ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4035.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 4035/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce S. o. u. z. N. S., zast. JUDr. J. M., advokátkou proti žalované Z. t. B., a. s., zast. JUDr. J. P., advokátem o 55.545,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 197/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2006, č. j. 29 Co 490/2006-46, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 10.320,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupce žalované.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. října 2006, č. j. 29 Co 490/2006-46, změnil rozsudek Okresního soudu v Berouně (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 27. června 2006, č. j. 5 C 197/2005-29, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu 55.545,- Kč s úrokem z prodlení 2 % p. a. z částky 55.000,- Kč od 1. 1. 2004 do zaplacení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na jejich náhradu 34.569,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobce žalobou ze dne 2. 3. 2005 po žalované domáhal zaplacení 55.545,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že pohledávka vznikla na základě smluv o výuce učňů poskytované žalobcem Z. t., a. s., od níž dluh převzala žalovaná, která dluh co do důvodu a výše v dohodě o řešení pohledávek ze dne 8. 6. 2000 uznala. K 31. 12. 1999 činila dlužná částka 992.668,82 Kč a žalovaná se zavázala ji žalobci uhradit v deseti splátkách dle (v uvedené dohodě) stanoveného splátkového kalendáře. Žalovaná uhradila první splátku ve výši 50.000,- Kč a z druhé splátky ve výši 105.000,- Kč zaplatila pouze 50.000,- Kč, a proto žalobce požadoval zaplacení částky 55.000,- Kč jako části nezaplacené pohledávky z druhé splátky a úroky z prodlení. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením dohody účastníků ze dne 8. 6. 2000, nazvané „dohoda o řešení pohledávek“, učiněným soudem prvního stupně, jenž dovodil, že touto dohodou žalovaná ve smyslu ust. §323 obchod. zák. uznala svůj závazek vůči žalobci a současně došlo ke změně obsahu závazku dle §516 občan. zák. Odvolací soud je přesvědčen, že účastníci dohodou ze dne 8. 6. 2000 nezměnili vzájemná práva a povinnosti, a proto jde o uznání závazku „za současného sjednání splátkového kalendáře“. Vzhledem k tomu, že žalovaná v řízení vznesla námitku promlčení, odvolací soud dovodil, že nezaplacená část druhé splátky v žalované výši a příslušenství je dle ust. §408 odst. 1 obchod. zák. promlčena, poněvadž desetiletá promlčecí doba uplynula u předmětného dluhu vyplývajícího z faktur splatných v roce 1992 před podáním žaloby (4. 3. 2005). Odvolací soud neshledal námitku žalobce ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku důvodnou, neboť nevymáhal-li žalobce řadu let své pohledávky, nesl podnikatelské riziko, že druhá strana sporu uplatní námitku promlčení a svůj závazek spočívající v zaplacení dlužné částky nesplní.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 24. 1. 2007 napadl žalobce rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a své dovolací námitky podřadil dovolacím důvodům uvedeným v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že rozsudek odvolacího soudu není přezkoumatelný, jelikož pouze uvedl, že žalobce žaloval na zaplacení faktur z roku 1992, aniž by uvedl, z čeho toto dovodil. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl, že se důsledně nevypořádal s tím, zda uplatnění námitky promlčení žalovanou bylo v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku a omezil se toliko na konstatování, že šlo o podnikatelské riziko žalobce, a proto není tato námitka podstatná. Naplnění dovolacího důvodu dle ust. §241a odst.. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud nesprávně právně posoudil dohodu o řešení pohledávek ze dne 8. 6. 2000. Žalobce zastává názor, že v uvedené dohodě účastníci neujednali „pouze uznání původních závazků“, ale též vznik nového závazku, spočívajícího v právu žalobce vůči žalované na zaplacení částky ve výši 992.668,82 Kč dle dohodnutého splátkového kalendáře. Skutečnost, že jde o nově vzniklý závazek plyne dle dovolatele rovněž z toho, že obě strany považovaly tento dokument za „řešení vzniklé situace“, jak uvedly v dohodě ze dne 8. 6. 2000, a že žalovaná dle této dohody rovněž plnila a zaplatila celou první splátku (50.000,- Kč) a část splátky druhé (z částky 105.000,- Kč uhradila 50.000,- Kč). Žalobce v dovolání upozornil, že odvolací soud nesprávně vyložil dohodu o řešení pohledávek ze dne 8. 6. 2000 a ignoroval výkladová pravidla o právních úkonech, a zcela tak odhlédl od vůle účastníků při uzavírání předmětné dohody.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a přiznal mu náhrady nákladů dovolacího řízení.
V podání ze dne 14. 2. 2007 se k dovolání vyjádřila žalovaná a zejména uvedla, že z dohody ze dne 8. 6. 2000 plyne jen to, že vůle účastníků směřovala k uznání závazku žalované vůči žalobci a že byl sjednán splátkový kalendář, přičemž závazek vyplýval z nezaplacených nákladů na výuku učňů ve výši 992.668,82 Kč poskytovaných žalované na základě smluv o výuce učňů. Tato dohoda má dle žalované charakter uznání závazku dle §323 odst. 1 obchod. zák., ale nelze z ní dovodit, že jde o nový závazkový vztah, neboť z ní neplyne, že by se účastníci dohodli na zrušení dosavadního závazku a jeho nahrazení závazkem novým. Protože dovolání není dle názoru žalované důvodné, závěrem navrhl, aby jej dovolací soud „jako zjevně nedůvodné odmítl“ a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení vč. DPH.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jí bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
V souzené věci je dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
V posuzovaném případě je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na závěru, že dohoda ze dne 8. 6. 2000 je uznáním dluhu žalované vůči žalobci ve výši 992.668,82 Kč za současného sjednání splátkového kalendáře a nikoli dohodou o změně obsahu závazku dle §516 odst. 1 občan. zák., a proto aplikoval ust. §408 odst. 1 obchod. zák. a dovodil, že žalovaná uplatnila námitku promlčení právem, neboť před podáním žaloby uplynula objektivní desetileté lhůta pro uplatnění práva na zaplacení žalované částky.
Odvolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) zejména v tom, že dohoda ze dne 8. 6. 2000 je dohodou o nahrazení původního závazku novým.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Dle ust. §516 odst. 1 občan. zák. účastníci mohou dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti.
Dle ust. §516 odst. 2 občan. zák. nevyplývá-li z dohody nepochybně, že sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované náležitosti.
Dle ust. §570 odst. 1 obchod. zák. dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový.
Dle ust. §407 odst. 1 obchod. zák. uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části.
Dle ust. §408 odst. 1 obchod. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
U změny v obsahu závazku dohodou stran dle §516 odst. 1 občan. zák. (kumulativní novace) jde - na rozdíl od tzv. privativní novace podle §570 občan. zák., při níž dosavadní závazek zaniká a je nahrazen novým - o změnu obsahu závazku za trvání existujícího právního vztahu, spočívající v zániku určitých dosavadních vzájemných práv a povinností a v jejich nahrazení nově sjednanými, případně ve vzniku dalších práv a povinností vedle již existujících. Dosavadní závazkový vztah tedy nezaniká; právním důvodem změněného závazku je jak původní právní skutečnost, která způsobila jeho vznik, tak i dohoda stran o změně jeho obsahu. Změna obsahu závazku se zpravidla týká místa či způsobu plnění, splatnosti apod. Nové ujednání smluvních stran o termínu splatnosti znamená sice zánik povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti plnit; mění se jen jednotlivá práva a povinnosti v existujícím právním vztahu. Je totiž třeba rozlišovat závazek ke konkrétnímu plnění (t. j. jednotlivé povinnosti) a celý závazkový právní vztah (srov. blíže Švestka/Jehlička/Škárová/Spáčil a kol., Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, 10. vydání 2006, str. 917).
V daném případě došlo dne 8. 6. 2000 k uzavření dohody o řešení pohledávek, v níž žalovaná uznala svůj závazek z titulu nezaplacených nákladů na výuku žáků vůči žalobci ve výši 992.668,82 Kč a strany se dohodly na splátkovém kalendáři, jenž je součástí této dohody.
Odvolací soud posoudil dohodu ze dne 8. 6. 2000 tak, že na jejím základě nedošlo ke změně obsahu závazku ve smyslu ust. §516 odst. 1 občan. zák., a proto konstatoval, že si účastníci touto dohodou svá vzájemná práva a povinnosti nezměnili a že jde pouze o uznání závazku a sjednání splátkového kalendáře, a proto se uplatní promlčecí lhůta stanovená v §408 odst. 1 obchod. zák.
V dovolání dovolatel nesouhlasil s uvedeným závěrem odvolacího soudu a v zásadě tomuto soudu vytýkal, že při výkladu dohody ze dne 8. 6. 2000 nepostupoval dle ust. §35 odst. 2 občan. zák. a §266 odst. 1 až obchod. zák. a že je proto rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Dovolateli je nutno přisvědčit, že odvolací soud při posuzování dohody ze dne 8. 6. 2000 výslovně neodkázal na výkladová pravidla uvedená v ust. §35 odst. 2 občan. zák. a §266 odst. 1 až 4 obchod. zák., a odůvodnění přijatého závěru je velmi stručné.
Dovolací soud se však i přes tyto nedostatky odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ztotožnil s jeho závěrem, že účastníci si předmětnou dohodou nezměnili vzájemná práva a povinnosti, neboť z obsahu této dohody, zejména jejího jazykového vyjádření je zřejmé, že žalovaným byl uznán závazek z titulu nezaplacených nákladů na výuku žáků a dále byl sjednán splátkový kalendář. Z obsahu ujednání nelze dovodit, že by účastníci této dohody změnili obsah původního závazku, ale pouze sjednali harmonogram úhrady vzniklého dluhu.
Vzhledem k tomuto závěru je nutné počátek běhu promlčecí doby odvíjet od původní lhůty splatnosti, předmětných faktur, jak správně dovodil odvolací soud.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud posoudil výše uvedené právní otázky správně.
Pokud jde o námitku dovolatele, že nedošlo k promlčení částky 27.786,- Kč je nutné uvést, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že část 2. splátky ve výši 55.000,- Kč včetně příslušenství ve výši 545,- Kč je dluhem žalované vyplývajícím z neuhrazení faktur splatných v roce 1992, a proto je správný jeho závěr, že desetiletá promlčecí lhůta uplynula před 4. 3. 2005, tedy před podáním žaloby. V žalobě tedy nebyl uplatněn požadavek na zaplacení některých faktur splatných v roce 1995, jenž představují částku 27.786,- Kč.
Taktéž není důvodná námitka dovolatele, že se odvolací soud nezabýval tím, že vznesená námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy či poctivým obchodním stykem. Odvolací soud posoudil tuto námitku žalobce, kterou odůvodňoval tím, že žalobce vyhovoval opakovaným žádostem žalovaného o posečkání s platbami dluhu správně. Takovýto důvod nemůže za daného stavu svědčit o jednání žalovaného, které by bylo v rozporu s dobrými mravy nebo poctivým obchodním stykem.
Nejvyšší soud České republiky proto rozhodl podle ust. §243b odst. 5. o. s. ř. tak, že dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.
O nákladech řízení bude rozhodnuto podle ust. §243d odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §137 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na jejich náhradu 10.320,- Kč (§3 odst. 1 bod 4, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2005 Sb., §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. července 2009
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu