ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4345.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4345/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce JUDr. V. I., advokáta, proti žalované U. B. a.s., , zastoupené Mgr. M. H., advokátem, o zaplacení 6 050 440 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 117/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2008, č.j. 3 Cmo 451/2007-203, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2008, č.j. 3 Cmo 451/2007-203, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2007, č.j. 34 Cm 117/2004-160, ve výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 6 050 440 Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. března 2008, č.j. 3 Cmo 451/2007-203, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2007, č.j. 34 Cm 117/2004-160, v napadeném výroku I. ve věci samé, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 6 050 440 Kč s příslušenstvím, poté co jeho předešlý rozsudek ze dne 2. března 2005, č.j. 34 Cm 117/2004-51, ve výroku o zamítnutí žaloby byl Vrchním soudem v Praze zrušen usnesením ze dne 22. listopadu 2005, č.j. 3 Cmo 178/2005-84, se závazným právním názorem; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že mezi žalobcem, jako mandatářem, a předchůdkyní žalované, jako mandantkou, byla uzavřena dne 30.10.2002 mandátní smlouva, v níž byla dohodnuta odměna podle počtu hodin v sazbě 2 500 Kč/hod. právní pomoci. Účastníci se dohodli na změně smlouvy dodatkem č. 1 ze dne 14.3.2002, kterým změnili ujednání o odměně tak, že mandatáři dále náleží za poskytování právní pomoci v soudním sporu vedeném pod sp. zn. 9 C 248/2000 u Obvodního soudu pro Prahu 9, bezprostředně souvisící s uvedeným právním sporem, ještě jednorázová smluvní odměna ve výši 5 000 000 Kč. Bylo dohodnuto vyplacení této odměny po nabytí právní moci rozsudku, jímž byla v plném rozsahu zamítnuta žaloba v uvedeném soudním sporu, s ohledem na skutečnost, že úspěšným ukončením soudního sporu vedeném pod sp. zn. 9 C 248/2000 bude odvráceno reálné nebezpečí vzniku dalšího soudního sporu o částku cca 120 000 000 Kč.
Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně, který vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeném v předešlém zrušovacím usnesení dovodil, že ujednání o odměně ve smlouvě, včetně jejího dodatku, je dostatečně určité a srozumitelné, tudíž platné, a je třeba je vyložit tak, že částka 5 000 000 Kč zahrnuje veškeré odměny za právní služby, které s oběma věcmi vznikly a vzniknou.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nepřisvědčil námitce žalované o nepřiměřenosti výše odměny, sjednané podle jejího názoru v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl v tomto směru správně, neboť sjednaná odměna představovala cca 4% z částky, jejíž zaplacení původní žalované hrozilo, a navíc byla tato odměna původní žalovanou akceptována.
Za irelevantní považoval odvolací soud námitku k podpisu dodatku mandátní smlouvy, když dodatek byl podepsán osobami krátce před ukončením jejich členství v představenstvu žalované. Odvolací soud konstatoval, že pro posouzení bylo podstatné, že za žalovanou, z pozice své funkce, podepsaly dodatek osoby k tomu oprávněné.
Nedůvodnou shledal odvolací soud námitku žalované k uzavření dodatku až po rozhodnutí soudu v prvním stupni, neboť na základě výsledku sporu ve věci vedené pod sp. zn. 9 C 248/2000 před Obvodním soudem pro Prahu 9, jako soudem první instance, nemohl být znám konečný výsledek sporu. Vzal i v úvahu, že k výplatě odměny žalobci za právní služby mělo dojít až měsíc po pravomocném zamítavém rozhodnutí soudu.
Ke shodě v právním názoru obou soudů došlo v posouzení otázky oprávněnosti přiznání odměny ve výši 5 000 000 Kč s daní z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ve výši 22%. Bylo přihlédnuto k tomu, že faktura na zaplacení odměny mandatáře byla vystavena 22.1.2004 a v té době podle §14 odst. 4 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, platilo, že pokud nebyla úhrada za zdanitelné plnění považována za cenu podle zvláštních právních předpisů, byla základem daně úhrada za zdanitelné plnění. Z uvedeného soudy dovodily, že žalobce, jako plátce DPH, byl v době vystavení faktury povinen fakturovat s daní, nikoliv daň od základu odměny odečíst, protože by tím došlo k neoprávněnému zkrácení daně. Zaplacení daně ve výši 1 100 000 Kč žalobce prokázal. Oba soudy tedy považovaly za oprávněný nárok žalobce na zaplacení odměny mandatáře ve výši 5 000 000 Kč a DPH ve výši 1 100 000 Kč, tj. celkem 6 100 000 Kč, ale protože co do částky 49 560 Kč byla žaloba se souhlasem žalované vzata zpět a řízení bylo v této části zastaveno, potvrdil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o oprávněnosti nároku žalobce na zaplacení částky 6 050 440 Kč, a to s příslušenstvím podle §369 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) za nezaplacení odměny mandatáře včas s ohledem na počátek prodlení ke dni 28.2.2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalovaná dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) Domnívá se, že odvolací soud nesprávně posoudil platnost dohody účastníků o odměně mandatáře, dospěl-li k závěru, že ujednání je určité a srozumitelné. Dovolatelka má za to, že dohoda o odměně není jednoznačná. Není rozlišeno, jaká část odměny je za zatupování té které věci, a je přesvědčena, že nelze výkladem, tak jak to učinil odvolací soud, doplňovat nejasný projev vůle. Namítá, že výše odměny je nepřiměřená objemu právních služeb, a to nejméně ve vztahu k řízení, týkající se částky 47 717 Kč s příslušenstvím, a rovněž ve vztahu k druhému řízení, v němž se mělo jednat o pohledávku ve výši 120 000 000 Kč, jejíž prokazatelnou výši ale soud nepřezkoumával, přičemž žaloba byla podána pouze pro částku 47 369 694 Kč s příslušenstvím. Soud se rovněž při posouzení přiměřenosti výše odměny nevypořádal dostatečně s provázaností obou sporů. Má za to, že výše odměny byla sjednána v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy. Podle názoru dovolatelky nebylo provedeno ani dostatečné dokazování o naplnění podmínek vzniku nároku žalobce na odměnu – odvrácení reálného nebezpečí vzniku dalšího soudního sporu o částku 120 000 000 Kč. Dovolatelka považuje za velmi nestandardní i okamžik sjednání dodatku ke smlouvě v době, kdy již byl znám výsledek sporu vedeného v první instanci. Dovolatelka dále namítá, že soudy vůbec nezkoumaly platnost mandátní smlouvy z hlediska jejího podpisu oprávněnými osobami za předchůdkyni žalované a poukazuje přitom na skutečnost, že jedna z osob, která smlouvu za žalovanou podepsala, nebyla oprávněna žalovanou zastupovat, čímž nebyl naplněn požadavek řádného podepsání smlouvy v souladu se způsobem jednání a podepisování za společnost, jak bylo zapsáno v obchodním rejstříku. Žalovaná nesouhlasí se závěrem soudu, že ke sjednané výši odměny 5 000 000 Kč bylo oprávněné připočíst DPH, neboť k žádné takové dohodě mezi účastníky nedošlo, proto má za to, že nebylo možno žalobci přiznat sjednanou výši odměny navýšenou o DPH. Dále žalovaná namítá, že odvolací soud učinil nesprávný závěr týkající se výpočtu úroků z prodlení. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o náhradě nákladů zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl dovolání zamítnout, neboť má za to, že oba soudy rozhodly správně na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Je přesvědčen, že odvolací soud správně vyložil obsah smluvního ujednání o odměně mandatáře vycházející ze zásady smluvní volnosti. Připomíná, že odměna byla sjednána za zastupování ve dvou věcech s přihlédnutím k odvrácení nebezpečí úhrady částky cca 120 000 000 Kč a není proto namístě úvaha dovolatelky o přiměřenosti výše odměny k jednotlivým řízením. Nesouhlasí ani s dovolacími námitkami týkajícími se DPH. Připomíná, že nebyl v době uzavírání smlouvy plátcem DPH. Tím se stal až v době vystavení faktury a pokud by DPH z odměny neúčtoval, porušil by zákon.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno proti výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen ve věci samé vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci 6 050 440 Kč s příslušenstvím, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé v tomto rozsahu jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí usnesením zrušil. Dovolání vychází ze způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se dále zabýval přezkoumáním napadeného rozsudku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle §566 obch. zák. se mandátní smlouvou zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. Je-li zařízení záležitosti předmětem podnikatelské činnosti mandatáře, má se za to, že úplata byla smluvena.
Oba soudy v dané věci učinily závěr, že v mandátní smlouvě, resp. v jejím dodatku č. 1. si účastníci sjednali smluvní odměnu mandatáře ve výši 5 000 000 Kč, když oba soudy považovaly toto ujednání za srozumitelné a určité. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto směru oba soudy rozhodly správně. Ze smlouvy podle názoru dovolacího soudu nemohly soudy učinit jiný závěr. Právní posouzení odvolacího soudu bylo učiněno v souladu s výkladovými pravidly podle §266 odst. 1 obch. zák., když projev vůle účastníků směřující ke změně smluvní výše mandátní odměny dodatkem č. 1 nevzbuzuje pochybnosti o tom, co chtěli účastníci projevit, a podle §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vůle účastníků smlouvy není ani v rozporu s jazykovým projevem, tak jak byl zachycen v dodatku č. 1 mandátní smlouvy.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, ale nesprávně žalobci přiznal smluvní odměnu ve výši 5 000 000 Kč navýšenou o DPH ve výši 22%. Taková dohoda o navýšení smluvní odměny o DPH mezi účastníky učiněna nebyla. Sám žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvádí, že v době uzavírání mandátní smlouvy, resp. jejího dodatku č. 1, nebyl ještě plátcem DPH. Odvolací soud odůvodnil navýšení smluvní odměny mandatáře (žalobce) o DPH jeho daňovou povinností podle §14 odst. 4 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, kterou měl v době vystavení faktury dne 22.1.2004. Daňová povinnost žalobce ale nemohla založit oprávněnost jeho nároku na zvýšení smluvní odměny o DPH. Skutečnost, že žalobce po uzavření mandátní smlouvy, resp. jejího dodatku č. 1, se stal plátcem DPH, měla význam pouze pro fiskální vztah, pro jeho daňové povinnosti vyplývající pro něj ze zákona o dani z přidané hodnoty, ale bez vlivu na závazkový vztah účastníků.
Odvolací soud tedy nerozhodl v otázce výše přiznané částky správně, jestliže dovodil, že zákonná povinnost žalobce, vyplývající pro něj ze zákona o dani z přidané hodnoty, měla dopad na závazkový vztah účastníků, potažmo na smluvní ujednání o odměně mandatáře. Je třeba připomenout zásadu smluvní volnosti, kterou účastníci při sjednání výše odměny respektovaly a využily. Ze skutkových závěrů soudů nevyplývá, že by mezi účastníky došlo poté, co se žalobce stal plátcem DPH, ke změně ujednání o výši smluvní odměny. Nedošlo-li tedy poté, co se žalobce plátcem DPH stal, k dohodě účastníků mandátní smlouvy o změně sjednané výše odměny tak, že mandant zaplatí mandatáři sjednanou odměnu zvýšenou ještě o DPH, odvolací soud pochybil, stejně jako soud prvního stupně, uznal-li za oprávněný požadavek žalobce na zaplacení sjednané odměny navýšené o DPH. Žalované nelze přičíst k tíži, že se po uzavření mandátní smlouvy stal žalobce plátcem DPH. Dohodnutou odměnu mandatáře nelze poté, není-li mezi stranami stanoveno něco jiného, jako to bylo v daném případě, zvyšovat o DPH (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2003, sp. zn. 32 Odo 835/2002 a ze dne 20.4.2004, sp. zn. 32 Odo 270/2004). Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně není v souladu s uvedenou judikaturou a Nejvyšší soud nemá důvod na dosavadní judikatuře, týkající se sjednané smluvní odměny (dohodnuté ceny) mezi účastníky smlouvy, s ohledem na změny v daňových povinnostech účastníků smlouvy, nic měnit.
Dovolatelka dále namítá, že výše odměny je nepřiměřená objemu právních služeb, a to nejméně ve vztahu k řízení, týkající se částky 47 717 Kč s příslušenstvím, a rovněž ve vztahu k druhému řízení, v němž se mělo jednat o pohledávku ve výši 120 000 000 Kč, jejíž prokazatelnou výši ale soud nepřezkoumával, a navíc žaloba byla podána pouze pro částku 47 369 694 Kč s příslušenstvím. Dovolatelka poukazuje, že soud se rovněž nevypořádal s provázaností sporů a nezkoumal, zda skutečně mandatář odvrátil existující reálné nebezpečí dalšího soudního sporu ve výši 120 000 000 Kč. Je nutno konstatovat, že tato dovolací námitka je důvodná. Odvolací soud se v tomto směru, stejně jako soud prvního stupně, spokojil jen s výpovědí svědka Ing. T., člena představenstva společnosti O. a.s. (předchůdkyni žalované) a Ing. B., člena představenstva společnosti R. a.s., jíž patřila dceřiná společnost O. a.s. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí jednoznačně neuvedl, jak dospěl k závěru, že skutečně bylo odvráceno reálné nebezpečí vzniku povinnosti žalované zaplatit třetímu subjektu částku ve výši 120 000 000 Kč.
Dovolací soud dospěl k závěru, že teprve poté, bude-li prokázáno reálné existující odvrácení nebezpečí dalšího soudního sporu ve výši 120 000 000 Kč, je možno posoudit, zda výše odměny mandatáře byla přiměřená a byla sjednána v souladu či rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. a dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák.
Za nedůvodnou považuje dovolací soud námitku k okamžiku uzavření dodatku č. 1 mandátní smlouvy s ohledem na zvýšení odměny mandatáře až po známem výsledku soudního sporu před soudem prvního stupně. Je namístě přisvědčit odvolacímu soudu, že skutečně nemohl být znám konečný výsledek sporu na základě výsledku sporu ve věci vedené pod sp. zn. 9 C 248/2000 před Obvodním soudem pro Prahu 9, jako soudem první instance, proto s ohledem na splatnost odměny mandatáře až po pravomocném skončení sporu byl výsledek sporu v prvním stupni nerozhodný. Nelze pak uvažovat, že by ujednání o zvýšení odměny mandatáře až v okamžiku po rozhodnutí soudu v prvním stupni, bylo učiněno v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy.
Dovolatelce bylo však nutno přisvědčit, že odvolací soud pochybil, dovodil-li, že nárok na úhradu úroku z prodlení byl soudem prvního stupně přiznán ve výši odpovídající zákonné úpravě, ve znění v rozhodné době. Dovolatelka správně poukazuje na čl. II. nař. vlády č. 163/2005 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., jímž se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku. Podle uvedeného článku II. se výše úroků z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení (před 28.4.2005), řídí dosavadními právními předpisy, takže pro jejich zjištění je i nadále rozhodná diskontní sazba ČNB (nikoli repo sazba), platná k prvnímu dni prodlení, tj. k 28.2.2004, která činila 1%.
Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ohledně výše přiznané částky jako smluvní odměny navýšené o DPH, byl uplatněn důvodně a rozhodnutí odvolacího soudu není v tomto směru správné.
Dovolací soud tedy napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 6 050 440 Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). V dalším řízení se soud prvního stupně bude rovněž zabývat platností předmětné mandátní smlouvy, včetně jejího dodatku č. 1, avšak nejen z dosavadního pohledu zkoumání určitosti a srozumitelnosti sjednané smluvní odměny, ale i otázkou přiměřenosti smluvní odměny, a to zejména z pohledu respektování zásad poctivého obchodního styku a dobrých mravů.
Soud prvního stupně bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu