ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4939.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 4939/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně P. E., s. r. o., zast. JUDr. V. V., advokátem, proti žalované P., spol. s r. o., zast. JUDr. F. V., advokátem, o zaplacení 79.600,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 100/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2007, čj. 69 Co 152/2007- , takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.556,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, a to k rukám jejího právního zástupce JUDr. F. V.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 11. 2006, čj. 27 C 100/2002 – 52 zamítl žalobu jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 79.600,- Kč s přísl. a dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 5. 2007, čj. 69 Co 152/2007 – 92 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a učinil správná skutková zjištění.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobkyně se podle čl. I. smlouvy o zprostředkování ze dne 21. 1. 2000 zavázala pro žalovanou jako zájemce vyhledat a odborně posoudit vhodného kandidáta pro obsazení požadované pracovní pozice dle písemného požadavku zájemce tak, aby zájemce měl možnost uzavřít s některým z kandidátů pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah. Zprostředkovateli (žalobkyni) vznikl podle čl. IV. zprostředkovatelské smlouvy nárok na sjednanou odměnu dnem vzniku pracovněprávního vztahu mezi zájemcem a kandidátem ve výši 100.000,- Kč za „obsazení jednoho kandidáta na požadovanou pozici“.
V písemném požadavku ze dne 19. 1. 2000 žalovaná požadovala nalézt vhodného kandidáta na pracovní místo analytika – programátora a požadovala, aby kandidát měl vysokoškolské vzdělání, měl zájem o práci v zahraničí a ovládal programování v oboru finančnictví.
Žalobkyní vyhledaný kandidát pan B. nesplňoval podle odvolacího soudu požadované předpoklady, a proto žalobkyni nemohl vzniknout nárok na odměnu dle čl. IV. zprostředkovatelské smlouvy, neboť tento nárok mohl žalobkyni vzniknout jen tehdy, byl-li vyhledán vhodný kandidát a s ním byl žalovanou uzavřen pracovněprávní vztah.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že i když později vznikl mezi žalovanou a panem B. pracovní vztah, nestalo se tak „v příčinné souvislosti se zprostředkováním hledané osoby“ na požadovanou funkci analytika – programátora, neboť pan B. byl přijat na pozici odlišnou a nemohlo se jednat o vhodného kandidáta ve smyslu požadavku žalované.
Odvolací soud taktéž odmítl námitku žalobkyně, že žalovaná nevyužila možnosti tzv. garance sjednané v čl. III. smlouvy o zprostředkování, neboť v daném případě nedošlo ke vzniku pracovního vztahu s vhodným kandidátem na základě jeho vyhledání žalobkyní. Taktéž pokládal odvolací soud za neopodstatněnou námitku žalobkyně, že věc měla být posouzena podle ust. §451 a násl. obč. zák., neboť mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zprostředkování a nárok vychází z tohoto smluvního vztahu.
Odvolací soud s ohledem na uvedené proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Dovoláním ze dne 13. 8. 2007 žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, resp. dovolacím soudem nebyla obdobná otázka dosud řešena. Zásadní právní význam má podle dovolatelky posouzení splnění podmínek na „vznik odměny – nároku na zaplacení provize ve vztahu k uzavřené smlouvě o zprostředkování ve smyslu ust. §642 a násl. obch. zák.“.
V odůvodnění dovolání žalobkyně popsala dosavadní průběh řízení. Dále uvedla, že je nesprávný závěr obou soudů, že kandidát pan B. nesplňoval zadání smlouvy o zprostředkování, neboť nesplňoval písemný požadavek žalované a s tím souvisí posouzení obsahu zprostředkovatelské smlouvy, tj. práv a povinností stran smlouvy z hlediska ust. §642 obch. zák. (příležitosti uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou). Dalším uplatněným dovolacím důvodem je nesprávný závěr soudu, že v daném případě se ve vztahu k uzavřené smlouvě o zprostředkování nemohlo jednat na straně žalované o bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák.
K jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům žalobkyně v podrobnostech uvedla, že skutková zjištění nenapadá, ale napadá pouze právní závěry ve vztahu k ust. §642 a násl. obch. zák. Podle dovolatelky soudy nesprávně dovodily, že jediným vhodným kandidátem je pouze kandidát splňující veškeré požadavky žalované a že pouze vyhledáním takovéhoto kandidáta a následným uzavřením pracovního vztahu vzniká dovolatelce právo na finanční plnění. Dovolatelka v rámci plnění smlouvy kandidáta vyhledala a žalovaná s kandidátem, o jehož schopnostech a vlastnostech byla informována, uzavřela pracovní poměr. Tím došlo k akceptaci tohoto kandidáta žalovanou a dovolatelce vzniklo právo na zaplacení sjednané odměny.
Dovolatelka je dále toho názoru, že soudy pochybily, když uzavřely, že nárok na odměnu náleží dovolatelce jen v případě vyhledání vhodného kandidáta. Domnívá se, že nárok na zaplacení smluvené odměny ji vzniká ke dni vzniku pracovního vztahu mezi zájemcem a kandidátem a obecně odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Právní hodnocení uzavřené smlouvy je podle dovolatelky typickým případem přepjatého formalismu (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04 a III. ÚS 605/04), neboť soudy podstatu smlouvy o zprostředkování položily do slov „vhodný kandidát“, kterým je ten, kdo 100 % splňuje požadavky zájemce. Písemný požadavek zájemce není podle dovolatelky pro věc rozhodující a podle jejího názoru akceptací kandidáta došlo ke změně písemného požadavku, a to konkludentně a tím i ke změně celé smlouvy.
Dovolatelka dále pokládá za nesprávný názor odvolacího soudu, že na daný případ nelze aplikovat ust. §451 a násl. obč. zák. Pokud odvolací soud dovodil, že se smlouva vztahuje na vyhledání kandidátů mající všechny žalobcem vymíněné vlastnosti, není pak možné uzavřít, že u „kandidáta B. bylo plněno podle smlouvy“, ale musel dospět k závěru, že „kandidát B. nebyl zprostředkován na základě této smlouvy“. Ve prospěch žalované bylo plněno, tato plnění přijala, jedná se o plnění bez právního důvodu, a proto by žalovaná měla dovolatelce vydat bezdůvodné obohacení, které nemusela vydat na vyhledání a odborné posouzení kandidáta B.
Dovolatelka s ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vzhledem k tomu, že dovolací důvody dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 9. 10. 2007 se k dovolání vyjádřila žalovaná. Ve vyjádření zejména uvedla, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší partikulární smluvní úpravu nároku na provizi za zprostředkování obsaženou ve smlouvě z 21. 1. 2000, odchylně od ust. §642 a násl. obch. zák. a sjednání odchylné úpravy je možné (§263 odst. 1 obch. zák.).
Žalovaná ve vyjádření dále uvedla, že podle smlouvy o zprostředkování byla žalobkyně povinna vyhledat a odborně posoudit vhodného kandidáta pro obsazení požadované pozice, a to podle písemného požadavku žalované. Nárok žalobkyně na odměnu (provizi) vznikl pouze v případě „obsazení jednoho kandidáta na požadovanou pozici“ (čl. IV. odst. 1 smlouvy). Navržený kandidát pan B. a nesplňoval základní požadavky žalované specifikované v písemném požadavku – objednávce ze dne 19. 1. 2000 a nebyl na požadovanou pozici přijat a proto žalobkyni nárok na provizi nevznikl.
Žalovaná ve vyjádření dále uvedla, že na její straně nedošlo k žádnému bezdůvodnému obohacení, neboť i sama žalobkyně při jednání soudu uváděla, že pana B. žalované nabídla na základě jejího písemného požadavku, avšak tento kandidát nebyl na požadovanou pozici přijat.
Žalovaná je přesvědčena, že dovolání není přípustné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalobkyně projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu – zák. č. 99/1963 Sb. – ve znění účinném do 1. 7. 2000 (dále jen „o. s. ř.“) a to s ohledem na čl. II. odst. 12 zák. č. 7/2009 Sb., kterým se mění zák. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony.
Dovolací soud dále konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka (žalobkyně) je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání sepsáno (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval tím, zda je v posuzovaném případě, kdy dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek osudu prvního stupně, přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudu nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání je podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, a proto způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), nikoliv již nedostatky ve skutkovém zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě z obsahového vymezení prvého dovolacího důvodu vyplývá, že dovolatelka pokládá za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že nárok na odměnu (provizi) jí náleží jen v případě, že pro žalovanou vyhledala vhodného kandidáta a s tímto kandidátem byl uzavřen pracovněprávní vztah.
Dovolací soud dospěl k závěru, že takto vymezená právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nemá po právní stránce zásadní právní význam, neboť v tomto případě se jedná o posouzení konkrétní věci, která nemá judikatorní přesah.
Podstatou takto vymezeného dovolacího důvodu je výklad čl. I. odst. 1 a čl. IV. odst. 1 smlouvy o zprostředkování ze dne 21. 1. 2000, v nichž se žalobkyně jako zprostředkovatelka zavázala nalézt vhodného kandidáta pro obsazení pracovní pozice dle písemného požadavku zájemce tak, aby zájemce měl možnost uzavřít s některým z kandidátů pracovní poměr. Dnem vzniku pracovněprávního vztahu mezi zájemcem a kandidátem vznikl zprostředkovateli nárok na poplatek za zprostředkování (odměna) ve výši 100.000,- Kč za obsazení jednoho kandidáta na požadovanou pozici (odměna byla žalobkyní v žalobě snížena na 75.000,- Kč + DPH).
Pokud odvolací soud za stavu, kdy žalobkyně navrhla žalované v rozporu s jejím písemným požadavkem kandidáta, který nesplňoval požadované podmínky pro pozici analytika – programátora a žalovaná s ním neuzavřela pracovní poměr na tuto pozici, je jeho závěr, že žalobkyni nevzniklo právo na smluvený poplatek (odměnu) za zprostředkování, správný. Nelze též dospět k názoru, že by tento závěr byl v rozporu s hmotným právem (zejména ust. §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. o výkladu právních úkonů a judikaturou dovolacího soudu) a že by tím event. mohla být založena přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
K další námitce dovolatelky, v níž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v daném případě nelze aplikovat ust. §451 a násl. obč. zák., je ze žaloby, z řízení před soudem prvního stupně, ale i z dovolání zřejmé, že se dovolatelka domáhala úhrady poplatku za zprostředkování dle smlouvy z 21. 1. 2000, tedy smluvního plnění, a k tomu bylo provedeno dokazování, nikoliv k vydání bezdůvodného obohacení. Tuto námitku vznesla žalobkyně poprvé až v odvolacím řízení.
Dovolací soud v řadě rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Cdo 385/2005, popř. usnesení ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Odo 1398/2006, vyslovil názor, že rozhoduje-li soud o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než byla uvedena v žalobě, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout. Předpokladem tohoto postupu je, že zjištěný skutkový stav umožňuje přiznat požadované plnění z jiného právního důvodu; nelze však přiznat plnění, které by vycházelo z jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že ani tato námitka dovolatelky nemůže založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud tuto otázku posoudil správně, protože v daném případě zjištěný skutkový stav neumožňoval event. přiznat plnění z jiného právního důvodu, tj. dle ust. §451 a násl. obč. zák.
Nejvyšší soud neshledal, že by dovolání bylo přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatelka v dovolání odkázala, a proto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobkyni bylo uloženo nahradit žalované tyto náklady ve výši 6.556,- Kč vč. DPH (§3 odst. 1, bod 4, §10 odst. 3, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2004 Sb., §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. října 2009
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu