ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.3528.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 3528/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce I. Z., a. s., zast. Mgr. V. Š., advokátem, proti žalovanému Č. Z., s. r. o., zast. JUDr. J. O., advokátem, o 849.139,70 Kč s přísl., vedené u Krajského soud v Brně pod sp. zn. 25/6 Cm 147/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2007, č. j. 7 Cmo 440/2005-228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 11.150,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. J. O.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 4. 2005, č. j. 25/6 Cm 147/98-147 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 849.139,70 Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. 2. 1994 do zaplacení a dále rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 9. 2007, č. j. 7 Cmo 440/2005-228 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění dovolání odvolací soud zrekapituloval dosavadní průběh řízení a k věci konstatoval, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo ze dne 17. 9. 1993, č. 5352, jejímž předmětem plnění byla stavba benzinové stanice ve Znojmě v ceně 21,385.953,- Kč, kterou měl pro žalovaného jako objednatele zhotovit žalobce.
Podstatou sporu byla podle odvolacího soudu skutečnost, zda žalobce předal dne 15. 12. 1993 žalovanému dílo bez vad a nedodělků, tj. zda tak žalovanému vznikla povinnost zaplatit žalobci zadržovanou částku 849.139,70 Kč, k jejímuž zadržení ho opravňovalo ujednání obsažené v čl. IV. bod 2 předmětné smlouvy.
Odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že i když v zápise o předání stavby ze dne 15. 12. 1993 bylo konstatováno, že kvalita provedených prací byla velmi dobrá, že nebylo dílo předáno bez vad a nedodělků, což vyplývá mj. ze zápisů ve stavebním deníku a výpovědí svědků. Na základě toho měl žalovaný právo pozastavit předmětnou částku ve smyslu čl. IV. bod 2 smlouvy o dílo ze dne 17. 9. 1993. Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal, že vady a nedodělky odstranil, kvalifikoval odvolací soud jeho nárok jako dosud neoprávněný a proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 13. 12. 2007 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť podle jeho názoru má napadené rozhodnut ve věci samé po právní stránce zásadní význam a uplatněným dovolacím důvodem je, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že soud prvního stupně v pozdějším rozsudku ze dne 13. 4. 2005, č. j. 25/6 Cm 147/98-147 konstatoval, že jádrem sporu je to, zda žalobci vzniklo právo na vyplacení tzv. pozastávky dle čl. IV. bodu 2 smlouvy o dílo. Tento soud se přiklonil k názoru, že pozastávka měla být vyplacena buď v době, kdy byly odstraněny vady a nedodělky nebo v době, kdy dílo bylo bez vad nedodělků převzato. Dílo bylo převzato dne 15. 12. 1993 a soud prvního stupně dospěl k závěru, že dílo mělo vady a nedodělky a proto žalobci právo na zaplacení celkové ceny díla (pozastávky) nevzniklo.
Podle dovolatele odvolací soud dospěl ke stejnému závěru, a to, že dílo bylo sice dne 15. 12. 1993 objednateli předáno, nebylo však bez vad a nedodělků a proto byla „splatnost části ceny díla na základě klauzule obsažené ve smlouvy odložena do doby, než budou vady odstraněny“.
Dovolatel s tímto závěrem odvolacího soudu nesouhlasí a je přesvědčen, že odvolací soud pochybil, nezabýval-li se tím, zda případné vady nebyly odstraněny dodatečně, tj. neprovedl dokazování k prokázání skutečnosti, kdy došlo k odstranění vad a kdy vznikl žalobci nárok na doplacení ceny díla. Soud se podle dovolatele měl zabývat tím, zda jeho nárok existoval ke dni podání žaloby, nikoliv jen ke dni převzetí díla. V případě uplatnění protinároku žalovaného ve formě smluvní pokuty za dobu prodlení s odstraněním vad díla, se měl soud zabývat otázkou výše této pokuty, což soud neřešil.
V podání ze dne 21. 4. 2009 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že dovolatel pokládá dovolání za přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože napadené rozhodnutí pokládá za právně významné a dovolací důvod spatřuje v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Žalovaný je toho názoru, že dovolatel nezdůvodňuje proč má napadený rozsudek zásadní právní význam. Pokud dovolatel namítal, že nebylo provedeno dokazování ohledně toho, kdy došlo k odstranění vad díla, bylo podle žalovaného prokázáno, že vady a nedodělky nebyly odstraněny ani ke dni podání žaloby.
V závěru vyjádření žalovaný uvedl, že dovolání je nepřípustné a nedůvodné. Napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se tzv. pozastávky, např. rozhodnutím sp. zn. 29 Odo 333/2001, popř. sp. zn. 29 Odo 11/2001. Vzhledem k tomu žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné „zamítl“ a přiznal advokátu žalovaného náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II., bod 12 zák. č. 7/2009 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2009, konstatoval, že dovolání bude projednáno a rozhodnuto o něm podle zák. č. 99/1965 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud dále konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), obsahuje potřebné náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§241a o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval tím, zda je v posuzované věci, kdy odvolací soud potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolání přípustné.
Dovolání proto rozsudku odvolacího soudu je přípustné v případech uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v daném případě dovolání přípustné, neboť soud prvního stupně ve svém pozdějším rozhodnutí ze dne 13. 4. 2005, č. j. 25/6 Cm 147/98 rozhodl ve věci stejně jako ve svém dřívějším rozhodnutí ze dne 1. 11. 1999, č. j. 6 Cm 147/98-38 a odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem toto pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel v dovolání odkázal, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, není-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu se jedná zejména tehdy, řeší-li se v něm právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), a proto se zabýval jen námitkami dovolatele uplatněnými v dovolání.
V dovolání dovolatel výslovně uvedl, že dovolání podává z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z obsahového vymezení tohoto uplatněného dovolacího důvodu (viz zejména str. 3, odst. 5 dovolání) vyplývá, že dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že vzal za prokázané, že dne 28. 3. 1995 žalobce (správně žalovaný) odstoupil od smlouvy o dílo v části týkající se provozního souboru PS 004, avšak nezabýval se tím, resp. neprovedl dokazování k tomu, zda a kdy došlo k odstranění vad a nedodělků díla, tedy kdy mu vznikl nárok na zaplacení předmětné části díla.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že slyšení svědci nebyli schopni sdělit, zda vady a nedodělky byly odstraněny a že žalobce jako zhotovitel nikterak neprokázal, že vady a nedodělky odstranil. Z tohoto skutkového závěru pak odvolací soud dovodil, že žalovaný měl podle čl. IV. bodu 2 smlouvy o dílo právo pozastavit smluvenou část ceny díla a žalobci z tohoto důvodu nevzniklo právo na zaplacení této části ceny díla.
Podle §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (§120 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě je zřejmé, že bylo především věcí žalobce, aby tvrdil a navrhoval důkazy svědčící o tom, že vady a nedodělky díla odstranil a kdy se tak stalo. Pokud tak v řízení nečinil, v dovolání taktéž jen obecně namítal neprovedení dokazování ohledně této skutečnosti, odvolací soud vycházel z důkazů, které byly provedeny (výslechy svědků) a na základě toho dospěl ke skutkovému zjištění, že vady a nedodělky nebyly žalobcem odstraněny a tento jeho postup byl v souladu s ust. §120 odst. 1 a 3 o. s. ř. K tomu je třeba poznamenat, že neplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní jde k tíži toho účastníka řízení, který tyto povinnosti nesplní.
Z uvedeného je však zřejmé, že dovolatel především nesouhlasí ses skutkovým závěrem odvolacího soudu, že vady a nedodělky díla nebyly odstraněny, resp. že soud neprovedl dokazování k prokázání této skutečnosti. V tomto případě jde o dovolací důvod dle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., a to že rozhodnut vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nikoli o v dovolání uplatněný dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dospěje-li soud ke skutkovým závěrům, na nichž založil své rozhodnutí není neúplnost či nesprávnost zjištění skutkového stavu touto vadou řízení.
Z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak byl shora uvedeno, vyplývá, že přípustnost dovolání dle tohoto ustanovení je založena na tom, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena otázka zásadního právního významu. Způsobilým dovolacím důvodem proto může být jen to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.); tuto přípustnost dovolání nemůže založit dovolací důvod dle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. a v zásadě ani dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolatelem namítané nedostatky řízení nemohou založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel především napadá skutkový závěr odvolacího soudu o neodstranění vad a nedodělků díla a jeho námitka o neprovedení dokazování k této otázce není namístě – viz uvedené shora.
Pokud dovolatel dále namítal, že se soud měl zabývat výší smluvní pokuty, dovolací soud k tomu dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu se touto otázkou, s ohledem na jeho závěry, vůbec nezabýval.
Nejvyšší osud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. v souvislosti s ust. §218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v souvislosti s ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému 11.150,- Kč (3 odst. bod 5, §10 odst. 3, §14 a §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2006 Sb., §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. října 2009
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu