ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4664.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 4664/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce U. H. K., a. s., zast. JUDr. P. S., advokátem, proti žalované V. z. p. Č. r., zast. JUDr. D. D., advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 169/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2007, č. j. 21 Co 417/2006-376, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2007, č. j. 21 Co 417/2006-376, se ve výroku o věci samé a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2006, č. j. 15 C 169/98-320, ve výroku I. zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 3. 2006, č. j. 15 C 169/98-320, určil, že žalobce je z jedné třetiny podílovým spoluvlastníkem domu č. p. na pozemku st. o výměře 393 m2, zapsaného na LV č., k. ú. P. p., obce H. K.; soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 3. 2007, č. j. 21 Co 417/2006-376, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů a v této části vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že převzal jako správný skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Správný je závěr, že žalovaná v řízení neprokázala zrušení nebo změnu hospodářské smlouvy ze dne 17. 10. 1991 uzavřené mezi státními podniky S. a U., kterou bylo na st. podnik U. převedeno právo hospodaření k budově č. p. v H. K. v rozsahu 33 %. Dále odvolací soud, po zopakování dokazování, z rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 13. 4. 1992, č. j. 20/1045/92 a z rozhodnutí ministra průmyslu ze dne 30. 4. 1992, č. 312/1992, zjistil, že byl schválen privatizační projekt č., na jehož základě bylo rozhodnuto o převedení části majetku státního podniku U. H. K. na F. n. m. Č. r. Podíl na budově čp. byl podle odvolacího soudu součástí privatizačního projektu č., který byl schválen dne 13. 4. 1992. Aktualizace privatizačního projektu byla vypracována dne 23. 4. 1992, tedy v době schvalování privatizačního projektu neexistovala, a proto rozhodnutí o privatizaci dle ust. §10 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. v rozhodném znění se „aktualizace privatizačního projektu“ netýkalo. Rozhodnutí Ministerstva průmyslu ze dne 30. 4. 1992 již nelze pokládat za rozhodnutí o schválení privatizačního projektu, protože jím bylo rozhodnuto pouze o převedení části majetku státního podniku U. určeného ve schváleném privatizačním projektu č. na F. n. m. (§11 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb., v rozhodném znění). Po převedení uvedeného majetku F. n. m. jako jediný zakladatel založil akciovou společnost U. H. K. (žalobce) a do základního jmění společnosti vložil hmotný a další majetek uvedený v zakladatelské listině, jehož ocenění vyplývalo ze schváleného privatizačního projektu.
Odvolací soud dále uvedl, že podíl na předmětné budově byl zahrnut do části privatizovaného majetku, která byla vyňata z majetku státního podniku U. a převedena na F. n. m. Vynětí do „majetku Fondu“ se stalo rozhodnutí ministra průmyslu ze dne 30. 4. 1992 a pro Fond národního majetku byl „vyjímán“ majetek uvedený ve formuláři 4D schváleného privatizačního projektu, v němž je v bodě 6 uvedena „administrativní budova“, kterou je míněn podíl na předmětné budově čp.
Odvolací soud dále k námitce žalované, že soud prvního stupně překročil návrh žalobce, neboť ten se domáhal určení vlastnictví v rozsahu „33 ideálních setin“ a soud určil, že žalobce je vlastníkem jedné třetiny, uvedl, že s ohledem na „zjednodušení ve vlastnických vztazích k budově již v současné době a ze současného právního stavu nemá význam rozlišovat mezi 33/100 a 1/3, neboť rozdíl je z hlediska reálného zanedbatelný -0,3 periodické“, a proto není třeba dovodit, že žalobci bylo přiznáno více.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. §219 o. s. ř. potvrdil.
Dovoláním ze dne 3. 8. 2007 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a z důvodu, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že v rámci aktualizace privatizačního projektu byl správně použit formulář 2 (B) podle vyhlášky č. 324/1991 Sb. V aktualizaci privatizačního projektu budova čp. vč. pozemku a ani podíl na ní nebyla uvedena, a to ani podíl na ní. Aktualizace byla obsažena v privatizačním projektu, který byl zapečetěn dne 29. 4. 1992 a stal se jeho součástí, jak to vyplývá z vyjádření Ministerstva průmyslu a obchodu z 21. 1. 2000 a Fondu národního majetku ze dne 31. 10. 2000, jimiž soud provedl důkaz. Následná rozhodnutí Ministerstva průmyslu z 30. 4. 1992 o převedení části majetku státního podniku U. na F. n. m. a rozhodnutí F. n. m. o vložení této části majetku do majetku žalobce vycházela podle dovolatelky z aktualizovaného privatizačního projektu, neboť v něm byl úplný výčet majetku, který byl navržen k privatizaci. Taktéž nelze podle dovolatelky přehlížet skutečnost, že žalobce se po řadu let nechoval jako spoluvlastník předmětné budovy, ale jako nájemce.
Dovolatelka dále soudu vytkla, že žalobci bylo přiznáno více, než čeho se žalobou domáhal, neboť bylo určeno, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí z jedné třetiny, ačkoliv se domáhal určení je vlastníkem z 33/100, což je v rozporu s ust. §153 odst. 2 o. s. ř. Nelze se podle dovolatelky ztotožnit s názorem, že jde o zanedbatelný rozdíl a že tím není dotčeno hmotněprávní postavení účastníků řízení.
S ohledem na uvedené dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 1. 10. 2007 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam a žalovaný to nikterak nedokládá. Podle žalobce spočívá napadené rozhodnutí pouze na faktických a nikoliv právních zjištěních. Z usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 6. 2003, č. j. 20 Co 34/2002-246, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 6. 2001, č. j. 15 C 169/98-223, vyplývá, že soud prvního stupně měl v dalším řízení zkoumat, zda předmětná část budovy byla obsažena v privatizačním projektu státního podniku U. H. K., nikoliv posuzovat platnost privatizačního projektu či hospodářské smlouvy ze dne 17. 10. 1991.
Žalobce dále ve vyjádření uvedl, že základní dovolací důvod žalovaného spočívá v tom, že ve věci je nutno vycházet z privatizačního projektu ve znění jeho aktualizace, v níž není obsažena předmětná část nemovitostí, na rozdíl od samotného privatizačního projektu. Aktualizace privatizačního projektu byla vyhotovena dne 23. 4. 1992, a to po schválení privatizačního projektu dne 13. 4. 1992. V období mezi schválením privatizačního projektu a jeho aktualizací nedošlo a žalovaná to ani netvrdila, k převodu majetku uvedeného státního podniku na jinou osobu. Z důkazů pak vyplývá, že předmětné části nemovitostí byly nezákonně převedeny na státní podnik S. a poté bylo s tímto majetkem nezákonně nakládáno likvidátorem tohoto státního podniku.
Žalobce je proto toho názoru, že s předmětnou částí nemovitostí bylo možné nakládat pouze v rámci privatizačního projektu státního podniku U. Dále žalobce popírá tvrzení žalované, že se o předmětnou část nemovitostí nestaral. Ztotožňuje se dále s názorem odvolacího soudu, že nepřekročil jeho návrh (žalobu) a ze zápisů a ústních jednání vyplývá, že se domáhal určení tak, jak rozhodl odvolací soud.
Vzhledem k uvedenému proto žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné, popř. aby dovolání bylo zamítnuto a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř. zák. č. 7/2009 Sb.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud poté shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje potřebné náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
V posuzovaném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, kterým dřívější rozhodnutí zrušil.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 6. 2001, č. j. 15 C 169/98-223, zamítl žalobu o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 2. 2003, č. j. 20 Co 34/2002-246, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně s tím, že posuzoval obsah hospodářské smlouvy ze dne 17. 10. 1991, kterou byl převeden ze státního podniku S. na státní podnik U. 3 % podíl na sporné nemovitosti a dovodil, že smlouva je platná. Soudu prvního stupně také uložil, aby se zabýval i následnými akty privatizace a tím, zda jimi došlo k převodu spoluvlastnictví ohledně těchto nemovitostí na žalobce.
Poté soud prvního stupně dospěl k závěru, že hospodářská smlouva z 17. 10. 1991, vázán právním názorem odvolacího soudu, je platná. Dále při posuzování procesu privatizace dovodil, že spoluvlastnický podíl k předmětné nemovitosti přešel na žalobce. Na základě toho nemohl státní podnik S. převést kupní smlouvou 33 % podíl budovy čp. na společnost F. Č., a. s., a ta poté na žalovanou, a proto soud prvního stupně určil, že vlastníkem sporné části nemovitostí je žalobce.
Odvolací soud tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, zrušil však výrok o nákladech řízení.
V dovolání dovolatelka především napadla posouzení procesu privatizace a podstata jejích námitek spočívá v tom, že v aktualizaci privatizačního projektu č. nebyla budova č. p., její 33 % podíl, zahrnuta a proto nebyla určena do privatizace a nepřešla na žalobce.
Dovolací soud na základě uvedeného, i když dovolatelka v dovolání odkázala na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v dovolání nenapadla právní posouzení platnosti hospodářské smlouvy ze dne 17. 10. 1991, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu ohledně platnosti uvedené hospodářské smlouvy, totiž rozhodl ve svém následném rozhodnutí jinak, než ve svém rozhodnutí původním.
V dovolání uplatněným dovolacím důvodem je mj. nesprávné právní posouzení věci. Z jeho obsahového vymezení vyplývá, jak již bylo uvedeno, že dovolatelka brojí proti zjištění odvolacího soudu, že ve schváleném privatizačním projektu byla obsažena část předmětné nemovitosti (budovy č. p. včetně pozemku) a namítá, že tyto nemovitosti nebyly obsaženy v aktualizaci privatizačního projektu.
Z provedeného dokazování vyplývá, že Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci schválilo privatizační projekt č. státního podniku U. dne 13. 4. 1992 s tím, že část majetku tohoto státního podniku bude převedena na Fond národního majetku. Rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ze dne 30. 4. 1992, č. 312/1992 byl majetek podniku převeden ke dni 1. 5. 1992 na Fond národního majetku, a to dle schváleného privatizačního projektu. Do části privatizovaného majetku byla do schváleného privatizačního projektu zahrnuta mj. budova č. p., v části 33 % celku. F. n. m., po vytvoření akciové společnosti U. (žalobce), převedl jako jediný zakladatel majetek obsažený v privatizačním projektu do uvedené akciové společnosti, představující základní jmění. Aktualizace privatizačního projektu byla zpracována dne 23. 4. 1992 a nebyla tedy součástí schvalování privatizačního projektu; v aktualizaci předmětná budova zahrnuta nebyla.
Z dokazování dále vyplynulo, že rozhodnutím ministra průmyslu ze dne 30. 4. 1992 byl pro F. n. m. vyňat majetek uvedený na formuláři 4D schváleného privatizačního projektu, v němž pod bodem 6 byla uvedena „administrativní budova“; v dalších částech privatizačního projektu je pak tato budova definována jako 33 ideálních setin budovy. V dalším lze odkázat na další důkazy provedené soudem prvního stupně k otázce zahrnutí předmětné budovy do privatizačního projektu (např. sdělení F. n. m. z 15. 2. 2000, sdělení Ministerstva průmyslu a obchodu z 23. 10. 2000, soupis nemovitostí a pozemků tvořící přílohu k protokolu o převzetí majetku ze dne 4. 6. 1992).
Z uvedeného je především zřejmé, že dovolatelka nebrojí proti právnímu posouzení věci, jak uvádí v dovolání, ale napadá skutková zjištění soudů, a to zda předmětná část budov č. p. byla či nikoliv součástí privatizačního projektu č.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že předmětná část budovy č. p. byla součástí schváleného privatizačního projektu a tento schválený privatizační projekt nebyl změněn „aktualizací z 23. 4. 1992“, má oporu v provedeném dokazování.
Pokud odvolací soud takto správně zjištěný skutkový stav věci právně posoudil a dospěl k závěru, že žalobce je spoluvlastníkem budovy č. p. na pozemku č. st. p. č. v k. ú. P. p., obce H. K., je tento závěr správný.
Pokud dovolatelka dále v dovolání namítala, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a tuto námitku vymezila tak, že soudy překročily návrh žalobce a určily, že je vlastníkem 1/3 předmětných nemovitostí, ačkoliv v žalobě požadoval určení, že je spoluvlastníkem s podílem 33/100, je tato námitka důvodná.
Ze žaloby vyplývá, že se žalobce domáhal určení, že je podílovým spoluvlastníkem domu č. p. na st. p. č. s podílem 33/100. V průběhu řízení, jak vyplývá ze spisu, nedošlo ke změně žaloby ve smyslu rozhodnutí obou soudů. Změna žaloby v uvedeném smyslu by však nemohla mít oporu v provedeném dokazování, neboť ze shora uvedeného vyplývá, že z předmětné budovy byl do akciové společnosti žalobce vložen podíl ve výši 33/100 celku.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zrušit, neboť bylo rozhodnuto v rozporu s ust. §153 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že stejnou vadou trpí i rozhodnutí soudu prvního stupně, nezbývá nic jiného než zrušit i toto rozhodnutí ve věci samé a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení bude podle ust. §243d o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu