ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.3887.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 3887/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce B. d. N., zastoupeného Mgr. S. N., advokátem, proti žalovaným 1) K. B., a 2) Ing. J. B., obou zastoupených JUDr. J. P., advokátem, o zaplacení 138 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 99/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2008, č.j. 14 Cmo 383/2007-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v dané věci po žalovaných domáhal náhrady škody, která měla představovat majetkovou újmu spočívající v tom, že žalobci se nedostalo pojistného plnění za škodu na jeho majetku, jestliže si první žalovaný, jako předseda představenstva družstva žalobce, nechal vyplatit pojistné plnění na svůj účet se souhlasem představenstva družstva, jehož byli oba žalovaní členové.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. srpna 2008, č.j. 14 Cmo 383/2007-205, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2006, č.j. 34 Cm 99/2003-160, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 138 000 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobci nenáleží žalobou požadovaná částka ve výši 138 000 Kč jako náhrada škody podle §194 odst. 5 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a nenáleží mu ani z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť neprokázal, že by mu tato částka náležela jakožto pojistné plnění, které mu mělo být vyplaceno. Oba soudy přitom vyšly ze zjištění, že první žalovaný uplatnil u pojišťovny rovněž škodu na vlastním majetku a ušlý zisk vážící se k jeho podnikatelské činnosti a žalobcem nebylo prokázáno jeho tvrzení, že prvnímu žalovanému vyplacené pojistné plnění bylo rovněž pojistným plněním i za škodu na zničených věcech žalobce. Neprokázal-li žalobce, že mu vznikla škoda, soud se dále nezabýval namítaným porušením povinnosti druhého žalovaného, místopředsedy družstva žalobce, a ztotožnil se se zamítnutím žaloby i vůči druhému žalovanému. Odvolací soud rovněž konstatoval, že činnost, kterou první žalovaný vynaložil ve svém bytě při záchraně a obnově dokumentů družstva v souvislosti s pojistnou událostí a která byla jednou ze součástí nárokovaného plnění, nepatří k plnění povinností předsedy představenstva při výkonu jeho funkce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, domnívaje se, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodu nesprávného právního posouzení jeho uplatněného nároku.
Dovolatel nesouhlasí s potvrzením zamítnutí žaloby s odůvodněním, že neprokázal vznik škody, resp. že není vlastníkem a příjemcem žalované částky. Nesouhlasí ani s tím, že činnost, kterou první žalovaný vynaložil při záchraně a obnově dokumentů družstva, by nepatřila k plnění povinností předsedy představenstva při výkonu jeho funkce. Poukazuje na ustanovení §66 odst. 2 obch. zák. ve spojení s §260 obch. zák. a §567 odst. 1 obch. zák., ve znění platném v době jednání prvního žalovaného, a to s námitkou, že povinností prvního žalovaného při zařizování záležitostí žalobce bylo postupovat s odbornou péčí a při hrozící škodě učinit všechna opatření k záchraně majetku. Za nerozhodnou pro posouzení věci považuje skutečnost, že dokumentace družstva se nacházela v bytě prvního žalovaného, předsedy představenstva žalobce.
Za otázky zásadního právního významu dovolatel považuje:
„Zda v případě, že je prokázáno, že první žalovaný nárokoval pouze plnění, které je škodou žalobce, je k uplatnění nároku na vydání tohoto plnění, ať již z titulu bezdůvodného obohacení či náhrady škody, nutno prokazovat, co z tohoto požadovaného nároku bylo uspokojeno.
Zda práce na záchraně a obnově dokumentů právnické osoby (družstva), které utrpěly škodu v důsledku škodní události, patří mezi povinnosti člena a předsedy statutárního orgánu této právnické osoby.
Zda v případě, kdy poskytovatel plnění, pojišťovna K. a.s. vede ve své evidenci jako poškozeného žalobce, je žalobce také příjemcem a vlastníkem předmětného plnění.“
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (26.8.2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
V dané věci oba soudy vyšly ze závěru, že žalobce neprokázal, že pojistné plnění ve výši 138 000 Kč, které bylo vyplaceno na účet prvního žalovaného, náleželo žalobci. Vyšly ze zjištění, že první žalovaný uplatnil u pojišťovny rovněž škodu na vlastním majetku a ušlý zisk vážící se k jeho podnikatelské činnosti a žalobcem nebylo prokázáno, že prvnímu žalovanému vyplacené pojistné plnění bylo pojistným plněním i za škodu na předmětných zničených věcech žalobce.
Za tohoto skutkového stavu, který není možno při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. před dovolacím soudem přezkoumávat, jak výše uvedeno, pak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně správně dovodil, že pokud není prokázána škoda, není třeba se dále zabývat porušením právní povinnosti osoby při vzniku škody, resp. škody, která nebyla prokázána.
Otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu staví však dovolatel na jiných skutkových závěrech, nikoliv na závěru obou soudů, že vznik škody nebyl žalobcem prokázán. Je nutno opětovně připomenout, že předpokladem dovolacího přezkumu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Dovolatel položenými otázkami nepředestřel žádnou otázku, která by měla ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a na níž by hlediska právního posouzení věci byl rozsudek odvolacího soudu založen.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně správně žalobu zamítl, jestliže žalobce neprokázal vznik škody, nelze dovodit, že by odvolací soud rozhodl v rozporu v hmotným právem, neboť chybí-li základní předpoklad odpovědnosti za škodu, a to vznik škody, nemůže nastat odpovědnost žalovaných za škodu (viz §194 odst. 5 třetí věta obch. zák. s přihlédnutím k čl. VIII bodu 32 zákona č. 370/2000 Sb.). Podle uvedeného ustanovení členové představenstva odpovídají za škodu společně a nerozdílně tehdy, jestliže společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu způsobili.
V dané věci nebyly naplněny ani předpoklady pro vydání bezdůvodného obohacení, jak správně dovodil odvolací soud, neboť předpokladem pro vydání bezdůvodného obohacení je existence bezdůvodného obohacení (viz §451 odst. 1 obč. zák., stanovící, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat). Existenci bezdůvodného obohacení žalobce neprokázal.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud otázku nároku na náhradu škody a bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Není-li dovolání žalobce přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobci právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. listopadu 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu