ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4541.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 4541/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce J. M., zast. JUDr. S. P., advokátem, proti žalovanému M. Š., zast. JUDr. P. Z., advokátem, o zaplacení částky 73.008,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 277/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2007, č. j. 15 Co 203/2006-310, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací potvrdil ve věci samé rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 1. 2006, č. j. 12 C 277/98-264, jenž zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 73.008,- Kč s 18 % p. a. úrokem z prodlení od 17. 8. 1998 do zaplacení a částku 30.000,- Kč s 18 % p. a. úrokem z prodlení od 17. 8. 1998 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. II výroku rozsudku odvolacího soudu); dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na jejich náhradu částku 40.294,- Kč na účet jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odst. I výroku rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na jejich náhradě částku 24.109,40 Kč na účet jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odst. III výroku rozsudku odvolacího soudu).
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že se žalobce žalobou doručenou soudu prvního utone dne 20. 8. 1998 domáhal po žalovaném zaplacení částky 61.000,- Kč s příslušenstvím (po započtení částky 89.000,- Kč) z titulu slevy z ceny díla dle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 8. 4. 1997 a částky 30.000,- Kč s příslušenstvím představující poměrnou část smluvní pokuty za období od 20. 5. 1997 do 15. 6. 1998 za nevyřízené reklamace žalobce, vyúčtované žalované fakturou ze dne 15. 6. 1998 znějící na částku 195.000,- Kč. Žalobce uplatnil tento nárok jako vzájemný návrh proti žalobě, kterou se žalovaný (jako žalobce) v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 144/98 domáhal po žalobci v postavení žalovaného zaplacení částky 110.000,- Kč s příslušenstvím jako doplatku ceny díla ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 8. 4. 1997. Usnesením ze dne 12. 1. 1999 byly obě věci spojeny ke společnému řízení a vedeny pod sp. zn. 11 C 144/98. Po zjištění, že pohledávka ve výši 110.000,- Kč byla postoupena a žalobce ji postupníkovi uhradil, rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 5. 2001, č. j. 11 C 144/98-197 o vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému řízení. Řízení ve věci sp. zn. 11 C 144/98 bylo v důsledku zpětvzetí žaloby usnesením ze dne 28. 11. 2001, č. j. 11 C 144/98-217, zastaveno. V průběhu řízení byla při jednání konaném dne 17. 7. 2002 připuštěna změna žaloby ohledně požadavku žalobce na zaplacení částky 61.000,- Kč s příslušenstvím tak, že se žalobce vůči žalovanému domáhal na základě smlouvy o dílo ze dne 8. 4. 1997, jejímž předmětem byla dodávka a montáž ústředního topení na základě odsouhlaseného projektu, zaplacení částky 73.008,- Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje náklady prací, které bude nutno provést při rekonstrukci vytápění a na odstranění vad, které žalovaný jako zhotovitel neodstranil, aby byla dosažena požadovaná teplená pohoda.
Odvolací soud zopakoval důkaz smlouvou o dílo ze dne 8. 4. 1997 a dopisem zástupce žalobce ze dne 21. 10. 1997 a konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou „v zásadě“ správná. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že smlouva od dílo ze dne 8. 4. 1997 uzavřená dle §536 a násl. obchod. zák. ve znění účinném v době uzavření smlouvy je platná a že žalobce oznámil žalovanému konkrétní vady a současně požadoval jejich odstranění až dopisy ze dne 22. 9. 1997 a 21. 10. 1997. K námitce žalovaného, že nárok na slevu z ceny díla uplatnil v předmětné žalobě dle §436 odst. 2 obchod. zák., odvolací soud uvedl, že žalobce dopisem ze dne 21. 10. 1997 nepožadoval slevu z ceny díla, pokud žalovaný vady díla neodstraní v přiměřené dodatečné lhůtě, nýbrž uplatnil nárok na odstoupení od smlouvy. Dle názoru odvolacího soudu nemůže žalobce tuto svou volbu jednostranně změnit, a proto shledal závěr soudu prvního stupně, že žalobci nepřísluší nárok na slevu z ceny díla, správným.
Ohledně nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 30.000,- Kč s příslušenstvím odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že ujednání smluvních stran ve smlouvě o dílo ze dne 8. 4. 1997 upravující smluvní pokutu, jejíž poměrnou část žalobce požadoval za nevyřízení reklamace ve lhůtě jednoho měsíce z viny zhotovitele, je dle §37 odst. 1 občan. zák. absolutně neplatné pro jeho neurčitost, přičemž vyložení pojmů „vyřízení reklamace“ a „neplnění ujednání z viny zhotovitele“ není možné ani dle výkladových pravidel obsažených v ust. §35 odst. 2 občan. zák. a §266 obchod. zák. Vzhledem k tomu se odvolací soud nezabýval námitkami žalobce směřující proti závěru soudu prvního stupně, že jeho požadavek na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, který dle §265 obchod. zák. nepožívá právní ochrany.
Odvolací soud přisvědčil námitce žalovaného směřující do výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že žalovanému mimo náhrady nákladů ve výši 36.605,- Kč přiznané soudem prvního stupně, náleží dále i odměna za jeho písemné vyjádření k žalobě, včetně režijního paušálu a DPH, a proto výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení dle §220 odst. 3 o. s. ř. změnil.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 18. 7. 2007, doručeným soudu prvního stupně dne 31. 7. 2007, napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť je v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že rozsudek odvolacího soudu je ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 73.008,- Kč nepřezkoumatelný, poněvadž tento soud nevyvodil z právního závěru ohledně nutnosti aplikace ust. §436 odst. 2 obchod. zák. na skutkový stav ve vztahu k řešené věci „žádné další právní závěry“. Namítl, že pokud dle §436 odst. 2 obchod. zák. dopisem ze dne 21. 10. 1997 řádně odstoupil od smlouvy o dílo, měl odvolací soud posoudit, zda z důvodu odstoupení od smlouvy je možné přiznat žalobci požadované plnění z titulu vypořádání ze zaniklé smlouvy o dílo a poukázal na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 a 26 Cdo 2729/2006. Dovolatel dovolacímu soudu vytkl, že při posouzení jeho nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 30.000,- Kč s příslušenstvím absolutní neplatnost ujednání o smluvní pokutě toliko konstatoval a nepokusil se o odstranění údajné neurčitosti výkladem dle §35 odst. 2 občan. zák. a §266 obchod. zák. a upozornil na fakt, že formulace „vyřízení reklamace“ je v právní praxi frekventovaným a dostatečně srozumitelným a určitým pojmem, a to jak v právních předpisech (zákoně o ochraně spotřebitele), tak i v odborné literatuře, na kterou v podrobnostech odkázal. Dále žalobce namítl porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jelikož je přesvědčen, že došlo k dotčení jeho nároku na zaplacení žalované částky představující právo na zaplacení pohledávky umožňujícího žalobci legitimně očekávat, že obdrží majetkový prospěch, že došlo k porušení „fair procesu“ v důsledku chybějícího zdůvodnění a nedostatečného právního zhodnocení provedených důkazů.
Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního utone k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání, jak je zřejmé z předkládací zprávy soudu prvního stupně a obsahu spisu, nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud České republiky se nejprve zabýval limity přípustnosti dovolání dle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dle kterého není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, i kdyby předpoklady přípustnosti stanovené v §237 odst. 1 o. s. ř. byly jinak splněny.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Z dovolání je zřejmé, že dovolání směřuje proti odst. II výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 73.008,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 30.000,- Kč s příslušenstvím) potvrzen.
Žalobcem požadovaná částka v celkové výši 103.008,- Kč s příslušenstvím přitom sestává (po změně žaloby usnesením ze dne 17. 7. 2002, č. j. 12 C 277/98-81) z částek 73.008,- Kč (představující náklady, které bude muset žalobce dle dodatku k znaleckému posudku prof. Ing. J. D. ze dne 16. 74. 2002 vynaložit na rekonstrukci vytápění pro dosažení teplotní pohody v místnostech na 20°C) a 30.000,- Kč (jako smluvní pokutu požadovanou na základě smlouvy o dílo ze dne 8. 4. 1997), a to včetně příslušenství k těmto částkám od data podání žaloby. Přípustnost dovolání s přihlédnutím k tomu, že jde o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, je třeba posuzovat ohledně každého jednotlivého nároku zvláště bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení (třeba i vzájemným návrhem, jak tomu bylo v souzené věci) a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 25 Cdo 735/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, pod č. 113/98, a ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, pod č. 9/2000). Jelikož výše uvedený samostatný nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 30.000,- Kč s příslušenstvím nepřesahuje limitní částku 50.000,- Kč stanovenou občanským soudním řádem pro přípustné dovolání v obchodní věci, přičemž je zřejmé, že mezi účastníky jde o vztah obchodněprávní, je přípustnost dovolání vzhledem k §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. u tohoto nároku na zaplacení vyloučena. K tomu je nutné dodat, že k dle §237 odst. 2 písm. a) věty za středníkem o. s. ř. nelze k příslušenství shora uvedené tvrzené pohledávky přihlédnout.
Ze shora uvedeného plyne, že vzhledem k nepřípustnosti dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 30.000,- Kč s příslušenstvím potvrzen, se Nejvyšší soud České republiky nemohl zabývat dovolacími důvody přednesenými žalobcem a dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k výše uvedenému se dovolací soud dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 73.008,- Kč s příslušenstvím potvrzen.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu týkající se závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu na zaplacení částky 73.0008,- Kč s příslušenstvím jako nedůvodnou zamítl, je postaveno na názoru, že žalobce dopisem ze dne 21. 10. 1997 nepožadoval slevu z ceny díla, nýbrž odstoupil od předmětné smlouvy, touto novou volbou byl vázán, nemohl ji jednostranně zrušit, a proto mu nemohl být přiznán nárok na slevu z ceny díla, jak v žalobě požadoval.
Proti uvedenému závěru odvolacího soudu brojí dovolatel námitkami, že rozsudek je v tomto rozsahu nepřezkoumatelný. Dále namítl, že pokud odvolací soud dovodil, že platně odstoupil od smlouvy o dílo, měl se zabývat tím, zda je možné přiznat žalobci požadované plnění z titulu vypořádání ze zaniklé smlouvy o dílo.
Ze skutkových zjištění dovoláním nezpochybněných vyplývá, že žalobce jako objednatel a žalovaný jako zhotovitel uzavřeli dle obchodního zákoníku dne 8. 4. 1997 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla dodávka a montáž ústředního topení plynového kotle 39 kW vč. M. T., stavebních přípomocí, tlakových, topných zkoušek, servisní spuštění kotle, přičemž cena díla byla sjednána ve výši 200.000,- Kč bez DPH. Dílo bylo řádně předáno a převzato předávacím protokolem ze dne 16. 4. 1997. Dopisy ze dne 22. 9. 1997 a 21. 10. 1997 reklamoval žalobce nefunkčnost plynového kotle, nefungující regulaci, neprovedení tepelné zkoušky, původní projektové dokumentaci neodpovídající výkon topných těles, jejich nízký celkový výkon, odlišný výkon tělesa uvedený v protokolu o zkoušce ze dne 10. 10. 1994 oproti projektovanému 560 kW, požadavkům topného systému neodpovídající průřezy a trasy rozvodného potrubí, rezivějící topná tělesa, nedokončení uzavření původní trasy zpátečky pod najížděcí rampou, nezaizolované potrubí vedené v podlahách, teplotám na termostatech neodpovídající teploty v místnostech. V dopise ze dne 21. 10. 1997 žalobce dále žalovaného vyzval, aby se dostavil odborník žalovaného, jenž by stanovil po dohodě s odborníkem žalobce možnost, jakým způsobem by bylo možné vady díla odstranit tak, aby byly ve lhůtě 15 dnů odstraněny a dílo mohl žalobce bez závad převzít. Pokud se tak nestane, nebylo dle žalobce možné bez závažného zásahu do celého provedeného díla dílo řádně užívat, a proto od smlouvy po uplynutí stanovené patnáctidenní lhůty k odstranění vad odstoupil.
Z ustanovení §436 odst. 1 písm. c) a d) ve vazbě na §564 obchod. zák.vyplývá, že je-li vadným plněním porušena smlouva o dílo podstatným způsobem (§345 obchod. zák.), může objednatel požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny nebo odstoupit od smlouvy. Odstoupením od smlouvy smlouva zaniká ex nunc, jakmile je projev vůle objednatele odstoupit od smlouvy, učiněný v souladu se zákonem, doručen zhotoviteli (§349 odst. 1 obchod. zák.). Podle ustanovení §565 obchod. zák. však není objednatel oprávněn odstoupit od smlouvy, jestliže včas neoznámil vady díla zhotoviteli (nereklamoval).
Podle ustanovení §351 obchod. zák. zanikají odstoupením od smlouvy (ex nunc) všechna práva a povinnosti stran z ní. Odstoupení se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy. Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě, jinak stanovené v §502 obchod. zák.
Z uvedeného vyplývá, že odstoupil-li žalobce platně od smlouvy o dílo, jak dovodil odvolací soud, může se objednatel (žalobce) domáhat vypořádání ze zaniklé smlouvy o dílo a event. náhrady škody, nikoli již slevy z ceny díla.
Závěr odvolacího soudu za situace, kdy žalobce platně odstoupil od smlouvy o dílo ze dne 8. 4. 1997, a proto nemá právo na zaplacení částky 73.008,- Kč s přísl. z titulu přiměřené slevy z ceny díla, je správný.
Dovolatel dále v dovolání namítal, že odvolací soud měl, odstoupil-li od smlouvy o dílo, posoudit, zda mu je možné poskytnout požadované plnění z titulu vypořádání ze zaniklé smlouvy o dílo a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 a sp. zn. 26 Cdo 2729/2006 s tím, že soud není vázán právní kvalifikací obsaženou v žalobě.
Dovolací soud v řadě svých rozhodnutí (viz např. rozsudek ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Cdo 385/2005, popř. usnesení ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Odo 1398/2006) vyslovil závěr, že rozhoduje-li soud o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jiné hmotněprávní normy, než jak ji uvedl žalobce v žalobě, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění byl žalobcem uveden v žalobě.
Podmínkou uvedeného postupu tedy je, že zjištěný skutkový stav umožňuje přiznat požadované plnění z jiného právního důvodu, proto nelze přiznat plnění, které by vycházelo z jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování.
V posuzovaném případě žalobce v žalobě tvrdil a domáhal se slevy z ceny díla z důvodu jeho vad a v tomto směru bylo prováděno dokazování.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že požadované plnění neposoudil podle ust. §351 obchod. zák., bylo-li zjištěno, že odstoupil od předmětné smlouvy o dílo, tj. na základě vypořádání vzájemných plnění, je zřejmé, že jde o jiné nároky založené na jiném skutkovém základě.
Dovolací soud proto konstatoval, že tato námitka dovolatele není důvodná a posouzení věci odvolacím soudem, byť odůvodnění jeho rozhodnutí je stručné, není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Z toho poté vyplývá, že dovolací soud neshledal, že by dovolání bylo přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na výše uvedené proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a s ohledem na to, že procesně neúspěšnému žalobci nelze náklady řízení přiznat a žalovanému v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. září 2009
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu