ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4589.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4589/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Ing. D.S., proti žalovanému Ing. V. S., zast. Mgr. J. P., advokátem o nařízení předběžného opatření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 po sp. zn. 50 Nc 6075/2008, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2008, č. j. 68 Co 521/2008-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. listopadu 2008, č. j. 68 Co 521/2008-60, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. srpna 2008, č. j. 50 Nc 6075/2008-22, jímž tento soud rozhodl tak, že žalovaný je okamžikem vykonatelnosti tohoto rozhodnutí po dobu jednoho měsíce počínaje dnem 29. 8. 2008 povinen dočasně opustit rodinný dům nacházející se na adrese který dosud obýval se svojí manželkou - žalobkyní, a společnými dětmi D. S., a nezl. V. S., nar. dále je žalovaný povinen se zdržet vstupu do rodinného domu nacházejícího se na adrese který dosud obýval se svojí manželkou – žalobkyní, a společnými dětmi D.S., nar. a nezl. V. S., jakož i do jeho bezprostředního okolí do vzdálenosti 100 metrů, a dále je žalovaný povinen se zdržet setkávání a navazování kontaktů s žalobkyní, přičemž soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný účastníků nemá na jejich náhradu právo; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný účastníků nemá na jejich náhradu právo, a účastníky řízení poučil o nepřípustnosti dovolání proti tomuto usnesení.
Dovoláním ze dne 16. 3. 2009 napadl žalovaný usnesení odvolacího soudu s tím, že odvolací soud jej nesprávně poučil o nepřípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, a je přesvědčen, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobkyně se k podanému dovolání, jak plyne z předkládací zprávy soudu prvního stupně a obsahu spisu, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009, dále jen „o. s. ř.“ a poté shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaná), dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.) proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení předběžného opatření.
Přípustností dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud mění nebo potvrzuje usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o tom, zda nařídí předběžné opatření, se Nejvyšší soud zabýval jednak v usnesení uveřejněném pod číslem 62/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jednak v usnesení ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 201/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8 ročník 2004, pod číslem 166, přičemž v obou případech dospěl k závěru, že takové dovolání přípustné není.
Ve stručnosti lze k tam rozvedeným důvodům uvést, že nejde o žádný z případů uvedených v ustanoveních §237, §238, §238a a §239 o. s. ř., kdy zákon dovolání výslovně připouští. Dovolání nemůže být přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tvrdí dovolatel, již proto, že předpokladem přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je, že jím bylo rozhodnuto ve věci samé. Rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření však není, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dovolací soud uvedl, rozhodnutím ve věci samé (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1925/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, C. H. Beck, pod C 867, shodně též usnesení Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod číslem 58/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů rozhodl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), tak, že dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že procesně neúspěšnému žalovanému (dovolateli) náhrada nákladů dovolacího řízení nepřísluší a žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2009
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu