ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4967.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 4967/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Dipl. Ing. arch. J. S., podnikatele podnikajícím pod obchodní firmou Dipl. Ing. arch J. S., architektonické S. , zast. JUDr. T. K., advokátem proti žalované R. I., spol. s r. o., zast. JUDr. T. Ch., advokátem o zaplacení částky 218.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 81/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2006, č. j. 4 Cmo 225/2005-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem 7. září 2006, č. j. 4 Cmo 225/2005-165, potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. července 2005, č. j. 4 Cm 81/99-133, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 218.800,- Kč s 0,05 % úrokem z prodlení z této částky za každý den prodlení od 13. 8. 1998 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 96.592,- Kč k rukám jeho právního zástupce JUDr. T. K., advokáta, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na jejich náhradu 41.578,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. T. K., advokáta.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že se žalobce žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 218.800,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalobcem a žalovanou byla dne 8. 6. 1998 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo vypracování předprojektové dokumentace rekonstrukce, nástavby a přístavby administrativního objektu v P. Doba plnění byla rozdělena do několik fází, z nichž žalobce splnil první – přípravu a druhou – odevzdání studie žalované, za což žalobce požadoval zaplacení částky v žalované výši, na kterou žalované vystavil faktury ze dne 25. 5. 1998, znějící na částku 90.800,- Kč a splatnou dne 8. 6. 1998, a č. 03598 ze dne 11. 6. 1998, znějící na částku 128.000,- Kč a splatnou dne 25. 6. 1998, které žalovaná neuhradila. Dílo bylo žalované předáno dne 16. 6. 1998 a ta žalobci nevytkla žádné vady. V důsledku nezaplacení požadované částky žalobce následně odstoupil od předmětné smlouvy o dílo a žalovanou vyzval k zaplacení částky v celkové výši 218.800,- Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně správně a dostatečným způsobem zjistil skutkový stav potřebný pro rozhodnutí ve věci a ztotožnil se rovněž s jeho právními závěry, že mezi účastníky řízení byla platně uzavřena smlouva o dílo, dle které žalobci vzniklo za provedení první a druhé fáze díla, které žalované řádně předal, právo na zaplacení žalované částky s příslušenstvím, kterou žalovaná v rozporu se smluvním ujednáním žalobci neuhradila. Odvolací soud neshledal námitku žalované, že zhotovené dílo neodpovídá jeho představám o konečném výsledku, důvodnou, neboť nelze přihlédnout k požadavkům, resp. představám účastníka o výsledku díla, které nepromítl ve smlouvě. Dle názoru soudů obou stupňů odpovídalo provedení díla v rozsahu první a druhé výkonové fáze dohodnutému předmětu plnění, a proto nezaplatila-li žalovaná za takto zhotovenou část díl žalobci dohodnutou cenu, postupoval žalobce – pokud následně od smlouvy o dílo odstoupil - v souladu s bodem 3.5.2 obecných smluvních podmínek, jež byly nedílnou součástí smlouvy o dílo. To, že v důsledku odstoupení nebylo zhotoveno celé dílo dle smlouvy o dílo, tj. (mimo první a druhé fáze) včetně třetí fáze, nezbavuje žalovanou povinnosti zaplatit žalobci dohodnutou cenu za zhotovení části díla, tzn. první a druhé fáze. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalované týkající se vad první výkonové fáze díla a namítla, že žalobce ji neupozornil na nevhodnou povahu jeho pokynů nebo že studii dostatečně nekonzultoval s dotčenými orgány, a to s přihlédnutím k obsahu smluvních ujednání a výsledkům dokazování. K žalovanou namítané vadě druhé výkonové fáze díla spočívající v tom, že bylo žalované dodáno jen jedno vyhotovení studie namísto dohodnutých čtyř, odvolací soud uvedl, že žalovaná neprokázala, že by tuto vadu žalobci poté, co ji zjistil, řádně a včas oznámil, a proto ani tuto námitku neshledal důvodnou, stejně jako námitky rozporu požadavku žalobce na zaplacení ceny díla a zásad poctivého obchodního styku.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 30. 11. 2006 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž je přesvědčena, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Své dovolací námitky žalovaná podřadila o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že žalobce, jenž se účastnil koupě domu, musel od počátku vědět, že žalovaná chtěla zhotovit dům toliko s administrativními plochami a nikoli polyfunkční dům jak s byty, tak i administrativními prostorami, a proto zhotovil-li studii, která neodpovídala předmětu díla a jejíž zhotovení si žalovaná neobjednala, nemůže se žalobce domáhat zaplacení ceny za zhotovení díla. Žalovaná dále uvedl,a že následně žalobci bez zbytečného odkladu tuto vadu vytkla. Rovněž namítla, že žalobce jí nepředal předmět díla (dokumentaci) ve čtyřech vyhotoveních a že cena díla byla vyhovena „v rozporu se smlouvou o dílo a Obecnými smluvními podmínkami“. Dovolatelka nastolila otázku, zda se věcí ve smyslu čl. 3.3.1 Obecných smluvních podmínek neměl zabývat Stavovský soud České komory architektů, a namítla rozpor požadavku žalobce na zaplacení smluvní ceny díla se zásadami poctivého obchodního styku dle §265 obchod. zák., neboť z data uzavření smlouvy o dílo a datem odevzdání studie je zřejmé, že studie byla vypracována již před podpisem smlouvy o dílo, takže žalobce musel vědět, že uzavírá smlouvu o dílo, jejíž předmět nebude moci dle požadavků žalované splnit.
Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání, jak plyne z obsahu spisu a předkládací zprávy soudu prvního stupně, nevyjádřil.
Podle čl. II odst. 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacím soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů s tím, že užití nového ust. §2743c odst. 2 o. s. ř. tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto dovolání žalované projednal a rozhodl o něm dle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009.
Poté dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovanou – účastníkem řízení), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Následně se Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť jen z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
V souzené věci žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V souzené věci, jak je patrné z obsahu námitek dovolatelky, půjde o posouzení správnosti závěrů soudů obou stupňů, že žalobci přísluší ve smlouvě o dílo dohodnutá cena za provedení části díla.
Pokud žalovaná namítala, že výsledná část díla, tj. první a druhá výkonová fáze, za jehož zhotovení se žalobce domáhal zaplacení částky v žalované výši, neodpovídá tomu, co si strany ve smlouvě o dílo sjednaly, odvolací soud z obsahu ujednání čl. I smlouvy o dílo č. 160598 ze dne 8. 6. 1998 nazvaného „předmět plnění“, jímž byla „předprojektová dokumentace rekonstrukce, nástavby a přístavby administrativního objektu, P. K., výkonová fáze 1-3 – po projekt pro územní řízení až do nabytí právní moci územního rozhodnutí“, stejně jako z ostatních ujednání ve smlouvě o dílo (v čl. II je 1. fáze definována bez dalšího jako „příprava díla“ a 2. fáze jako „návrh díla“), dospěl k závěru, že žalobcem předané dílo (architektonická studie se dvěmi variantami řešení) odpovídá výsledku, který je předmětem díla. Touto námitkou je tak zpochybňováno skutkové zjištění odvolacího soudu, které nemůže založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud k tomuto dodává, že žalobce při plnění 1. fáze smlouvy o dílo (příprava díla) shledal, že předmětný objekt (budova s byty) nebude možné přímo rekonstruovat jako administrativní budovu, a proto navrhl při plnění druhé fáze díla studii ve dvou variantách – jako výlučně administrativní objekt pro případnou rekolaudaci a objekt s „manažerskými“ byty, které je možné užívat jako kanceláře. Žalované bylo známo, že nelze objekt (dům s byty nacházející se v P. – K.,) přímo rekonstruovat – dle ve smlouvě uvedeného požadavku - na administrativní budovu, a proto žalobce předložil ve své studii rovněž druhou variantu budovy s „manažerskými“ byty, jež je možné užívat jako kanceláře s tím, že díky tomu dojde k omezení parkovacích míst (a budovu následně rekolaudovat jako výlučně administrativní), přičemž studie splňuje ČSN 73 505 platící pro projektování stavebních změn, jimiž se budovy nebo prostory jiného účelu mění na budovy nebo prostory administrativní. Ze smlouvy o dílo dále nevyplývá, že předmětem smlouvy o dílo byla studie administrativní budovy s přesně vymezeným počtem parkovacích míst.
Stejně tak i v případě, kdy žalovaná v řízení tvrdila (a neprokázala), že žalobce nesplnil svou smluvní povinnost předat jí 4 vyhotovení architektonické studie a předal jí toliko 3 vyhotovení studie, jde o skutkové zjištění nezpůsobilé založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
K další námitce žalované, že cena díla byla vyúčtována v rozporu se smlouvou o dílo a obecnými smluvními podmínkami (aniž by konkretizovala, v čem shledává nesprávnou kalkulaci ceny díla), je nutné dodat, že dle čl. IV smlouvy o dílo mělo být 20 % honoráře fakturováno jako 1. dílčí faktura k datu zahájení projektových prací tj. provedení 1. fáze – příprava díla v termínu květen 1998, a to ve výši 90.800,- Kč (odst. 2.1), a 80 % honoráře mělo být vypláceno v souladu s ukončováním jednotlivých výkonových fází zakázky tak, že 2. dílčí faktura měla znít na částku 128.000,- Kč po odevzdání studie ve 4 vyhotoveních (odst. 2.2). – 2. fáze – návrh díla. Dílo bylo žalované (1. a 2. fáze) předáno 16. 6. 1998.
Žalobci tak vzniklo podle ust. §548 odst. 1 obch. zák. právo na zaplacení částky 128.000,- Kč po odevzdání studie ve 4 vyhotoveních, neboť splnil část díla (zhotovení a odevzdání 4 vyhotovení studie předmětného objektu), a rovněž na zaplacení částky 90.800,- Kč, neboť ve smlouvě o dílo si smluvní strany sjednaly plnění po určitých částech s tím, že ty části budou samostatně fakturovány. Následné odstoupení od smlouvy o dílo se již těchto splněných částí nedotýkalo.
Dovolatelka v dovolání dále položila otázku, zda věc neměla být řešena před Stavovským soudem České komory architektů.
Strany v čl. 3.3.1 obecných smluvních podmínek smlouvy o díle mezi klientem a architektem, jež jsou nedílnou součástí smlouvy o dílo ze dne 8. 6. 1998, dohodly, že „vzniknou-li mezi klientem a architektem v rámci rozsahu této smlouvy spory, které nelze vyřešit ani dohodou, ani smírem uzavřeným před Stavovským soudem České komory architektů, mohou účastníci této smlouvy podat ve smyslu zákona návrh na soudní projednání u místně příslušného obchodního soudu“.
Z uvedeného čl. 3.3.1 obecných smluvních podmínek nevyplývá, že by tímto ujednáním byla sjednána rozhodčí doložka a věc měla být projednána a rozhodnuta v řízení před rozhodci – před stavovským soudem České komory architektů (§106 o. s. ř.).
Nedodržení ujednání o předchozím řešení sporu dohodou či smírem uzavřeným před stavovským soudem České komory architektů nic nemění na pravomoci obecných soudů věc projednat a rozhodnout o ni (§7 o. s. ř.). Žalovaná v dovolání dále namítala rozpor požadavku žalobce na zaplacení částky v žalované výši se zásadami poctivého obchodního styku dle §265 obchod. zák., dle kterého výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Dovolací soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že ustanovení §265 obchod. zák. předpokládá, že účastník obchodně právního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, tj. nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Přitom ujednání, z něhož vzešla práva, uplatnění kterých by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou (úspěšně) vymahatelná - soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003).
V posuzovaném případě není závěr odvolacího soudu, že soudní vymáhání částky, na jejíž zaplacení má žalobce právo, v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud s ohledem na shora uvedené konstatuje, že žalovaná zde především polemizuje se skutkovými zjištěními, jak byly soudy učiněny, popř. nesouhlasí s tím, jak soud hodnotil některé důkazy, přičemž opomíjí, že předmětem posouzení dovolacího soudu při zvažování přípustnosti dovolání mohou být jen právní otázky, nikoli posouzení správnosti a úplnosti skutkových zjištění (jež lze napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 3 o. s. ř. v případě přípustného dovolání).
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že procesně neúspěšné žalované náhrada nákladů dovolacího řízení nepřísluší a žalobci v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2009
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu