ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.3896.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 3896/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně D. c., a.s., zastoupené Mgr. D. T., advokátem, proti žalované JUDr. J. D., správkyni konkursní podstaty úpadce CH. P., a.s., zastoupené JUDr. V. B., advokátkou, o zaplacení 1 083 322,30 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 56/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2008, č.j.11 Cmo 382/2007-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. V. B., advokátky.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. května 2008, č.j. 11 Cmo 382/2007-119, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č.j. 49 Cm 56/2004-91, kterým byla žaloba na zaplacení 1 083 322,30 Kč zamítnuta; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V posuzované věci vyšel odvolací soud ze závěru soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla dne 30.9.2002 uzavřena smlouva o prodeji části podniku, jejíž součástí byla i příloha č. 2 nazvaná „Nové zásoby“,v níž byla uvedena i dálkově řízená stěna CH. 2. (dále jen „stěna“). V bodu 2.5 předmětné smlouvy účastníci uvedli, že kupující (žalobkyně) měla příležitost se před koupí majetku podrobně seznámit s faktickým a právním stavem majetku a kupuje jej jak stojí a leží. Účastníci si rovněž dohodli, že kupující není oprávněna uplatňovat vůči správci ani vůči společnosti žádné nároky z vad majetku. Předmětná stěna byla v důsledku povodní v srpnu 2002 poškozena a mezi účastníky došlo k dohodě, že opravu uvedené stěny zajistí správce konkursní podstaty. Žalobkyně poté, co jí byly správcem předloženy faktury za opravu stěny, je uhradila společnosti V. S. M. a požadovala po žalované náhradu za jejich zaplacení z titulu náhrady škody, popřípadě bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl správně, dovodil-li, že žaloba není důvodná. Podle závěrů obou soudů nebyly prokázány předpoklady vzniku povinnosti žalované uhradit žalobkyni uplatněnou výši náhrady škody podle §373 obchodního zákoníku, ve znění ke dni uzavření smlouvy o prodeji podniku mezi účastníky (dále jen „obch. zák.“), podle něhož, kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
V posuzované věci ale odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno porušení povinnosti žalovanou, vyplynula-li z dokazování dohoda účastníků, podle níž měl správce konkursní podstaty opravu stěny pouze zajistit.
Odvolací soud dále konstatoval, že žalobkyně, jako kupující, měla možnost se seznámit se stavem kupovaného majetku, výslovně prohlásila, že jej kupuje jak stojí a leží, bez ohledu na stav stěny poškozené povodněmi, byla si vědoma poškození stěny, a proto souhlasila s její opravou. Ze skutkových zjištění ani nevyplynulo, že by žalovaná porušila nějakou jinou povinnost vyplývající pro ni z kupní smlouvy. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení požadované částky z titulu náhrady škody.
Odvolací soud dále dovodil, že v dané věci nevzniklo žalované na úkor žalobkyně žádné bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 1 obč. zák., které stanoví, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně na základě objednávky úpadce ze září 2002 zaplatila na účet společnosti V. S. M. fakturovanou částku za dodání stolu/podstavce ve výši 9 000 EUR a dále částku 24 440 EUR, fakturované částky tedy žalobkyně nezaplatila žalované, ale uvedené společnosti, proto se nemůže domáhat vydání zaplacené částky po žalované, neboť na její straně nedošlo k žádnému bezdůvodnému obohacení, když navíc částky zaplacené uvedené společnosti souvisely s opravou stěny, která se stala vlastnictvím žalobkyně na základě platně uzavřené kupní smlouvy.
Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně rovněž v závěru, že z dokazování nevyplynulo, že by žalobkyně uplatnila nárok z odpovědnosti za vady věci a nebylo zohledněno ani žádné snížení ceny s ohledem na povodně, týkající se předmětné stěny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelky se odvolací soud v rozporu s hmotným právem vypořádal s otázkou bezdůvodného obohacení. Poukazuje na to, že oprava předmětné stěny byla objednána správcem konkursní podstaty úpadce, žalobkyně na základě smlouvy žádný závazek k zaplacení opravy stěny nepřevzala, a pokud fakturu za opravu uhradila, plnila za žalovanou, čímž žalovaná získala bezdůvodné obohacení na její úkor. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil i jí uplatněný nárok na náhradu škody nebo slevy z kupní ceny. Nesouhlasí se závěrem soudu, že byla prokázána její vědomost o poškození stěny. Pokud tak soud dovodil jen z ustanovení smlouvy, že žalobkyně měla možnost se stavem kupovaného majetku seznámit, dovolatelka namítá, že možnost se seznámit ještě neznamená, že se žalobkyně se stavem majetku skutečně seznámila. Podle dovolatelky její vědomost o poškození stěny nelze dovozovat ani ze smluvního ujednání, že předmět kupní smlouvy kupuje „jak stojí a leží“. Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud se nevypořádal s otázku nároku žalobkyně na zaplacení požadované částky z titulu slevy z kupní ceny, proto je jeho rozhodnutí v tomto směru nepřezkoumatelné. Nesouhlasí s tím, že smluvní ujednání o tom, že kupující kupuje předmět kupní smlouvy „jak stojí a leží“, vylučuje odpovědnost za vady a uplatnění slevy z kupní ceny. Navíc se domnívá, že vyloučení možnosti uplatnit nárok z vad majetku je neplatné, a i kdyby platné bylo, nevyloučilo by možnost uplatnění nároku z titulu náhrady škody, když strany ve smlouvě vyloučily ustanovení §440 odst. 2 obch. zák., podle něhož by jinak žalobkyně nemohla dosáhnout uplatnění nároku z jiného právního důvodu (v tomto případě z titulu náhrady škody) dalo-li by se dosáhnout uspokojení uplatněním některého z nároků z vad zboží podle §436 a 437 obch. zák. Dovolatelka navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání, neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Poukazuje na to, že dovolatelka pouze zpochybňuje skutková zjištění soudu a zakládá své dovolání především na odlišném hodnocení skutkového stavu a poté od odvolacího soudu rozdílném právním posouzení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o vědomosti žalobkyně o poškození předmětné stěny, je třeba konstatovat, že skutkový závěr při uplatnění přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být předmětem dovolacího přezkumu.
Skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že skutkový závěr soudu vychází z neúplného dokazování, anebo, že soud řádně nezdůvodnil, jak k právnímu závěru dospěl (jak rovněž dovolatelka namítá), pak by řízení mohlo být postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení však může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, když dovolatelka pouze napadá konkrétní postup soudu.
Dovolací soud je nucen připomenout, že v posuzované věci vyšel odvolací soud ze skutkového závěru, že součástí předmětné smlouvy o prodeji části podniku byla příloha č. 2 nazvaná „Nové zásoby“, v níž byla uvedena i dálkově řízená stěna CH. 2. (dále jen „stěna“). Z uvedeného skutkového závěru pak odvolací soud správně dovodil, že tato stěna byla předmětem smlouvy o prodeji části podniku ze dne 30.9.2002, přešla do vlastnictví žalobkyně, a to ve stavu nacházejícím se v době převodu, tedy poškozená důsledkem povodní v roce 2002. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, z něhož vyšel i odvolací soud, dále vyplynulo, že si účastníci dohodli, že žalovaná pouze pro žalobkyni opravu předmětné stěny zajistí. Za tohoto skutkového stavu, kdy žalovaná pouze pro žalobkyni opravu stěny zajišťovala, odvolací soud správně dovodil, že nebylo povinností žalované provést opravu prodané stěny na vlastní náklady.
Jestliže tedy žalovaná žádnou povinnost v souvislosti s opravou poškozené stěny neporušila, odvolací soud správně dovodil, že nebyl splněn předpoklad vzniku nároku na náhradu škody ve smyslu §373 obch. zák. - porušení povinnosti ze závazkového vztahu.
Odvolací soud učinil rovněž správný závěr při řešení otázky namítaného vzniku bezdůvodného obohacení, pokud konstatoval, že žalovaná se na úkor žalobkyně nijak neobohatila. Nebylo-li totiž povinností žalované provést opravu na vlastní náklady, žalované nevzniklo žádné bezdůvodné obohacení, jestliže opravu stěny, ve vlastnictví žalobkyně, po dohodě s ní objednanou žalovanou, zaplatila žalobkyně zcela jinému subjektu. Odvolací soud tudíž rozhodl v souladu v hmotným právem, nebyla-li naplněna skutková podstata ustanovení §451 odst. 1 obč. zák., podle něhož, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Dovolací soud po přezkoumání dovolací námitky týkající se posouzení věci z titulu nároku žalobkyně na slevu z kupní ceny, konstatuje, že nelze přisvědčit dovolatelce, že by se odvolací soud otázkou nároku žalobkyně na zaplacení požadované částky z titulu slevy z kupní ceny nevypořádal. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, vyplývá, že žalobkyně nárok z vad věci neuplatnila. V takovém případě se pak nelze domáhat požadované částky z titulu slevy z ceny.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud neřešil posuzované právní otázky v rozporu s hmotným právem, a ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam má.
Dovolání žalobkyně tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, proto je Nejvyšší soud – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12 257 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. ledna 2009
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu