ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4289.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 4289/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně F.T. B.V., zastoupené JUDr. P. V., advokátem, proti žalovaným 1. J. R., a 2. P. N., zastoupenému JUDr. J. H., advokátkou, , o zaplacení částky 3 334 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 83/2004, o dovolání 2. žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. května 2007, č. j. 15 Co 199/2006-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. P. V., advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání 2. žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. května 2007, č. j. 15 Co 199/2006-163, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 6 C 83/2004-82, v napadeném vyhovujícím výroku proti 2. žalovanému a ve výroku o náhradě nákladů řízení v poměru mezi žalobkyní a 2. žalovaným, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem. Proto jsou pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, relevantní jen ty otázky, jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl, resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 29 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Přestože dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením argumentace obsažené v dovolání k takovému závěru dospět nelze.
Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jelikož odvolací soud jednak posoudil prohlášení o ručitelském závazku č. 11/201/95 ze dne 11. 4. 1995 jako platné a dále neshledal námitku promlčení vznesenou 2. žalovaným za důvodnou.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ručitelské prohlášení je platné, jelikož obsahuje veškeré taxativně stanovené náležitosti ručitelského prohlášení podle ustanovení §303 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.). Předmětné ručitelské prohlášení je úkonem učiněným vůči určitě označenému věřiteli pohledávky, je zde určitě označen dlužník, je zde specifikován zaručovaný závazek přesným uvedením úvěrové smlouvy včetně rozsahu, v jakém je ručitelský závazek poskytován, a je zde i uvedeno výslovné prohlášení 2. žalovaného o jeho povinnosti splnit všechny finanční závazky dlužníka vzniklé na základě specifikované úvěrové smlouvy, pokud tak neučiní na výzvu věřitele sám dlužník v přiměřené době na základě písemného vyzvání věřitele. Závěr odvolacího soudu je tedy správný, jelikož výkladem ručitelského prohlášení jako celku lze dospět k závěru, že 2. žalovaný písemně prohlásil, že věřitele uspokojí v případě, že dlužník vůči věřiteli nesplní určitý závazek. Předmětné ručitelské prohlášení tedy zakládá vznik platného ručitelského závazku.
Druhá námitka žalovaného směřuje proti tomu, že odvolací soud nepřihlédl k námitce promlčení jím vznesené. Dovolatel je toho názoru, že marným uplynutím doby stanovené věřitelem ručiteli ke splnění závazku počala samostatně plynout promlčecí doba ručitelského závazku, a to bez ohledu na běh promlčecí doby vůči vlastnímu dlužníkovi. Dovolatel má za to, že po vzniku nároku věřitele vůči ručiteli již nastupuje obecná promlčecí doba podle obchodního zákoníku vylučující aplikaci §310 obch. zák.
Otázka plynutí promlčecí doby vůči ručiteli v případě uznání dluhu dlužníkem je otázkou, která je v obchodním zákoníku zcela jasně regulována v §310 a nevyvolává žádné výkladové nejasnosti. Podle §310 obch. zák. se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. Prohlášení dlužníka o prodloužení promlčecí doby tedy má dopad i na běh promlčecí doby vůči ručiteli. Uznání závazku dlužníkem má podle ustanovení §323 odst. 3 obch. zák. účinky i vůči ručiteli.Toto jasně vyložil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Na základě toho dospěl ke správnému právnímu závěru, že běh promlčecí doby vůči ručiteli – 2. žalovanému – neskončil před uplynutím promlčecí doby vůči věřiteli, která neuplynula před podáním žaloby v tomto řízení. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že je-li zákonné ustanovení natolik jasně formulované, že nečiní žádné výkladové potíže, nemůže být jeho výklad považován za otázku zásadního právního významu, která by mohla založit přípustnost podaného dovolání.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a nejsou splněny ani další předpoklady vyjádřené v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., nemá rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání 2. žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením 19% náhrady za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1 957 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li druhý žalovaný povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu