ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4851.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4851/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně A.-S. S. s.r.o., zastoupené JUDr. K. D., advokátem, proti žalované H. – K. – C., s.r.o., o zaplacení částky 113 137,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 16 Cm 4/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. března 2008, č. j. 7 Cmo 33/2008-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 316 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. K. D., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. října 2007, č. j. 16 Cm 4/2007-19 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 113 137,50 Kč s 9% p.a. úrokem z prodlení z částek uvedených ve výroku rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení nájemného za zapůjčení většího počtu stavebních strojů, které žalovaná užívala na základě smluv o pronájmu uzavřených s žalobkyní na každou věc samostatně. Soud prvního stupně ve věci rozhodl podle ustanovení §153a odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a §114b odst. 5 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, neboť žalovaná byla vyzvána, aby se ve stanovené lhůtě ve věci písemně vyjádřila a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuznává, ve svém vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, s poučením, že pokud se bez vážného důvodu včas nevyjádří, ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, nastane fikce uznání nároku uplatněného žalobou, a žalovaná této výzvě nevyhověla.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. března 2008, č. j. 7 Cmo 33/2008-39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zcela správně v souladu s ustanovením §114b a §153a odst. 3 a 4 o. s. ř. vyhověl žalobě rozsudkem pro uznání, aniž bylo nutno ve věci nařídit jednání, neboť pro to byly splněny všechny zákonné podmínky. Nepřijal odvolací námitky žalované, že žaloba, která jí byla doručena, neobsahovala přílohy, o které žalobkyně svůj nárok opírá, a že smluvní vztahy, tak jak jsou popsány v žalobě, mezi žalobkyní a žalovanou neexistovaly, neboť odvolací soud nemůže k takovým námitkám přihlížet; může přezkoumat rozsudek pouze v tom rozsahu, zda byly či nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o věci rozsudkem pro uznání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že jí bylo ze strany soudu odepřeno právo se ve věci vyjádřit a uvést důkazy na její obhajobu, neboť se k jednání odvolacího soudu nařízenému na den 25. 3. 2008 nemohla dostavit ze zdravotních důvodů jejího jednatele, což odvolacímu soudu sdělila podáním ze dne 3. 12. 2007 a následně ze dne 19. 3. 2008 a také doložila dokladem o pracovní neschopnosti jejího jednatele. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že v dané věci byly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť dovolatelka se v zákonné lhůtě i přes poučení soudu k žalobě nevyjádřila a nenavrhla potřebné důkazy.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. l o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
V dané věci napadá žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 113 137,50 Kč s příslušenstvím. Jednalo se přitom o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle §261 odst. 1 obchodního zákoníku obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. věcí obchodní. Ačkoliv je napadán rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění, které převyšuje hranici 50 000 Kč, z obsahu spisu je jednoznačné, že se skládá z více samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, a to nároků na zaplacení nájemného za užívání většího počtu stavebních strojů pronajatých žalobkyní žalované na základě samostatných nájemních smluv. Dovolání se tedy týká více samostatných nároků, z nichž žádný nedosahuje částky 50 000 Kč. Co se týče přiznaných úroků z prodlení, pak dovolací soud dodává, že při posouzení, zda dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částky uvedené v ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., se k příslušenství uplatněného nároku nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 10/98, pod číslem 62/98).
Lze tak uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 5 007,50 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), při připočtení náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1 008,50 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu