ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4038.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 4038/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. P. K., zastoupeného JUDr. H. E., advokátem, proti žalované M. L., , zastoupené JUDr. J. K., advokátkou, o zaplacení částky 260 255 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 116/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2007, č. j. 11 Cmo 391/2006-106, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2007, č. j. 11 Cmo 391/2006-106, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2006, č. j. 13 Cm 116/2006-77, ve výroku pod bodem 1 co do částky 83 440 Kč, a ve výroku pod bodem IV a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2006, č. j. 13 Cm 116/2006-77, ve výroku pod bodem 1 co do částky 83 440 Kč a ve výroku pod bodem 4 se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2007, č. j. 11 Cmo 391/2006-106, se odmítá.
III. Řízení o „dovolání“ žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2006, č. j. 13 Cm 116/2006-77, se zastavuje.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. června 2006, č. j. 13 Cm 116/2006-77, uložil žalované zaplatit žalobci částku 128 055 Kč (výrok pod bodem 1), zamítl žalobu na zaplacení částky 83 675 Kč (výrok pod bodem 2), zastavil řízení co do částky 48 525 Kč (výrok pod bodem 3), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem 4) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok pod bodem 5).
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 260 255 Kč představující stornopoplatky, resp. náhradu za neobsazená lůžka a smluvní pokuty plynoucí ze smlouvy o ubytování uzavřené mezi ním a žalovanou. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzal žalobce žalobu zčásti zpět, žalovaná částka tak byla snížena na 211 730 Kč.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobce jako dodavatel uzavřel dne 16. 9. 2001 se žalovanou jako odběratelkou smlouvu o ubytování včetně přílohy 1. K této smlouvě byly uzavřeny dva dodatky, jimiž byl upřesňován počet míst na jednotlivých akcích. Smlouva byla uzavřena podle §754 a následujících občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žalovaná dopisem ze dne 27. 11. 2001 potvrdila stav již zaplacených míst jako stav naplněnosti a současně žalobci sdělila, že předpokládá ještě další zájemce s tím, že od 1. 12. 2001 bude každý případ dalších obsazovaných míst se žalobcem konzultovat. U akce 46/00 v termínu 26. 1. – 2. 2. 2002 bylo původně objednáno 35 míst, v dopise ze dne 27. 11. 2001 žalovaná sdělila, že má obsazena pouze 3 místa, skutečná účast byla 7, u akce 51/00 v termínu 9. 3. – 16. 3. 2002 bylo původně objednáno 35 osob, žalovaná v dopise ze dne 27. 11. 2001 potvrdila 21 míst, zbývajících 14 stornovala, skutečná účast byla 18, u akce 52/00 v termínu 16. 3. – 23. 3. 2002 bylo původně sjednáno 35 osob, v dopise ze dne 27. 11. 2001 žalovaná potvrdila 4 místa, 31 stornovala, účast byla nulová a storno těchto čtyř míst žalovaná neprokázala. U akce 53/00 v termínu 23. 3. – 30. 3. 2002 bylo dojednáno 35 míst, tato akce se nerealizovala, účast tedy byla 0 osob. Žalovaná storno neprokázala.
Ve smlouvě byl sjednán zálohový způsob placení ceny za ubytování. Pro případ prodlení s placením kterékoli z plateb byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení. V bodě 5 smlouvy o ubytování byly sjednány podmínky pro stornopoplatky ze strany dodavatele i ze strany objednatelky. Storno ze strany objednatelky do 31. dne před nástupem bylo podle smlouvy bez poplatků, v době kratší než 31 dnů před nástupem činil stornopoplatek 50 % ceny pobytu za každou osobu, jíž se storno týká.
Soud prvního stupně dále zjistil, že faxové potvrzování počtu účastníků na jednotlivých akcích, stejně jako telefonické potvrzování a upřesňování počtu účastníků a termínů bylo mezi účastníky běžnou praxí.
Na základě výše uvedených skutkových zjištění uložil soud prvního stupně zaplatit žalované 50% stornopoplatek u akce 46/00 za neobsazených 28 míst po dobu 7 dní, což činí částku 27 440 Kč, u akce 51/00 za neobsazená 2 místa po dobu 7 dní uložil zaplatit náhradu ubytování ve výši 2 030 Kč a nepřiznal právo na úhradu za dalších neobsazených 14 lůžek ve výši (stornopoplatků) 14 210 Kč vzhledem k dopisu žalované ze dne 27. 11. 2001, kde potvrdila 21 míst, u akce 52/00 za neobsazená 4 místa po dobu 7 dní přiznal částku 4 060 Kč. U zbývajících 31 neobsazených míst částku 31 465 Kč představující 50 % ceny ubytování soud prvního stupně nepřiznal vzhledem k dopisu žalované ze dne 27. 11. 2001, kde potvrdila 4 místa a ostatní stornovala. U akce 53/00 přiznal náhradu za ubytování ve výši 50 % sjednané ceny za plný počet sjednaných 35 osob, když účast byla nulová, což činí celkem 35 525 Kč. Žalovaná neprokázala žádná storna u této akce a tento termín vůbec neobsadila. Celkem tedy soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci náhradu ubytování za nerealizovaný počet míst u jednotlivých akcí ve výši 50 % sjednané ceny ve výši 69 055 Kč.
Soud prvního stupně se dále zabýval oprávněností nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty. Z bankovních výpisů žalobce soud zjistil prodlení žalované s placením záloh na akci 45/00, na akci 48/00, na akci 49/00 a na akci 50/00. Soud prvního stupně proto uložil žalované zaplatit žalobci část vyúčtované smluvní pokuty v celkové výši 59 000 Kč, jejíž důvodnost byla v řízení prokázána. Nepřiznal žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty za pozdní zaplacení doplatku u akce 51/00 i přesto, že doplatek byl zaplacen se zpožděním, protože tento doplatek nebyl žalobcem správně vyúčtován.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. května 2007, č. j. 11 Cmo 391/2006-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem 1 tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 173 730 Kč (výrok pod bodem I), změnil výrok pod bodem 2 tak, že žaloba se co do částky 38 000 Kč zamítá (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem IV).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho skutkovými závěry. Nesouhlasil však s právním hodnocením učiněným soudem prvního stupně, a to především s výkladem obsahu dopisu ze dne 27. 11. 2001. Odvolací soud dospěl k závěru, že dopis ze dne 27. 11. 2001 nemůže být v žádném případě vykládán jako storno původně nasmlouvaných pobytů mezi účastníky. Smlouva o ubytování byla mezi jejími účastníky uzavřena písemně, její příloha obsahovala přesný rozpis jednotlivých termínů s předpokládaným obsahem sjednaného plnění a počtem osob. Jestliže měla žalovaná v úmyslu některé počty účastníků nebo i celý termín stornovat, bylo třeba, aby svou vůli vyjádřila jednoznačně, což z dopisu ze dne 27. 11. 2001 dovodit nelze. Soud prvního stupně tak věc podle názoru odvolacího soudu s odkazem na §35 odst. 2 a §37 odst. 1 obč. zák. nesprávně právně posoudil. Odvolací soud rovněž odkázal na zásadu, že smlouvy mají být dodržovány, proto jestliže se žalovaná zavázala každý termín obsadit 35 osobami, v případě menší účasti měla povinnost rozdíl stornovat. Jestliže pak zůstala v prodlení s platbou za pobyt účastníků, musela si být vědoma toho, že se zavázala ke smluvní pokutě 1 000 Kč za každý den prodlení.
Odvolací soud tedy přiznal žalobci za akci 45/00 smluvní pokutu ve výši 56 000 Kč, protože úhrada za služby byla zaplacena s prodlením 56 dnů, za akci 46/00 přiznal žalobci stornopoplatek ve výši 27 440 Kč, za akce 48/00, 49/00 a 50/00 smluvní pokutu vždy po 1 000 Kč, tj. celkem 3 000 Kč, za akci 51/00 stornopoplatek ve výši 16 240 Kč a za akce 52/00 a 53/00 vždy stornopoplatek ve výši 35 525 Kč. Celkem tedy přiznal žalobci částku 173 730 Kč. Pouze u částky 38 000 Kč (smluvní pokuta za opožděnou platbu částky vyúčtované fakturou) žalobě nevyhověl, neboť žalobce opakovaně vystavil chybnou fakturu, jež mu byla dvakrát vrácena.
Proti rozsudku odvolacího soudu i proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná dovolání. Přípustnost podaného dovolání zakládá na §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Podle dovolatelky bylo řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Namítanou vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že nebyla soudem prvního stupně vyslechnuta, a neměla tak možnost se k věci vyjádřit. Stejně tak nebyli vyslechnuti ani jí navržení svědci, na základě jejichž výpovědi by mohla navrhnout další potřebné důkazy. Tím jí byla odňata možnost se žalobě řádně bránit. Dovolatelka namítá, že v dopise ze dne 27. 11. 2001 žalobci oznámila současný stav naplněnosti jednotlivých turnusů s tím, že další volná místa mu přenechává k dispozici a že od 1. 12. 2001 bude další obsazovaný počet míst se žalobcem konzultovat. Upřesňování počtu účastníků probíhalo telefonicky. Ústní dohody o obsazení jednotlivých turnusů hodlala žalovaná prokázat svou účastnickou výpovědí, výpovědí svědka J. L. a výpověďmi svědkyň Ř. a P. Tyto důkazy soud prvního stupně zamítl jako nadbytečné, vyslechl pouze žalobce a vyšel ve svém rozhodnutí z jeho výpovědi. Podle názoru žalované tak byla významným způsobem porušena rovnost stran sporu v řízení. V závislosti na obsahu výpovědí svědků L., Ř. a P. hodlala žalovaná předložit i další důkazy, což se z důvodu nepřipuštění svědeckých výpovědí nestalo.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá dále dle dovolatelky na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], které dovolatelka spatřuje v hodnocení platnosti smlouvy o ubytování a ve výkladu v ní obsažených storno podmínek a ujednání o smluvní pokutě.
Platnost smlouvy zpochybňuje dovolatelka z důvodu nesprávného označení žalované ve smlouvě. Ve smlouvě byla jako odběratelka označena Cestovní kancelář B. T. T., zastupovaná majitelkou CK paní M. L., přičemž žalovaná podniká jako fyzická osoba zapsaná v obchodním rejstříku jako M. L., CK B. T.
K nesprávnému výkladu smlouvy o ubytování odvolacím soudem dovolatelka uvádí, že ze smlouvy nevyplývalo, že by musela stornovat neobsazená místa a že by se tak muselo stát písemně. Podle smlouvy nejpozději 31. den před nástupem měl být upřesněn počet účastníků turnusu a nebyla výslovně předepsána písemná forma pro toto upřesnění, mohlo se tak stát i ústně, resp. telefonicky. Mezi žalobcem a žalovanou průběžně docházelo k dohodě o obsazení jednotlivých turnusů, čemuž odpovídalo i vyúčtování jednotlivých turnusů žalobcem. Případné stornopoplatky měly být účtovány v den nástupu turnusu, což se stalo pouze jednou. I to podle dovolatelky dokládá její tvrzení, že mezi ní a žalobcem došlo k dohodě o počtu účastníků jednotlivých turnusů.
Žalovaná dále namítá nesprávné právní posouzení nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty za akci číslo 45/00 (smluvní pokutu u akcí 48/00, 49/00 a 50/00 v celkové výši 3 000 Kč žalovaná akceptuje). Prodlení s placením zálohy na tuto akci, za což je požadována smluvní pokuta, bylo způsobeno pochybením banky. Žalovaná dala příkaz k úhradě záloh bance včas. Žalobce přitom na akci 45/00 vystavil dne 19. 1. 2002 žalované fakturu č. 2002/05, na níž potvrdil a započetl první zálohu ve výši 16 220 Kč (zaplacena dne 29. 11. 2001) i druhou zálohu ve výši 32 440 Kč. Žalovaná vycházela z toho, že banka platbu provedla, čemuž odpovídalo i potvrzení žalobce. Žalovaná nemohla vědět, že banka platbu neprovedla, a pochybení banky nelze přičítat k tíži žalované. Žalovaná dále namítá, že zaplacení smluvní pokuty v přiznané výši odporuje dobrým mravům, jelikož smluvní pokuta v přiznané výši je nepřiměřeně vysoká.
Druhou spornou je akce číslo 46/00 v termínu od 26. 1. do 2. 2. 2002 – zde žalobce požadoval zaplacení storno poplatku ve výši 27 440 Kč. U tohoto turnusu soudy obou stupňů přiznaly žalobci právo na zaplacení stornopoplatků za celkem neobsazených 28 míst, když vyšly z toho, že žalovaná neprovedla řádně storno těchto 28 míst. Žalovaná oznámila žalobci naplnění turnusu v dopise ze dne 27. 11. 2001, kde mu oznamovala, že jsou obsazena tři místa. Poté po vzájemné dohodě došlo k navýšení počtu účastníků zájezdu na sedm.
Třetí spornou akcí je akce číslo 51/00. Zde soud prvního stupně přiznal žalobci stornopoplatek ve výši 2 030 Kč za celkem dvě osoby a nepřiznal tento poplatek za dalších 14 osob, když žalovaná v dopise ze dne 27. 11. 2001 potvrdila celkem 21 míst; odvolací soud pak přiznal stornopoplatek ve výši 16 240 Kč se zdůvodněním, že žalovaná neprokázala „stornování“ objednaných míst. Mezi žalobcem a žalovanou probíhala velmi častá telefonická komunikace, žalovaná upřesnila počet účastníků tohoto turnusu jednak v dopise ze dne 1. 2. 2002 na 17 osob a tento upřesnila žalobci i telefonicky, takže nakonec byla u tohoto turnusu dohodnuta účast 19 osob. Pobytu se účastnilo 18 osob a za jednoho účastníka žalobce ve své faktuře číslo 2002/13 naúčtoval stornopoplatek ve výši 1 365 Kč, který žalovaná akceptovala a zaplatila. Tento stornopoplatek byl účtován v souladu se smlouvou v den nástupu rekreantů do chaty. Žalobce nemá dle dovolatelky právo provádět „celkové vyúčtování stornopoplatků“ až po skončení sezóny.
U akce č. 52/00 konané v termínu od 16. 3. 2002 do 23. 3. 2002, kterou dovolatelka označuje jako čtvrtou, shledal odvolací soud nárok žalobce na stornopoplatek v celkové výši 35 525 Kč, tedy za všech 35 osob. V tomto případě potvrdila dovolatelka v předmětném dopise ze dne 27. 11. 2001 obsazení čtyřmi účastníky, akce se však nezúčastnil nikdo. Podle názoru dovolatelky došlo v tomto případě k dohodě se žalobcem o neobsazení tohoto turnusu vzhledem k tomu, že již nebyly podmínky k lyžování.
Ze stejných důvodů došlo podle názoru dovolatelky i u termínově poslední, tedy u páté akce účastníků označené č. 53/00 konané od 23. 3. 2002 do 30. 3. 2002, k dohodě se žalobcem o neobsazení tohoto turnusu. V tomto případě se však o této akci v dopise z 27. 11. 2001 nezmínila, nicméně za rozhodné považuje, že v dopise ze dne 1. 2. 2002 zaslaném žalobci uvedla, že mu akci „vrací“.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve posoudil dovolání žalované z hlediska, že výslovně směřuje i proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2006, č. j. 13 Cm 116/2006-77.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně dovoláním napadnout. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 2 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/08, uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poté dovolací soud přistoupil k posouzení dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu a nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Jak výše uvedeno, lze podle §236 odst. 1 o. s. ř. napadnout dovoláním pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).
V rozsahu, ve kterém odvolací soud ve výroku pod bodem II změnil (obsahově potvrdil) výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2 tak, že žalobu zamítl co do částky 38 000 Kč, není dovolání subjektivně přípustné, jelikož žalované nebyla tímto rozhodnutím způsobena újma na jejích právech. Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání dále směřovalo proti výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem 1 tak, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit namísto částky 128 055 Kč částku 173 730 Kč. Výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu je tedy do částky 128 055 Kč obsahově potvrzující, pouze do částky 45 675 Kč je měnící. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně platby stornopoplatků za akci č. 51/00 (soud prvního stupně přiznal žalobci částku 2 030 Kč, odvolací soud částku 16 240 Kč) a platby stornopoplatků za akci č. 52/00 (soud prvního stupně přiznal žalobci částku 4 060 Kč, zatímco odvolací soud mu přiznal částku 35 525 Kč). Rovněž v této části nejprve posuzoval přípustnost dovolání.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti založený smlouvou o ubytování ze dne 16. 9. 2001, který má podle §261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní.
Pokud tedy uvedeným měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu co do rozdílu mezi částku 173 730 Kč (přiznanou žalobci odvolacím soudem) a částkou 128 055 Kč (přiznanou žalobci soudem prvního stupně), tj. co do částky 45 067 Kč‚ nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, je přípustnost dovolání z tohoto důvodu vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Lze tak uzavřít, že dovolání žalované v tomto rozsahu směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není v uvedené části tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v rozsahu, v němž směřuje proti měnícímu výroku odvolacího soudu, podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud se poté zabýval částí dovolání směřující proti části rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud výrokem pod bodem I sice „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně, avšak ve skutečnosti rozsudek soudu prvního stupně co do částky přiznané žalobci ve výši 128 055 Kč (v níž jsou zahrnuty dva nároky žalobce plynoucí ze smlouvy o ubytování, a to nárok na zaplacení stornopoplatků ve výši 69 055 Kč a nárok na zaplacení smluvních pokut ve výši 59 000 Kč) potvrdil. Jeho přípustnost je proto třeba posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V dané věci jedná o posouzení konkrétního smluvního vztahu účastníků založeného jejich smlouvou o ubytování, kdy se odvolací soud musel zabývat sjednanými smluvními podmínkami a zjišťováním, zda došlo k jejich naplnění; závěry odvolacího soudu jsou významné jen pro posuzovanou věc, takže jeho rozhodnutí nemůže mít obecný dopad na případy obdobné povahy. Za této situace může zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu založit pouze stav, kdy rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v dané věci má po právní stránce zásadní význam, a to jak pro řešení otázky, zda žalovaná provedla storno objednaných ubytovacích míst v souladu se smlouvou o ubytování, tak i pro řešení otázky přiměřenosti smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení s placením kterékoliv platby. V obou případech jde totiž o otázku, kterou odvolací soud neposoudil správně, u prvé otázky se jedná o akci č. 46/00, u níž představoval stornopoplatek částku 27 440 Kč, u druhé otázky se jedná o smluvní pokutu ve výši 56 000 Kč u akce č. 45/00, dovolání proti výroku odvolacího soudu pod bodem I je tedy podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné pouze co do částky 83 440 Kč.
U otázky týkající se storna neobsazených míst vyšel soud prvního stupně ze skutkového zjištění, že v případě storna ze strany odběratele, tj. žalované, do 31. dne před nástupem je takový postup bez stronopoplatků, a pro případ storna objednaných míst v době kratší než do 31. dne před nástupem, byl sjednán stornopoplatek ve výši 50 % ceny pobytu za každou osobu, jíž se týká storno, a dále že žalovaná dopisem ze dne 27. 11. 2001 oznámila žalobci stávající stav naplněnosti již zaplacených míst podle jednotlivých termínů s tím, že bude každý další případ dalších obsazovaných míst se žalobcem konzultovat.
Odvolací soud takto zjištěný skutkový stav jako správný akceptoval. Dovolací soud je tímto skutkovým zjištěním vázán, neboť skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že dopis ze dne 27. 11. 2001 nelze vykládat jako storna původně dohodnutého počtu míst k ubytování učiněných žalovanou, neboť z dopisu ze dne 27. 11. 2001 tato jednoznačná vůle stornovat neobsazená místa nevyplývá, žalovaná tudíž místa objednaná ve smlouvě o ubytování nestornovala, a proto je povinna zaplatit smluvené stornopoplatky.
Tento závěr odvolacího soudu není správný. Storno je z povahy věci nikoli dvoustranný úkon, jakým by byla kupř. dohoda o snížení nebo navýšení počtu ubytovaných. Storno není dohodou o změně smlouvy. Storno je jednostranný právní úkon, kterým jedna ze stran snižuje za smluvených podmínek počet původně objednaných míst k ubytování. Tento projev vůle musí ze „storna“ vyplývat. V článku 5 smlouvy o ubytování ze dne 10. 9. 2001 nebyl stanoven způsob, jakým je třeba storna provádět, nebyla v ní pro stornování počtu objednaných míst stanovena ani žádná specifická forma. Žalovaná byla tedy oprávněna stornovat počet ubytovaných na jednotlivých akcích za stornopodmínek stanovených smlouvou jakýmkoli způsobem, ať už v písemné, či ústní formě. Pro povinnost žalované platit za neobsazená místa stornopoplatky je rozhodné to, kdy k oznámení snížení počtu ubytovaných (provedení storna) došlo, zda do 31. dne před nástupem účastníků na konkrétní kurz či později.
Právní úkony činěné žalovanou po uzavření smlouvy o ubytování je proto nutné vykládat ve světle výše řečeného. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně sdělila žalovaná dopisem ze dne 27. 11. 2001 žalobci „současný stav zaplněnosti již zaplacených míst podle jednotlivých termínů s tím, že předpokládá ještě další zájemce vzhledem k tomu, že je teprve listopad a současně sdělila, že od 1. 12. 2001 bude každý případ dalších obsazovaných míst se žalobcem konzultovat“. Tento projev vůle žalované je nutné vyložit tak, že žalovaná závazně potvrdila v dopise uvedené počty ubytovaných osob v jednotlivých termínech a zbytek původně objednaných míst dle smlouvy o ubytování a jejích dodatků stornovala. Odvolací soud tak dopis ze dne 27. 11. 2001 nesprávně právně posoudil, protože dospěl k závěru, že jej nelze v žádném případě vykládat jako storno nasmlouvaných pobytů.
Tento výklad smlouvy o ubytování má s ohledem na omezenou přípustnost dovolání dopad pouze na posouzení nároku na zaplacení stornopoplatků u akce č. 46/00. U této akce bylo podle smlouvy objednáno 35 účastníků. Akce se zúčastnilo pouze 7 účastníků. Dopisem ze dne 27. 11. 2001 žalovaná sdělila žalobci, že má obsazena pouze 3 místa. Soud prvního stupně dopis ze dne 27. 11. 2001 vykládal u všech ostatních akcí jako storno v něm nepotvrzených míst, jen u této akce dospěl bez odlišného odůvodnění k závěru, že žalovaná „případná další storna soudu neprokázala“. I u akce č. 46/00 je ovšem nutné postupovat stejně jako u akcí ostatních, tedy považovat zbytek nepotvrzených míst v dopise ze dne 27. 11. 2001 za místa stornovaná. Žalobkyně tedy na akci č. 46/00 potvrdila 3 místa a 32 jich stornovala. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně nároku žalobce na zaplacení stornopoplatků ve výši 27 440 Kč za akci č. 46/00 tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je dále přípustné i v té části, v níž dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu o smluvní pokutě za pozdní placení ceny ubytování na akci 45/00 ve výši 56 000 Kč.
Ve smlouvě o ubytování byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení s placením kterékoli platby, bez ohledu na předpokládanou výši jednotlivých plateb.
Odvolací soud ani soud prvního stupně se při posuzování nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty nezabývaly přiměřeností její výše, přestože obchodní zákoník v §301 umožňuje soudu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit.
Rozhodnutí soudu o použití moderačního práva ve smyslu §301 obch. zák., zda a kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit, je výsledkem určitého procesu rozhodování. Soud musí nejprve vyřešit otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá.
Bude-li výsledkem rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního práva využije, neboť byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, nastupuje etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží.
Vyplývá-li z obsahu spisu, že jsou zde okolnosti, které zakládají moderační oprávnění soudu podle §301 obch. zák., tedy že výše smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká, není již věcí úvahy soudu, zda toto moderační právo využije. Soud je povinen tohoto oprávnění využít (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008). Je-li smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká, může ji soud snížit i bez návrhu dlužníka.
Přiměřenost výše sjednané smluvní pokuty je nutno posuzovat vždy individuálně. Soud přitom může přihlédnout k hodnotě povinnosti vyplývající ze smluvního vztahu mezi stranami. Při posuzování přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty je nutné vycházet ze situace v době sjednávání smluvní pokuty. Do úvahy je tak nutné v daném případě brát jednak konkrétní sazbu smluvní pokuty ze smlouvy o ubytování a dále předpokládané výše jednotlivých plateb (záloh na ubytování), které měla žalovaná ze smlouvy o ubytování hradit. Ve smlouvě o ubytování byla sjednána smluvní pokuta 1 000 Kč denně za prodlení s placením kterékoli z plateb. V okamžiku uzavírání smlouvy bylo zjevné, že jednotlivé platby podle smlouvy o ubytování (platby záloh na jednotlivé akce a doplatků) nepřekročí částku 50 000 Kč.
Žalobce požaduje po žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč denně za prodlení s pozdním placením druhé zálohy na akci 45/00 ve výši 32 440 Kč. Výše smluvní pokuty tak činí v přepočtu k hodnotě nesplněné povinnosti 3,2 % dlužné částky denně. S ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu je nutné vyslovit závěr, že smluvní pokuta je v této výši vůči danému typu plnění nepřiměřená. Nebylo zjištěno, že by pozdní plnění žalované způsobilo žalobci škodu, nikterak nezatížilo žalobce dalšími náklady, proto neexistuje rozumné odůvodnění sjednání smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč denně za prodlení s každou jednotlivou platbou. Jak bylo řečeno výše, vyplývá-li z obsahu spisu, že smluvní pokuta je nepřiměřená, pak je soud v takovém případě povinen využít moderačního práva a nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit, což odvolací soud neučinil. S odkazem na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, dovolací soud podotýká, že v obchodněprávních vztazích je třeba ustanovení §301 obch. zák. chápat jako speciální ustanovení k §39 obč. zák., a to pro případy, kdy si strany sjednají nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Zatímco tedy podle úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích je třeba nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu poměřovat s ustanovením §39 obč. zák., a je tedy třeba posuzovat, zda tento právní úkon není neplatný, neboť se příčí dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon (přičemž ve smyslu §267 odst. 1 obch. zák. by šlo o relativní neplatnost) pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Ustanovení o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle §39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Nepřiměřenost výše smluvní pokuty v obchodně právních vztazích má za následek aplikaci moderačního práva podle §301 obch. zák. Na základě výše uvedeného je nutné uzavřít, že odvolací soud posoudil žalobcův nárok na zaplacení smluvní pokuty nesprávně, jelikož mu smluvní pokutu přiznal, aniž by se zabýval přiměřeností její výše.
Další námitka žalované ohledně zaplacení smluvní pokuty na akci č. 45/00, že opožděná platba zálohy byla způsobena pochybením banky, které nelze přičítat k tíži žalované, ovšem opodstatněná není. Pochybení banky nelze přičítat ani k tíži žalobce, jemuž byla záloha na akci č. 45/00 připsána na účet skutečně se zpožděním 56 dnů. Kontrola, zda platby, ke kterým je žalovaná povinna, byly včas a ve správné výši uhrazeny, je povinností žalované spjatou s povinností řádně plnit z uzavřené smlouvy. Z toho důvodu nelze žalobci nepřiznat nárok na zaplacení smluvní pokuty vzniklý z důvodu pozdního placení zálohy na akci č. 45/00 proto, že banka žalované úhradu neprovedla.
Ve zbytku výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, tedy co do částky 44 615 Kč, je dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné, jelikož napadené rozhodnutí nemá v tomto rozsahu po právní stránce zásadní právní význam, a to z dále uvedených důvodů.
Výše uvedený závěr o stornování zbytku nepotvrzených míst v dopise ze dne 27. 11. 2001 nelze učinit u akce č. 53/00, která měla proběhnout v termínu 23. 3. – 30. 3. 2001. Tento termín ve smlouvě o ubytování uveden je, objednáno na něj bylo 35 míst, ale v dopise ze dne 27. 11. 2001 se k němu žalovaná nijak nevyjadřuje. U tohoto termínu je nutné nadále považovat za závazný počet objednaných míst ten, který je stanovený ve smlouvě o ubytování, jelikož žalovaná stornování žádných míst neprokázala. Mlčení žalované o počtu ubytovaných na této akci v dopise ze dne 27. 11. 2001 nelze vykládat jako storno neobsazených míst, resp. storno všech míst z této akce. Dovolací soud podotýká, že při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn přezkoumávat správnost v řízení učiněných skutkových zjištění a je jimi při rozhodování o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí vázán. Jak z výše uvedeného vyplývá, dovolání není v tomto rozsahu přípustné, jelikož rozhodnutí dovolacího soudu nemá v této části podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadní právní význam. Právní závěry odvolacího soudu ohledně stornopoplatků na akci 53/00, které vychází ze skutkových zjištění učiněných v průběhu řízení, nejsou v rozporu s hmotným právem.
Předmětem rozhodnutí odvolacího soudu je i smluvní pokuta v celkové částce 3 000 Kč za opožděnou platbu za akce 48/00, 49/00 a 50/00. Tuto smluvní pokutu žalovaná v dovolání výslovně akceptuje a nevznáší proti ní žádné námitky.
Dovolatelka dále namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož v řízení nebyli vyslechnuti jí navržení svědci. Poukaz dovolatelky na procesní pochybení odvolacího soudu je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť dovolací soud není při zkoumání přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu.
V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Dovolatelka dále namítá neplatnost smlouvy o ubytování z důvodu nesprávného označení subjektu na straně objednatelky. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/1996, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6/1998) nezpůsobuje sama o sobě vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. V řešeném případě není pochyb o tom, kdo byl účastníkem smlouvy na straně objednatelky, proto smlouva o ubytování není neplatná z důvodu nesprávného označení subjektu. Tuto otázku proto odvolací soud neřešil v rozporu s hmotným právem.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku pod bodem I co do výše 83 440 Kč z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud jej proto v tomto rozsahu a v závislém výroku pod bodem IV o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen v daném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil v odpovídající části i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbytku Nejvyšší soud dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu