaci obchodního zákoníku, je na zánik smlouvy výpovědí nutno použít úpravu obsaženou v občanském zákoníku, jelikož obchodní zákoník speciální úpravu výpovědi smlouvy neobsahuje. Jak podle obecného ustanovení občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) o výpovědi smlouvy obsaženého v jeho §582, tak podle speciálního ustanovení občanského zákoníku o zániku nájemní smlouvy (§677 odst. 1 obč. zák.) je možno vypovědět pouze smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. Dopis společnosti M. a.s. ze dne 11. 3. 2003 proto nelze považovat za platnou výpověď smlouvy ze dne 3. 1. 2003, která byla mezi společností M. a.s. a žalobkyní uzavřena na dobu určitou. Stejně tak nelze dopis ze dne 11. 3. 2003 vykládat ani jako platné odstoupení od smlouvy o pronájmu reklamních ploch. Předpokladem odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku je podstatné či nepodstatné porušení právní povinnosti plynoucí ze smlouvy jednou ze smluvních stran, přičemž se strana, která smlouvu podstatným či nepodstatným způsobem porušila, dostane do prodlení s plněním svých povinností. Žalobkyně se v daném případě nedopustila porušení smlouvy ze dne 3. 1. 2003, neboť tato smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 6. 2003 do 30. 9. 2003. Dopustila-li se žalobkyně vůbec porušení smluvních povinností vůči společnosti M. a.s., muselo se jednat o smluvní povinnosti plynoucí ze smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a společností M. a.s. v předchozím období. Takové porušení povinností žalobkyní by ovšem nemohlo založit společnosti M. a.s. právo odstoupit od smlouvy ze dne 3. 1. 2003, jíž se tvrzené porušení smluvních povinností žalobkyní netýkalo. Z toho důvodu je nutné uzavřít, že žalobkyně měla namítat neplatnost výpovědi smlouvy o pronájmu reklamních ploch ze dne 3. 1. 2003 vůči společnosti M. a.s. Pokud tuto neplatnou výpověď akceptovala, není mezi jednáním žalované a vzniklou škodou dána příčinná souvislost.
Jak vyplývá z výše uvedeného, napadené rozhodnutí neřeší žádnou otázku v rozporu s hmotným právem, neřeší ani otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je dovolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nemá proto po právní stránce zásadní význam. Z toho důvodu je nutné uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení pak nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. l. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 4, ročník 2003).
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 a 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném pozdějších předpisů), s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravná prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 29. října 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu