ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.5092.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 5092/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně F. s.r.o., zastoupené JUDr. M. T., advokátem, proti žalované T. – J., akciová společnost, zastoupené JUDr. P. P., advokátkou, o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 212/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 5. června 2007, č. j. 15 Co 188/2007-90, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 8 C 212/2006-46, zamítl žalobu na zaplacení částky 400.000,- Kč se 7% úrokem od 14. 4. 2000 do 15. 7. 2001, s 8% úrokem z prodlení z částky 400 000 Kč od 16. 7. 2001 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně dne 13. 4. 2000 označené jako smlouva o krátkodobé finanční výpomoci pro přechodný nedostatek finančních prostředků a jejího dodatku ze dne 1. 2. 2001. Z listinných důkazů a výpovědí účastníků vzal soud prvního stupně za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně při podpisu smlouvy žalované skutečně hotovost ve výši 400.000,- Kč předal, spornou tak zůstala platnost této smlouvy a otázka promlčení nároku na její vrácení. Pokud jde o otázku platnosti smlouvy o půjčce, poukázal soud prvního stupně na věc vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 169/2004, kde byl obdobná situace. Rovněž v nyní projednávané věci smlouvu o půjče uzavíral za věřitele Z. K., který byl jednatelem věřitele, a zároveň v tentýž okamžik i členem představenstva dlužníka, kde navíc vykonával funkci ředitele akciové společnosti (jak vyplývá z výpisů z obchodních rejstříků obou subjektů a manažerské smlouvy z 1. 7. 1999). I s ohledem na rozhodnutí odvolacího soudu pod sp.zn. 15 Co 212/2005 vydané ve shora specifikované věci, pak soud prvního stupně dovodil, že s ohledem na absenci souhlasu valné hromady je podle §196a odst. 1 a odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) smlouva pro rozpor se zákonem neplatná, neboť bez souhlasu valné hromady je vyloučeno uzavírat tento typ smlouvy mezi společností a členem jejího představenstva, potažmo osobou, jejímž jménem může člen představenstva jednat. Soud prvního stupně proto žalobkyní vznesený nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení a námitku promlčení vznesenou žalovanou shledal podle §107 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jako důvodnou, neboť dvouletá promlčecí lhůta začala běžet následující den po předání finančních prostředků, takže nárok žalobkyně je promlčen.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v T. rozsudkem ze dne 5. června 2007, č. j. 15 Co 188/2007-90, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci prvém ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z půjčky ve výši 7% z částky 400.000,- Kč od 14. 4. 2000 do 15. 7. 2001 a úroku z prodlení ve výši 8% ročně z částky 400.000,- Kč od 16. 7. 2001 do 29. 5. 2007 potvrdil (výrok pod bodem I), ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 400.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení ročně od 30. 5. 2007 do zaplacení změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 400.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení ročně od 30. 5. 2007 do 5. 6. 2007 a dále od 6. 6. 2007 do zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené ve Věstníku České národní banky ve výši platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, maximálně ve výši 8 % ročně (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem III). Při posuzování předmětné smlouvy vycházel odvolací soud z §1 odst. 1 a odst 2, §261 odst. 1 a §261 odst. 3 obch. zák. ve znění platném k 13. 4. 2000. Obě smluvní strany smlouvy ze dne 13. 4. 2000 (K.O. s.r.o., jako věřitel a žalovaná jako dlužník jsou podle §2 odst. 2 písm. a) obch. zák. ve znění platném k 13. 4. 2000 podnikateli, a nepochybně se jednalo o prostředky věřitele pocházející z jeho podnikání, které byly určeny pro podnikání žalované s ohledem na její nedostatek finančních prostředků. Podle závěru odvolacího soudu by se řídil vztah účastníků ve smyslu §1 odst. 1 a odst. 2 obch. zák. ve znění platném k 13. 4. 2000 v prvé řadě ustanoveními obchodního zákoníku, a to konkrétně ustanovením §497a násl. obch. zák. ve znění platném k 13. 4. 2000 upravujícím smlouvu o úvěru, jehož podstatou je závazek věřitele na požádání dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazek dlužníka poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Uzavření takové smlouvy přitom není vázáno na to, zda poskytování úvěrů je předmětem podnikání případného věřitele zapsané v obchodním rejstříku. Jelikož smlouva o úvěru podle §497 a násl. obch. zák. ve znění platném k 13. 4. 2000 má povahu tzv. absolutního obchodu, je rovněž vztah vzniklý z předmětné smlouvy z 13. 4. 2000 (pokud by byla platná) závazkovým vztahem obchodním. Rozdílné posouzení uzavřené smlouvy ze dne 13. 4. 2000 jako smlouvy o úvěru však nic nemění na správnosti závěru soudu prvního stupně o neplatnosti této smlouvy pro rozpor s §196a odst. 1 a odst. 2 obch. zák. v tehdy platném znění. Postavení pana Z. K. v době uzavření předmětné smlouvy zároveň jako místopředsedy představenstva žalované akciové společnosti a zároveň jako jednatele společnosti K.O. s.r.o., mu umožňovalo uzavření smlouvy o úvěru nebo půjčce pouze s předchozím souhlasem valné hromady, přičemž je nerozhodné, zda akciová společnost byla v postavení věřitele nebo dlužníka, neboť ustanovení §196a odst. 1 a 2 obch. zák. ve znění k 13. 4. 2000 nečiní v tomto žádný rozdíl. Odvolací soud dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Odo 813/2001, který v něm dospěl k závěru, že týká-li se neplatný právní úkon obchodního závazkového vztahu, řídí se právní vztah z bezdůvodného obohacení získaný přijetím plnění z tohoto právního úkonu právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku. Jelikož obchodní zákoník vztahy z bezdůvodného obohacení neupravuje, je nutné podle §1 odst. 2 obch. zák. použít právní úpravu bezdůvodného obohacení obsaženou v §451 a násl. obč. zák., která je úpravou komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní vztahy, tak pro obchodní závazkové vztahy. To se však netýká otázky promlčení, v němž je konstantní judikatura dovolacího soudu jednotná v tom, že obchodní zákoník v §387 až 408 obsahuje ucelenou úpravu problematiky promlčení, dopadající např. i na bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z neplatné smlouvy. To znamená, že v případě obchodních závazkových vztahů je vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení. Posuzoval-li tedy soud prvního stupně námitku promlčení podle §107 odst. 1 obč. zák., postupoval nesprávně. Podle §397 obch. zák. nestanoví-.li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba 4 roky. Odvolací soud dále vyšel z §394 odst. 2 obch. zák., podle něhož u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo, a podle §402 obch. zák. přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoliv právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení. Odvolací soud dále aplikoval §405 odst. 1 obch. zák., podle kterého jestliže bylo právo uplatněno před promlčením podle §402 až 404, avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala běžet, a dále §405 odst. 2 obch. zák., podle něhož jestliže v době skončení soudního nebo rozhodčího řízení uvedeného v odstavci 1 promlčecí doba uplynula nebo jestliže do jejího skončení zbývá méně než rok, prodlužuje se promlčecí doba tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní nebo rozhodčí řízení. Jelikož podle smlouvy z 13. 4. 2000 byly prostředky v částce 400.000,- Kč čerpány při podpisu smlouvy, počala běžet čtyřletá promlčecí doba podle §394 obch. zák. ode dne 13. 4. 2000 a konec promlčecí doby by připadl na den 13. 4. 2004. V té době však bylo vedeno u Krajského soudu v Českých Budějovicích řízení o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím (věc vedena pod sp. zn. 13 Cm 412/2002) a skončilo až dne 3. 8. 2005, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení. Za této situace se podle závěru odvolacího soudu uplatní §405 odst. 2 obch. zák., neboť v době skončení řízení u krajského soudu promlčecí doba již uplynula, takže se promlčecí doba se prodlužuje tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní nebo rozhodčí řízení; v dané věci se tedy podle citovaného ustanovení prodloužila promlčecí doba o 1 rok do 3. 8. 2006. Protože v nyní projednávané věci byla žaloba podána žalobkyní dne 15. 7. 2005, promlčecí doba ještě neuplynula a podáním této žaloby došlo opětovně k dalšímu stavení jejího běhu. Námitka promlčení vznesená žalovanou proto podle závěru odvolacího soudu důvodná není.
Proti rozsudku odvolacího soudu, resp. proti jeho výrokům pod body II a III, podala žalovaná dovolání s odkazem na jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž uplatnila v prvé řadě dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odkázala v této souvislosti na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2006, č. j. Ncp 739/2006-23, kterým bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 906/2005 jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Podle názoru dovolatelky určoval vrchní soud věcnou příslušnost právě s ohledem na to, že ke sporu došlo mezi podnikateli, nikoliv však při jejich podnikatelské činnosti. Dovolatelka dále poukázala na to, že žalobkyně opírala po celé řízení svůj nárok o smlouvu o krátkodobé finanční výpomoci na přechodný nedostatek finančních prostředků bez bližšího skutkového i právního hodnocení. Až po poučení žalobkyně odvolacím soudem podle §118a odst. 2 o. s. ř., tedy, že věc je možno posoudit jinak než podle účastníkova názoru, změnila žalobkyně svoji argumentaci. Pokud odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně nedostatek poučení, měl jeho rozsudek zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Poučením v rámci odvolacího řízení totiž odvolací soud umožnil žalobkyni vznést nová skutková tvrzení a učinit nové důkazní návrhy v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. Tímto postupem odvolacího soudu byla porušena zásada spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků promítnutá do §1 o. s. ř., a to v neprospěch dovolatelky. Dovolatelka dále namítla, že dovolání je důvodné i podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Bez doplnění nebo zopakování důkazů dospěl odvolací soud ke zcela odlišným právním, ale i skutkovým závěrům než soud prvního stupně. K posouzení předmětné smlouvy účastníků podle §497 a násl. obch. zák. jako smlouvy o úvěru nebylo podle názoru dovolatelky možno dospět na základě důkazů, které byly ve věci provedeny, a nové důkazy navržené žalobkyní v rámci odvolacího řízení nemohly být podle §205a o. s. ř. provedeny. Odvolací soud proto nebyl schopen správně posoudit povahu právního vztahu účastníků vzniklého plněním z neplatného právního úkonu; pokud přesto rozhodl, učinil tak v rozporu s hmotným právem, neboť žalobkyně podle názoru dovolatelky neunesla důkazní břemeno. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vyjádření v dovolání. Dovolatelka uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolatelka nesouhlasí s tím, že odvolací soud posoudil smlouvu o krátkodobé finanční výpomoci pro přechodný nedostatek finančních prostředků uzavřenou dne 13. 4. 2000 mezi právní předchůdkyní žalobkyně, tj. společností K. O. s.r.o. jako neplatnou smlouvu o úvěru, a vztah účastníků jako vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení získaného na základě plnění z neplatné smlouvy a v návaznosti na to ani se závěrem odvolacího soudu, že k promlčení uplatněného nároku nedošlo.
Vztah z bezdůvodného obohacení, získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy, pokud by závazkový vztah vzniklý na základě této smlouvy měl charakter obchodního závazkového vztahu, má rovněž povahu obchodního závazkového vztahu a promlčení se řídí obchodním zákoníkem. V daném případě by smluvní vztah mezi společností K. O. s.r.o. a žalovanou byl nepochybně obchodním závazkovým vztahem, ať už by šlo o smlouvu o půjčce nebo smlouvu o úvěru. V případě smlouvy o půjčce by šlo o tzv. absolutní neobchod ve smyslu §261 odst. 6 obch. zák. ve znění platném do 31. 12. 2000. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že pakliže ze smlouvy vyplývá, že na jejím základě společnost K. O. s.r.o. poskytla žalované finanční prostředky jakožto krátkodobou finanční výpomoc pro přechodný nedostatek finančních prostředků, potom nepochybně šlo o finanční prostředky věřitele pocházející z jeho podnikání (společnost K. O. s.r.o. je podnikatelem – právnickou osobou), což např. v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně potvrdila žalobkyně, a tyto finanční prostředky byly určeny na podnikání žalované s ohledem na nedostatek jejích finančních prostředků.
Dovolací soud rovněž souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že zákonný předpoklad vzniku závazkového obchodního vztahu mezi podnikateli vymezený v ustanovení §261 odst. 1 obch. zák., a sice že se vztah týká jejich podnikatelské činnosti, neznamená, že musí jít o činnost, kterou mají smluvní strany zapsanou jako předmět podnikání v obchodním rejstříku, ale o činnost, která s jejich podnikáním souvisí. Mezi účastníky jde tedy o obchodní závazkový vztah, přičemž jde o vztah upravený ustanovením §261 odst. 6 obch. zák. Takový vztah se v teorii označuje jako kombinovaný obchodní závazkový vztah (dříve se tento vztah označoval jako absolutní neobchod a podle úpravy obchodního zákoníku platné do 31. 12. 2000 se celý vztah řídil občanským zákoníkem), který se řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku o tomto smluvním typu, ale ve všem, co není dáno zvláštní úpravou pro daný smluvní typ, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem.
Pokud by šlo o smlouvu o poskytnutí úvěru, jednalo by se o tzv. absolutní obchod ve smyslu §261 odst. 3 obch. zák. (nyní označovaný jako typový obchod). V obou případech by tedy šlo o vztah mající charakter obchodního závazkového vztahu, u něhož se i otázka promlčení práva na vydání plnění z neplatné smlouvy řídí obchodním zákoníkem. Za této situace tedy není nutno posuzovat charakter smlouvy uzavřené účastníky.
Skutečnost, že nadřízený soud rozhodl o tom, že je dána věcná příslušnost okresního soudu, není z pohledu určení charakteru vztahu účastníků rozhodující, tímto rozhodnutím pouze rozhodl o věcné příslušnosti bez prejudice pro konečné rozhodnutí.
Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, tím, že sám rozhodl o nároku z titulu bezdůvodného obohacení poté, co žalobkyni poučil o možném jiném právním hodnocení věci, nepředstavuje toto skutečnost vadu řízení. Odvolací soud byl oprávněn tak učinit, neboť ke svému rozhodnutí již nepotřeboval další skutková zjištění. To, že v případě uplatnění nároku na plnění ze smlouvy, posoudí při závěru o její neplatnosti soud nároky z titulu bezdůvodného obohacení, je již konstantní rozhodovací praxí.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodu správný. Nejvyšší proto dovolání žalované podle §243b odstavce 2, věty před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu