ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4266.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4266/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně PhDr. E. M., CSc., , zastoupené JUDr. J. M., advokátem proti žalovaným 1) Ing. J.Š., , a 2) J. Š., , oběma zastoupeným S. T., advokátem, o zdržení se zásahů do práv k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodu pod sp. zn. 7 C 69/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 2008, č.j. 17 Co 91/2008-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 838,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám S. T., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. dubna 2008, č.j. 17 Co 91/2008-149, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodu ze dne 28. listopadu 2007, č.j. 7 C 69/2004-124, ve výroku I., kterým byl zamítnut návrh, aby soud uložil žalovaným nevstupovat na pozemek zámeckého parku, zapsaný pro obec K., kat. území Ú. u kat.úřadu pro V., katastrální pracoviště H. B., a aby nebránili provádění oprav, údržby a obnovy tohoto zámeckého parku a nezasahovali do plánů obnovy tohoto zámeckého parku jinak než z hlediska ochrany svých vlastnických práv.
Oba soudy shodně nevyhověli požadavku žalobkyně na ochranu držby uvedeného zámeckého parku, která svůj požadavek opírala o smlouvu ze dne 3.7.1989 o dočasném užívání pozemku na dobu 20 let, uzavřené s místním národním výborem V. ve smyslu vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem. Uvedený pozemek byl následně dne 4.8.1993 v restitučním řízení vydán otci žalovaných, který pozemek později převedl do vlastnictví žalovaných.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v čl. III. předmětné smlouvy je uvedeno, že žalobkyni se přenechává zámecký park do užívání za úhradu prováděnou ve formě údržby a vylepšení stavu celého zámeckého parku.
Oba soudy na vyřešení dané věci aplikovaly §9 odst. 3 vyhl. č. 119/1988 Sb., v němž bylo stanoveno, že smlouva o přenechání národního majetku k dočasnému užívání občanům a jiným organizacím než socialistickým musí mít písemnou formu a musí obsahovat určení majetku, který má být přenechán k dočasnému užívání, určení způsobu a doby užívání, stanovení o výši úplaty, dohodu o udržování majetku a možnost odstoupit od smlouvy, zjistí-li organizace, že národní majetek je užíván v rozporu s uzavřenou smlouvou nebo bude-li organizace věc potřebovat pro plnění svých úkolů.
Výše úplaty za dočasné užívání pozemku byla v rozhodné době při uzavírání smlouvy o dočasném užívání definována v právní úpravě - §16 vyhlášky 128/1984 Sb., o cenách staveb, pozemků, porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků.
Soudy dospěly ke shodnému závěru, že předmětná smlouva ze dne 3.7.1989 o dočasném užívání pozemku je neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále jen “obč. zák.“), podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, když uvedená smlouva byla uzavřena v rozporu s §9 odst. 3 vyhl. č. 119/1988 Sb., nebyla-li v ní stanovena výše úplaty, konkrétně v souladu s ustanovením §16 vyhlášky 128/1984 Sb. Soudy uzavřely, že údržba parku sama o sobě nemohla být dána naroveň úplatě za užívání parku, a když navíc údržba dočasně užívaného pozemku musela být podle platných předpisů prováděna rovněž, mimo úplaty samé. Z uvedených důvodů se pak již nezabývaly navrženými důkazy o případných investicích žalobkyně do úprav pozemku.
Odvolací soud dal za pravdu soudu prvního stupně i v tom, že žalobkyně neprokázala, že by k přenechání předmětného pozemku k dočasnému užívání bylo uděleno předchozí vyjádření okresního národního výboru, jak vyžadovalo ustanovení §9 odst. 2 vyhl. č. 119/1988 Sb. Pokud žalobkyně předložila obecné vyjádření odboru kultury Okresního národního výboru v H. B. z 18.9.1989, nemohlo být považováno již s ohledem na datum jeho vydání, za předchozí vyjádření ve smyslu uvedeného právního ustanovení.
Odvolací soud se ztotožnil rovněž se soudem prvního stupně v posouzení výpovědi předmětné smlouvy, učiněné žalovanými dne 30.9.1996. I když žalovaní formulovali výpověď tak, že dávají výpověď žalobkyni z nájemního vztahu, dospěl odvolací soud k závěru o nepochybném úmyslu žalovaných ukončit možnost žalobkyně dočasně užívat předmětný pozemek v jejich vlastnictví.
Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl správně, dovodil-li, že v době jeho rozhodování nesvědčilo žalobkyni právo užívání pozemku, jehož ochrany se domáhala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Je přesvědčena, že soudy nesprávně posoudily neplatnost dohody o dočasném užívání z hlediska úplaty za užívání. Domnívá se, že zákonné ustanovení §9 odst. 3 vyhl. č. 119/1988 Sb. neznemožňovalo dohodnout úplatu naturálně, jako v daném případě ve formě „vylepšení stavu zámeckého parku“. Pokud toto ustanovení odkazovalo na §16 vyhlášky 128/1984 Sb., upravující výši úplaty za dočasné užívání pozemku, bylo to pouze odkazem pod čarou, což podle dovolatelky nelze považovat za jednoznačný příkaz k použití určitého zákonného ustanovení. Je přesvědčena, že vložením jejích finančních prostředků do vylepšení stavu zámeckého parku byla splněna podmínka úplatnosti dočasného užívání pozemku. Podle dovolatelky soudy zatížily řízení vadou, jestliže se nezabývaly otázkou, zda skutečně a v jaké výši závazek k vylepšení stavu parku žalobkyně splnila.
Dovolatelka nesouhlasí rovněž se závěrem, že by neprokázala udělení vyjádření okresního národního výboru k užívání zámeckého parku ve smyslu §9 odst. 2 vyhl. č. 119/1988 Sb. Předložila vyjádření odboru kultury Okresního národního výboru v H. B. z 18.9.1989, z něhož vyjádření k užívání vyplývalo, a pokud žalovaní toto tvrzení zpochybnili, měli nést ke svému stanovisku důkazní břemeno.
Podle dovolatelky je nesprávný závěr obou soudů i v otázce výpovědi dočasného užívání předmětného pozemku, protože výpověď daná žalovanými dne 3.9.1996 odkazuje na jiný právní titul – nájemní vztah, tudíž nemůže být podle jejího názoru tato výpověď uznána za platnou výpověď dohody dočasného užívání pozemku. Poukazuje přitom na tehdejší právní úpravu, která nepředpokládala ukončení dočasného užívání výpovědí, ale jen uplynutím doby a možností příslušné socialistické organizace odstoupit od dohody o dočasném užívání pozemku. Připomíná, že ani přechodná ustanovení občanského zákoníku v souvislosti s novelami po roce 1989 neřešily transformaci dočasného užívání zvláštním způsobem, platí proto obecné ustanovení §854 obč. zák., podle něhož se vychází z právní úpravy, která existovala v době uzavření dohody o užívání, která však výpověď dohody o užívání neupravovala.
Dovolatelka navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhli odmítnutí dovolání, neboť jsou přesvědčeni, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Závěr obou soudů o neplatnosti dohody o užívání není v rozporu s hmotným právem - vyhl. č. 119/1988 Sb., jestliže dohoda o užívání pozemku postrádá podstatnou náležitost podle tehdejší právní úpravy – sjednání výše úplaty. Ostatní námitky žalobkyně považují již za bezpředmětné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem, aplikoval-li na daná skutková zjištění ustanovení §9 odst. 3 vyhl. č. 119/1988 Sb. Vyplynulo-li totiž ze skutkového závěru odvolacího soudu, že ve smlouvě ze dne 3.7.1989 o dočasném užívání pozemku nebyla stanovena výše úplaty, jak předpokládal §9 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb., odvolací soud správně dovodil, že tato smlouva postrádá podstatnou náležitost a je proto podle §39 obč. zák. neplatná. Odvolací soud tedy správně uzavřel, že žalobkyni nesvědčí právo užívání pozemku, jehož ochrany se žalobou domáhá, a je proto bezpředmětné, aby se Nejvyšší soud dále zabýval dalšími dovolacími námitkami žalobkyně.
Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nejvyšší soud uzavřel k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné, proto – jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalovaní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 2 925 Kč §8, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky a §19a č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 613 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 3 838 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. ledna 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu