ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4152.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 4152/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně T., s. r. o., zast. JUDr. M. H., obecným zmocněncem, proti žalovanému S. R., podnikateli podnikajícímu pod obchodním jménem S. R. –R., o zaplacení částky 348.328,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 82/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. března 2007, č. j. 2 Cmo 202/2006-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2005, č. j. 15 Cm 82/2002-110, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 348.328,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 18. 2. 1999 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 14.850,50 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. března 2007, č. j. 2 Cmo 202/2006-158, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 348.328,- Kč (odst. I. výroku rozsudku) a ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (odst. II. výroku rozsudku odvolacího soudu).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 20. 5. 2002 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 348.328,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jako subdodavatelka provedla pro M., spol. s r. o. jako objednatele elektromontážní práce dle smlouvy o dílo č. 1/98 a částka ve výši 485.128,- Kč z dohodnuté ceny díla ve výši 496.809,- Kč za silnoproudé zařízení a 30.668,- Kč za provedení hromosvodu nebyla zaplacena. Investorem byl žalovaný, jenž uzavřel dne 20. 9. 1997 s M., spol. s r. o. smlouvu o dílo. Cena díla byla sjednána ve výši 9.650.000,- Kč plus DPH a dodatkem č. 1 byla navýšena o částku 11.513.70,- Kč plus DPH. Dílo bylo provedeno a předáno společností M., spol. s r. o. žalovanému protokolem ze dne 25. 9. 1998, který žalovaný podepsal dne 30. 9. 1998 s tím, že konečná cena díla činí 21.163.705,- Kč bez DPH. Žalovaný dne 18. 2. 1999 uznal závazek k doplacení dohodnuté ceny díla v celkové výši 4.130.945,20 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 1. 3. 1999 postoupila M., spol. s r. o. část své pohledávky za žalovaným (v částce 485.128,- Kč s příslušenstvím) žalobkyni a oznámila to žalovanému dne 30. 3. 1999. Dne 26. 3. 1999 žalovaný písemně uznal svůj závazek ve výši 485.128,- Kč vůči žalobkyni a navrhl splátkový kalendář s měsíčními splátkami po 60.000,- Kč. Žalovaný však zaplatil jen 2.000,- Kč a dále již ničeho. Žalobkyně od srpna do září roku 1999 postupně postoupila svou pohledávku za žalovaným podnikateli F. T. a společnosti K.-T., a. s. Postoupením pohledávky došlo ke snížení pohledávky žalobkyně za žalovaným o částku 134.800,- Kč na 348.328,- Kč. Postoupená pohledávka byla žalobkyni F. T. – K. a s. K.-T., a. s. postoupena zpět a žalobkyně o tomto žalovaného dne 23. 9. 1999 informovala. Odvolací soud dále uvedl, že vzhledem k systému neúplné apelace nemohl přihlédnout k námitce žalovaného ohledně nedostatku věcné aktivní legitimace žalobkyně, neboť tuto námitku neuplatnil před soudem prvního stupně. Námitku žalovaného, že nebyl soudem prvního stupně ve smyslu ust. §118a o. s. ř. řádně poučen, neshledal odvolací soud důvodnou, poněvadž se žalovaný jednání nezúčastnil (z jednání se omluvil, avšak o jeho odročení nepožádal), a proto nemohla být tato poučovací povinnost dle §119a o. s. ř., jež je plněna soudem při jednání, splněna.
Odvolací soud závěru soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 15 % úrok z prodlení od 18. 2. 1999 do zaplacení vytkl, že své rozhodnutí týkající se tohoto příslušenství neodůvodnil, a proto je v této části nepřezkoumatelné.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 12. 6. 2007 napadl žalovaný potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu řešil právní otázku rozdílně než v dosavadních rozhodnutích a je v rozporu s hmotným i procesním právem.
V odůvodnění dovolání žalovaný odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval námitkou žalovaného uplatněnou v odvolání spočívající v nesplnění povinnosti zjistit dle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v rámci přípravy jednání stanovisko žalovaného v této „právně a skutkově složité věci“. Dovolatel současně upozornil, že výklad odvolacího soudu o nemožnosti poučení dle §118a o. s. ř. není za situace, kdy se jeho právní zástupce z nařízeného jednání omluvil až po proběhlém jednání, správný. Dovolatel dále nesouhlasí s právním posouzením jeho odvolací námitky spočívající v tom, že v řízení nebylo prokázáno zpětné postoupení pohledávky žalobkyni, když odvolací soud uzavřel, že tato námitka je v systému neúplné apelace nepřípustná. Odvolací soud tímto postupem dle dovolatele nesprávně přenesl důkazní břemeno na žalovaného, jenž dle soudu měl prokázat, že žalobkyni nebyla předmětná pohledávka od F. T. a společnosti K.-T., a. s. postoupena.
Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání, jak plyne z předkládací zprávy soudu prvního stupně a obsahu spisu, nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že dovolání bude s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednáno a rozhodnuto o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále též „o. s. ř.“). Dovolací soud dále shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaným), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel byl zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání výslovně směřuje proti odst. I. výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně jistiny (částky 348.328,- Kč) potvrzen.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatel v dovolání mj. namítal, že jej soudy nepoučily dle §114a odst. 2 písm. a) a §118a o. s. ř.
Tyto námitky jsou - dle svého obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) - podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení však může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při zvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení zásadní otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, neboť dovolatel napadá pouze konkrétní procesní postup soudu v dokazování, který poté souvisel s právním posouzením věci.
K tvrzení dovolatele uplatněnému v odvolacím řízení, že předmětná pohledávka nebyla od F. T. – Kovopodnikatele a společnosti K. – T., a. s. postoupena zpět na žalobkyni, což je skutečnost rozhodná pro posouzení věcné aktivní legitimace žalobkyně, je nutno uvést, že žalovaný v celém řízení (nikoli jen u jednání dne 23. 11. 2005, na které se nedostavil z důvodu prázdninového pobytu jeho právního zástupce) před soudem prvního stupně tuto skutečnost netvrdil a ani k tomu nenavrhoval důkazy. Tuto námitku vznesl až v odvolacím řízení ovládaném v souzené věci systémem neúplné apelace. Zavedením systému neúplné apelace do odvolacího řízení zák. č. 30/2000 Sb. bylo mj. zvýšení odpovědnosti účastníků řízení spočívající zejména v povinnosti tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc právně rozhodné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. Za této situace je závěr odvolacího soudu, že k této v odvolacím řízení nové skutečnosti nelze ve smyslu ust. §205a odst. 1 o. s. ř. v odvolacím řízení přihlédnout, správný (shodně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007).
Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil své povinnosti tvrzení a důkazní před soudem prvního stupně a neuváděl žádná konkrétní tvrzení na svou obranu, tzn. též námitku neúčinného postoupení pohledávky F. T. – K. a společnosti K.-T., a. s. zpět na žalobkyni, nelze než uzavřít, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou za zjištěného skutkového stavu správná.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a dovolání proto podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2009
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu