ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4992.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 4992/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně L. D., zastoupené JUDr. Z. K., advokátkou, proti žalovanému MUDr. P. M., zastoupenému JUDr. P. F., advokátem, o zaplacení částky 210.000,- Kč a smluvní pokuty ve výši 47.820,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 17/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. května 2007, č. j. 1 Cmo 86/2006-196, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. prosince 2005, č. j. 18 Cm 17/98-160, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 210.000,- Kč a smluvní pokutu 47.820,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 14. 10. 1992 uzavřena smlouva o tichém společenství, na jejímž základě poskytla žalobkyně v době do 15. 8. 1992 žalovanému vklad tichého společníka ve výši 190.000,- Kč. Vzhledem tomu, že žalovaný popíral převzetí uvedené částky, vycházel soud prvního stupně z obsahu smlouvy o tichém společenství, kterou posoudil podle §673 a násl. obchodního zákoníku ve znění platném do roku 1996 (dále jen „obch. zák.“) a dovodil z ní, že pokud jde o lhůtu ke splacení vkladu, je v ní jednoznačně uvedena termínem do 15. 8. 1992, tzn. před podpisem smlouvy. Dne 30. 6. 1995 uzavřeli účastníci dohodu o výpovědi smlouvy o tichém společenství, čímž došlo k zániku účasti tichého společníka – žalobkyně – na podnikání žalovaného a žalobkyni tak vzniklo právo na vrácení vkladu. Vrácení vkladu bylo v uvedené dohodě sjednáno ve třech splátkách a současně dohodnut podíl na zisku tak, že ve prospěch žalobkyně bude činit částku 20 000 Kč. Součástí této dohody bylo i sjednání smluvní pokuty za prodlení v případě nedodržení termínu splátek. Tvrzení žalovaného, že uvedenou dohodu nepodepsal, pokládal soud prvního stupně za nevěrohodné s ohledem na skutečnost, že její kopii měl žalovaný k dispozici, neboť ji uvedl jako důkaz v trestním oznámení. Kromě toho je tvrzení žalobkyně, že žalovaný dohodu z 30. 6. 1995 podepsal, prokázáno výpověďmi svědků Ing. Z. D., J. D., a P. B. Soud prvního stupně nechal k ověření pravosti podpisu žalovaného na dohodě vypracovat znalecký posudek, znalec však dospěl k závěru, že nelze objektivně prokázat, zda podpis žalovaného na předmětné dohodě je jeho skutečným podpisem či nikoliv, neboť žalovaný neměl ustálený typický podpis. Dohodou ze dne 30. 6. 1995 došlo také ke sjednání smluvní pokuty za podmínek stanovených zákonem, tzn. platně.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. května 2007, č. j. 1 Cmo 86/2006-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěry právními. Žalobkyni se podařilo prokázat, že zaplatila částku 190.000,- Kč tak, že ji osobně předala žalovanému, svědeckou výpovědí svého manžela Ing. Z. D., který byl při předání peněz přítomen. Okolnost, že žalovaný dohodu o výpovědi a vypořádání tichého společenství ze dne 30. 6. 1995 skutečně podepsal, stvrzuje podle závěru odvolacího soudu nejen svědectví tří svědků, ale také to, že žalovaný předložil její kopii v trestním řízení, k jehož zahájení dal dne 7. 1. 1998 podnět, přitom o okolnosti, že žalobkyně podala žalobu, se dozvěděl až z platebního rozkazu, který spolu s žalobou obdržel dne 23. 12. 1997, tedy 14 dní před tímto trestním oznámením. V té době přitom do spisu nenahlížel. Navíc fotokopie dohody z 30. 6. 1995 založená v trestním spise nemůže být fotokopií dohody založené v tomto spise, neboť obě listiny nejsou totožné (podpisy obou účastníků jsou na těchto listinách umístěny rozdílně a nejsou stejné). Taktéž odvolací soud hodnotil výpověď a tvrzení žalovaného ohledně podpisu uvedené dohody jako nevěrohodná, včetně jeho tvrzení o tom, že mu žalobkyně částku 190,000,- Kč neposkytla.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jehož důvodnost spatřuje jednak v tom, že řízení před soudy obou stupňů byla postižena vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a dále v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jako první vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, označil dovolatel neprovedení jím navrhovaného revizního znaleckého posudku ohledně pravosti podpisu žalovaného na dohodě z 30. 6. 1995. Soud prvního stupně v rozporu s ustanovením §127 odst. 1 o. s. ř. sám zjistil porovnáním žalovaným vyhotovených listin, že žalovaný nemá, resp. neměl ustálený typický podpis. Vzhledem k tomu, že žalovaný podpis dohody ze dne 30. 6. 1995 vytrvale popíral, došlo ze strany soudu k porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §l32 o. s. ř., pokud za této situace vyšel pouze z výpovědí manžela, syna a zaměstnance žalobkyně a jejich tvrzení uvěřil. Další vada řízení spočívala podle názoru dovolatele v označení výpovědi žalovaného odvolacím soudem jako nevěrohodné, což je v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř., podle něhož nemůže odvolací soud označit za nevěrohodnou výpověď účastníka řízení, pokud tohoto účastníka sám nevyslechl. Odvolací soud pochybil i v tom, že se nevypořádal s odvolacími námitkami žalovaného směřovanými k otázce uzavření či neuzavření dohody z 30. 6. 1995 a předání či nepředání vkladu. Je sice pravdou, že okolnosti, za jakých se žalovanému dostala do rukou jím zpochybňovaná dohoda z 30. 6. 1995, nebyly v řízení vysvětleny, nicméně z této skutečnosti nelze bez dalšího usuzovat na skutečné předání vkladu a řádné podepsání dohody. Poslední vady řízení, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, se soudy obou stupňů dopustily neprovedením navrhovaného výslechu svědkyně M. M., která měla podat výpověď o tom, že částka 190.000,- Kč připsaná na účet žalovaného v létě roku 1992 byla příspěvkem „podniku“ S. Nesprávné právní posouzení věci a tudíž i zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v nesprávné aplikaci §674 odst. 2 obch. zák., z něhož vyplývá, že nelze stanovit lhůtu pro poskytnutí vkladu tichého společníka před uzavření smlouvy o tichém společenství, jak tomu mělo být v daném případě, nýbrž pouze dopředu, po uzavření smlouvy. Pokud tedy nebyla smlouva o tichém společenství ještě uzavřena, nemohl být závazek k předání vkladu plněn. Otázka splatnosti závazku k peněžitému vkladu tichého společníka tak byla v dané věci sjednána nesrozumitelně, tudíž neplatně a věc měla být řešena jako případné bezdůvodné obohacení. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích pod body II, III a IV a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.
V dané věci napadá žalovaný rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 210.000,- Kč a ve výši 47.820,- Kč. Předmětem řízení byl nárok, který žalobkyně dovozovala ze smlouvy o tichém společenství, jednalo se tedy o tzv. absolutní obchod ve smyslu §261 odst. 3 obch. zák. (nyní označovaný jako typový obchod) a spor mezi jejími účastníky je z hlediska procesního, tedy i z hlediska §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. věcí obchodní. Ačkoliv je napadán rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, který převyšuje hranici 50.000,- Kč, je jednoznačné, že se skládá ze dvou nároků se samostatným skutkovým základem, a to nároku na vrácení vkladu tichého společníka po zániku tichého společenství a nároku na zaplacení smluvní pokuty. Vzhledem k tomu, že u smluvní pokuty se jedná o peněžité plnění, jehož výše nedosahuje zákonné hranice stanovené pro obchodní věci, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku týkajícího se nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 47.820,- Kč podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné ani pokud se týká zbývající části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o částce 210.000,- Kč, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam. Jestliže dovolatel v dané věci napadá hodnocení důkazů, a to zejména výslechů svědků, listin a nesprávnost procesního postupu soudu, namítá nesprávné hodnocení důkazů a vady řízení. Dovolatelem namítané nesprávné hodnocení důkazů však nemůže být předmětem dovolacího přezkumu v případě přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ten se otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, nikoliv jiným otázkám, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění.
Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Pokud je v této souvislosti výtka dovolatele směřována do neúplného skutkového zjištění ohledně prokázání předání částky 190.000,- Kč žalobkyní žalovanému a podpisu dohody účastníků ze dne 30. 6. 1995, pak je třeba opětovně konstatovat, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto námitek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak již bylo výše uvedeno – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Jediná právní otázka, která podle dovolatele zakládá zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, je otázka, zda může být vklad tichého společníka předán ještě před uzavřením smlouvy o tichém společenství. Nejde však o otázku zásadního právního významu, neboť tato otázka nečiní žádné výkladové problémy. Pokud bylo ve smlouvě o tichém společenství uzavřené účastníky sjednáno, že tichý společník je povinen vklad splatit ve lhůtě předcházející uzavření smlouvy, je v této části smlouva neplatná pro nemožnost plnění. Neplatná je však pouze tato část, neboť ji lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy (§41 občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“). V takovém případě se pak aplikuje dispozitivní ustanovení §674 odst. 2 obch. zák., podle něhož je tichý společník povinen předat předmět vkladu podnikateli bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy.
Pokud budoucí tichý společník poskytl podnikateli předmětnou částku odpovídající jeho vkladu před uzavřením smlouvy o tichém společenství, je nutno aplikovat ustanovení §498 obč. zák. a předanou částku považovat za zálohu, jež se započte na plnění jeho závazku po uzavření smlouvy.
Navíc, i kdyby žalobkyně zaplatila žalovanému částku 190.000,- Kč bez právního důvodu, byl by žalovaný povinen tuto částku žalobkyni vrátit podle ustanovení §458 obč. zák. (na což upozorňuje v dovolání i sám žalovaný); dohodu ze dne 30. 6. 1995 by pak bylo nutno považovat za dohodu o vydání tohoto bezdůvodného obohacení.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Napadený rozsudek odvolacího soudu tudíž nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a není tedy proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je dovolací soud – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu