ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4544.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 4544/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Ú. d. P., P., zastoupené Mgr. M. D., advokátem, proti žalovaným: 1. B. M., , 2. A. M., 3. T., spol. s r.o., všem zastoupeným Mgr. K. R., advokátkou, o zaplacení částky 61 182,79 USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 767/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2007, č. j. 29 Co 695, 696, 697/2006-199, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2007, č. j. 29 Co 695, 696, 697/2006-199, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 6. dubna 2006, č. j. 9 C 767/2003-66, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. srpna 2006, č. j. 9 C 767/2003-113, a ve znění opravného usnesení ze dne 15. září 2006, č. j. 9 C 767/2003-114, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni částku 61 182,79 USD s 18% úrokem z prodlení od 1. 10. 2001 do 31. 12. 2001 v částce 2 775,85 USD, s 30% úrokem z prodlení od 1. 1. 2002 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,5 % z částky 61 182,79 USD za každý den prodlení od 1. 1. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně poskytla prvému žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne 28. 5. 2001 úvěr v částce 65 000 USD. Prvý žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet úvěr ve splátkách; první splátka ve výši 975 USD měla být uhrazena do 30. 6. 2001, druhá splátka ve výši 6 230 USD měla být zaplacena do 30. 9. 2001, další splátky měly být placeny čtvrtletně ve výši 6 230 USD. V uvedené smlouvě byl sjednán smluvní úrok ve výši 18 % p.a., který se v případě, že úvěr nebude řádně a včas splácen, navyšuje na výši 30 % p.a. Pro případ prodlení dlužníků s platbami byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % z neuhrazené dlužné částky za každý den prodlení. Dne 19. 6. 2002 k závazku prvního žalovaného přistoupila druhá žalovaná. Třetí žalovaná se stala ručitelem na základě ručitelského prohlášení ze dne 28. 5. 2001. Prvý a druhá žalovaní uhradili poslední splátku dne 1. 10. 2001, další splátky řádně neplatili, a proto se stal dluh splatným v plném rozsahu. Poté již nebylo nic hrazeno.
Soud prvního stupně posoudil předmětnou smlouvu o úvěru podle §497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) s tím, že podle §502 a §503 obch. zák. vznikl žalobkyni nárok na sjednaný úrok, úrok z prodlení podle §369 odst. 1 obch. zák. a smluvní pokutu, kterou jsou žalovaní povinni zaplatit v souladu s §300 a násl. obch. zák. Pokud žalovaní namítali, že smlouva byla uzavírána v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, pak toto tvrzení neprokázali. Námitka žalovaných, že úroky z prodlení ve výši 30 % jsou v rozporu s dobrými mravy, nemůže podle závěru soudu prvního stupně obstát, neboť předmětná smlouva je výrazem smluvní volnosti jejich účastníků a bylo pouze na nich, zda na smlouvu, s níž se měli možnost řádně seznámit, přistoupí. Podle názoru soudu prvního stupně odpovídá výše úroků rizikovosti půjčky ze strany věřitele, tak i ostatním výhodám na straně dlužníků, kdy půjčka by jim zřejmě nebyla poskytnuta žádným peněžním ústavem. O povinnosti třetí žalované rozhodl soud prvního stupně v souladu s §303 a násl. obch. zák., když hlavní dlužníci (prvý žalovaný a druhá žalovaná) svůj závazek vůči žalobkyni nesplnili.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. června 2007, č. j. 29 Co 695, 696, 697/2006-199, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. srpna 2006 a ve znění opravného usnesení ze dne 15. září 2006 změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel z důkazů provedených před soudem prvního stupně a doplnil dokazování pěti listinami, podle nichž měly být žalobkyni uhrazeny od 28. 5. 2004 do 21. 2. 2006 částky 20 125 USD, 50 USD, 1 000 USD, 31 000 USD a 15 000 USD. Poučil žalobkyni podle §118a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a vyzval ji, aby doplnila svá tvrzení o tom, jaká částka, kdy a na jaký dluh žalovaných byla započtena. Současně byla žalobkyně poučena o následcích nevyhovění této výzvě. Žalobkyně poté uvedla pouze tolik, že žalovaní přibližně platili na dluh částku 51 000 USD, částky byly započteny na příslušenství, kromě platby z 28. 5. 2004, která byla platbou na jiný úvěr. Odvolací soud poukázal na povinnost tvrzení a povinnost důkazní, která účastníky soudního řízení tíží. Předpokladem důkazní povinnosti je tedy tvrzení skutečností účastníkem [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit všechny potřebné skutečnosti. Vyjde-li v průběhu jednání najevo, že tu je další právně významná skutková okolnost, kterou soud dosud neuvažoval, je nezbytné, aby znal tvrzení účastníků o této skutečnosti. V dané věci žalobkyně poté, kdy žalovaní namítali, že na dluh plnili po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, a svá tvrzení doložili, a odvolací soud žalobkyni řádně poučil ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř., svá tvrzení nedoplnila. Odvolací soud proto uzavřel, že za této situace nezbylo jinak než procesních důvodů rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že se žaloba zamítá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně poukázala na své vyjádření k odvolání žalovaných a na své ústní vyjádření před odvolacím soudem, kdy v obou případech výslovně uvedla, že nerozporuje úhradu určitých částek žalovanými před vydáním rozsudku soudu prvního stupně i po jeho vydání. Tyto zaplacené částky však byly žalobkyní vedeny v souladu s článkem I bodu 6 úvěrové smlouvy jako platby příslušenství dluhu, takže z nich nebylo možno započítat žádnou částku na úhradu vlastní jistiny dluhu, což doložila i tabulkou, z níž tento fakt vyplývá. Podle ujednání ve zmíněném článku I bodu 6 úvěrové smlouvy se splátky placené prvým žalovaným použijí nejprve na úhradu smluvní pokuty, dále na úhradu úroků a až zbývající částka se použije na splácení úvěru (jistiny). Žalobkyně se proto domnívá, že zcela po právu nepovažovala za správné jakkoliv měnit petit žaloby. Platby namítané žalovanými v průběhu prvostupňového řízení byly zohledněny v rozsudku soudu prvního stupně a ani po vyhlášení jeho rozsudku nebyla žalovanými zaplacena žádná částka na úhradu jistiny dluhu, který ostatně sami žalovaní v žalované výši 61 182,79 USD v řízení před soudem prvního stupně uznali, a rozporovali pouze výši příslušenství. Odvolací soud proto neměl žádný důvod k výzvě žalobkyně k doplnění jejího tvrzení o výši jistiny dluhu, neboť tato se platbami prvého žalovaného nikterak nezměnila. Pokud by odvolací soud byl názoru, že platby žalovaných měly být započteny na úhradu jistiny dluhu, pak by musel tento svůj názor opřít o posouzení ujednání o výši úroku z prodlení, případně smluvní pokuty, a o způsobu splácení poskytnutého úvěru. Tím se však odvolací soud nezabýval. Ke splátce ze dne 28. 5. 2004 ve výši 20 125 USD, kterou měl uhradit prvý žalovaný, uvedla žalobkyně stejně jako v předchozím řízení, že se jedná o splátku za jiný, dříve poskytnutý úvěr, a sice z dubna a května 2001 ve výši 20 000 USD, a částka byla ve skutečnosti uhrazena dne 28. 5. 2001. K požadavku prvého žalovaného mu byla vrácená částka 20 125 USD znovu zapůjčena podle nově sepsané úvěrové smlouvy z téhož dne na částku 65 000 USD. Z toho důvodu byly žalobkyní vyhotoveny dva hotovostní pokladní doklady, z nichž prvý byl na vrácení uvedené částky a druhý výdajový doklad o vyplacení této částky prvému žalovanému jako první splátky úvěru. Příjmový pokladní doklad poté prvý žalovaný zneužil přepsáním číslice „1“ na číslici „4“, což bylo předmětem trestního oznámení podaného proti prvému žalovanému. Žalobkyně zdůraznila, že i přes zaplacení částky 9 954,26 USD žalovanými v době po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, nemohl být touto částkou uhrazen celý dluh žalovaných vůči žalobkyni, neboť se tato okolnost nedotkla výše jistiny dluhu. Konečně podle názoru žalobkyně nemohl odvolací soud žalobu zamítnout za situace, kdy žalovaní uznali výši dlužné jistiny, a učinili tak tuto skutečnost nespornou. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, když poté, co žalovaní prokázali, že žalovaná pohledávka byla po vydání rozsudku soudu prvního stupně uhrazena, nebyla schopna uvést, na jaký dluh, jaká částka a kdy byla uhrazena, a podala pouze obecná tvrzení. Pokud až v dovolacím řízení argumentuje úvěrovou smlouvou, jde o návrh na důkaz, kterému schází tvrzení. Žalobkyně v dovolání uvádí skutečnosti, které mohla a měla sdělit odvolacímu soudu na jeho výzvu. Předmětná úvěrová smlouva vykazuje podle názoru žalovaných „znaky smlouvy lichevní“, která sice není popsána v právu civilním, ale s pojmem lichvy operuje trestní zákoník v §253. Celá smlouva je proto na základě §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neplatná, neboť sledovala trestním zákonem zakázaný účel. Do současnosti by totiž vznikla žalovaným podle smlouvy povinnost hradit žalobkyni sankční úroky a smluvní pokutu vyšší než 1 000 % jistiny. Žalovaní tak byli povinni vrátit pouze vlastní jistinu s úroky z prodlení podle §369 odst. 1 obch. zák. od data, ve kterém žalobkyně žalované k úhradě jistiny vyzvala. Protože tak žalobkyně neučinila, nenáleží jí ani úroky z prodlení. Žalovaní dále poukázali na skutečnost, že žalobkyně se snaží za totéž porušení povinnosti sankcionovat žalované dvojím způsobem, což není přípustné. Nárok na smluvní pokutu by navíc žalobkyni mohl vzniknout pouze v případě porušení smlouvy, což se v daném případě nestalo, neboť do prodlení se ve skutečnosti dostala sama žalobkyně, která poskytla úvěr opožděně; v případě prodlení věřitele se tudíž nemohl do prodlení dostat dlužník. Konečně i v případě platnosti ujednání o smluvní pokutě by bylo namístě navrhnout její snížení, neboť je vzhledem k hodnotě a významu zajišťované povinnosti nepochybně nepřiměřeně vysoká. Povinnost platit splátky byla totiž zajištěna především ručením a zástavou třetí žalované. Jistina byla navíc řádně splacena a tím, že si ji žalobkyně svévolně započetla právě na smluvní pokutu a požaduje dále hrazení smluvní pokuty z jistiny, svědčí o tom, že její výše neodpovídá zajišťované povinnosti, že žalobkyni neslouží k náhradě škody, ale představuje prostředek umožňující dostat se za minimální náklady k majetku třetí žalované. Neplatné je podle názoru žalovaných také převzetí ručení třetí žalovanou, neboť chybí předchozí souhlas valné hromady třetí žalované, k uzavření smlouvy o ručení by muselo dojít na základě podmínek obvyklých v obchodním styku, tedy úplatně za cenu obvyklou a výše této ceny by musela být určena posudkem znalce – jedná se o podmínky vyplývající z ustanovení §196a ve spojení s §135 odst. 2 obch. zák. Ani jedna z těchto podmínek nebyla splněna, ručitelský závazek je proto neplatný a žaloba proti třetí žalované měla být zamítnuta z úřední povinnosti již v řízení před soudem prvního stupně. Neplatná je z těchto důvodů (vyjma absence znaleckého posudku, který se v tomto případě nevyžaduje) rovněž zástavní smlouva ze dne 28. 5. 2001, kterou třetí žalovaná v rámci ručení zastavila ve prospěch žalobkyně jakožto zástavní věřitelky nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 338 pro kat. území Lhota u Dřís. Žalovaní navrhli, aby byl rozsudek odvolacího jako správný potvrzen.
Žalobkyně v doplnění dovolání ke svému tvrzení, že má důvodné podezření, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto na základě trestného činu žalovaného, předkládala doklady, jež byly postoupeny orgánům činným v trestním řízení.
První žalovaný ve vyjádření k doplnění dovolání žalobkyně upozornil, že podezření ze spáchání trestného činu zfalšování pokladního dokladu se nepotvrdilo, a proto bylo dne 15. 10. 2008 trestní oznámení na prvního žalovaného odloženo. První žalovaný dále ve svém podání zopakoval, že smlouva o úvěru je v ujednání o výši smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy podle §39 obč. zák., a proto nelze právo na její zaplacení v soudním řízení přiznat. V rozporu s dobrými mravy je podle prvního žalovaného i ujednání o výši dalších sankčních úroků z prodlení (30 % p.a.), a proto je i toto ujednání ve smyslu §39 obč. zák. neplatné.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §242 odst. l a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je podle §242 odst. 1 o. s. ř. vázán, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Ač dovolatelka v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., z obsahu dovolání se podává, že ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud odůvodnil své zamítavé rozhodnutí tím, že žalobkyně, ač poučena soudem podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř., nedoplnila svá skutková tvrzení ohledně úhrady části dluhu žalovanými po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud s ohledem na námitky žalovaných vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jaká částka, kdy a na jaký dluh byla započtena. Žalobkyně uvedla, že platby žalovaných byly započteny na příslušenství pohledávky, mimo platbu ze dne 28. 5. 2004, která je sporná, neboť se jednalo o platbu na jiný úvěr. Odvolací soud uzavřel, že mu nezbylo než z procesních důvodů rozsudek soudu prvního stupně změnit a žalobu zamítnout.
Podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti. Neobsahuje-li všechna tvrzení žaloba nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení. Podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem svá tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
V daném případě dovolací soud neshledal, že by bylo nutno žalobu zamítnout pro neunesení břemene tvrzení žalobkyní. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno, že sporná částka byla uhrazena, naopak tížilo žalované.
Tvrzení, že došlo k úhradě uvedených částek, žalovaná uplatila poprvé v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Na základě této námitky doplnil odvolací soud dokazování o důkazy listinami – příjmový doklad ze dne 28. 5. 2004 na částku 20 125 USD, příjmový doklad ze dne 3. 8. 2005 na částku 50 USD, účetní doklad ze dne 4. 9. 2005 na částku 1 000 USD, ze dne 9. 1. 2006 na částku 31 000 USD a ze dne 21. 2. 2006 na částku 15 000 USD. Poté odvolací soud podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobkyni k doplnění jejího tvrzení. Odvolací soud však k takové výzvě neměl zákonný důvod.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen dne 6. 4. 2006. Poslední platba podle námitky žalovaných v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně byla provedena dne 21. 2. 2006. Šlo tedy o platby provedené před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně.
Tvrzení o těchto platbách a označení důkazů k prokázání těchto plateb tedy představuje nepřípustné uplatnění nových skutečností a důkazů ve smyslu ustanovení §205a o. s. ř. [ze spisu se nepodává, že by v případě uplatnění těchto skutečností a důkazů byly splněny podmínky upravené v §105 odst. 1 písm. a) až f) o. s. ř.]. K těmto tvrzením a důkazům tedy odvolací soud nemohl přihlížet. Pokud tak učinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a), §242 odst. 3 o. s. ř.].
Po úplnost Nejvyšší soud dodává, že sama žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaných ze dne 5. 6. 2007 uvedla, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně jí žalovaní uhradili částku 5 954,26 USD, která se podle úvěrové smlouvy započetla na úhradu smluvní pokuty a příslušenství pohledávky (srov. přílohu – tabulku, v níž jsou uvedeny i platby 5 000 USD dne 12. 4. 2006 a 4 954,26 USD dne 27. 7. 2006). Dokazování o těchto platbách však odvolací soud neprovedl.
Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc nepřezkoumatelné (a tím zatížené další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), neboť závěr, že odvolacímu soudu nezbývá než z procesních důvodů rozsudek soudu prvního stupně změnit a žalobu zamítnout, nepředstavuje řádné odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
I kdyby se jednalo o platby provedené až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tak výzva žalobkyni k doplnění tvrzení ohledně toho, jaká částka, kdy a na jaký dluh byla žalobkyní započtena, nebyla opodstatněná. Podle dispozitivního ustanovení §330 odst. 2 obch. zák. se při plnění peněžitého závazku započte placení nejprve na úroky a potom na jistinu, neurčí-li dlužník jinak. Přednost má samozřejmě ujednání stran ve smlouvě, jehož se dovolává i žalobkyně. K tomuto smluvnímu ujednání však dovolací soud přihlížet nemůže, neboť skutkové zjištění v tomto směru soudy neučinily. V každém případě však sama žalobkyně nemohla ovlivnit, jaká část dluhu plněním žalovaných zanikla. Posouzení otázky, na plnění jaké části dluhu prvých dvou žalovaných se plnění započte, je otázkou právní, kterou měl sám posoudit odvolací soud. Nemohl však žalobu zamítnout pro neunesení břemena tvrzení žalovanými.
Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
V novém řízení odvolací soud posoudí i ostatní námitky žalovaných, jimiž se v napadeném rozsudku nezabýval. Odvolací soud zejména neopomene posoudit platnost smluvních ujednání z hlediska jejich souladu s dobrým mravy, resp. skutečnost, zda smluvní pokuta nebyla sjednána v nepřiměřené výši a případné důsledky této skutečnosti. Při novém rozhodování ve věci odvolací soud přihlédne i k §262 odst. 4 obch. zák. a neopomene posuzovat odpovědnost žalovaných, kteří nejsou podnikateli, za porušení povinností z tohoto závazkového vztahu podle ustanovení občanského zákoníku.
Odvolací soud rovněž nepřehlédne, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu lze smluvní pokutu sjednat procentní sazbou za každý den prodlení. Jelikož se ale nejedná o opětující se plnění, není možno rozsudkem přiznat žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty procentní částkou do zaplacení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu