ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.5129.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 5129/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce L. V., zastoupeného JUDr. V. M., advokátem, proti žalované C., a.s., zastoupené JUDr. V. M., advokátem, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 149/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2007, č. j. 17 Co 49/2007-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 034,50 Kč k rukám JUDr. V. M., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2007, č. j. 17 Co 49/2007-59, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 18 C 149/2006-39, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu ze dne 15. 9. 2005, č. j. RN/BL/Pul/Bed/ČP-Valuš/2003/10015410, vydaného rozhodci JUDr. Vladimírem Blahutem, Mgr. Lenkou Kolačkovskou a JUDr. Zdeňkou Bednářovou, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon“), umožňuje zrušení rozhodčího nálezu pouze v taxativně vymezených případech stanovených v jeho §31.
Dovolatel v prvé řadě namítl, že nebyla naplněna smluvní podmínka uplatnění nároku v rozhodčím řízení promítnutá do článku XI všeobecných obchodních podmínek leasingové smlouvy uzavřené účastníky řízení, podle níž se strany zavázaly řešit spory smírnou cestou, a pokud ke smírnému řešení nedojde, je pro řešení sporu příslušný senát sestávající ze tří rozhodců. Podle závěru odvolacího soudu z tohoto ujednání nelze dovodit obligatorní formální smírčí řízení a žalovaný se pokusil o smírné řešení již svojí upomínkou o úhradu dlužné částky, na niž žalobce nereagoval, stejně jako na žalobu doručenou rozhodčím senátem. Dovolací soud se tímto závěrem odvolacího soudu ztotožňuje. Pokud se tedy týká tohoto závěru, není splněna žádná z podmínek ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., jež by založila zásadní právní význam tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu není v této otázce v rozporu s hmotným právem. Jde přitom o otázku, která nečiní žádné výkladové problémy, tudíž nemá ani potřebný judikatorní přesah.
Odvolací soud navíc správně v této souvislosti odkázal na ustanovení §33 zákona, podle něhož soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé.
Pokud v této souvislosti dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho omluvu z nařízeného rozhodčího jednání, neshledal Nejvyšší soud, že by tato námitka byla opodstatněná. Podle zjištění soudu prvního stupně zástupce žalobce opakovaně žádal o změnu termínu jednání rozhodčího senátu. Žádosti ze dne 16. 3. 2004 bylo vyhověno z důvodu kolize se zaplaceným seminářem. Jednání nařízené na den 13. 7. 2004 bylo odročeno z důvodu kolize s jiným jednáním žalobce. Předvolání k jednání dne 15. 9. 2005 bylo zástupci žalobce doručeno dne 4. 8. 2005, omluva zástupce žalobce a žádost o odročení byla doručena předsedovi rozhodčího senátu dne 13. 9. 2005 s tím, že v omluvě bylo uvedeno, že zástupce žalobce jede na zahraniční dovolenou. Dovolací soud, který je vázán skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a soudu odvolacího a tato skutková zjištění přezkoumávat nemůže, se za takto zjištěného skutkového stavu ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že předmětná omluva byla opožděná a nedůvodná. Za této situace nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že mu nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat a že v důsledku této skutečnosti nemohl uplatnit svoji námitku o nelegitimnosti rozhodčího řízení, a to jak z důvodu údajného nedostatku smírčího řešení, tak i z důvodu, že výběr rozhodců byl vázán na okruh osob uvedených v seznamu rozhodců Asociace leasingových společností ČR. Žalobci přitom nic nebránilo v tom, aby tuto námitku vznesl při jednání rozhodčího senátu osobně, resp. jeho zástupce tak mohl učinit písemně.
Tato námitka však není opodstatněná ani z věcných důvodů. Nejvyšší soud tuto otázku řešil již v usnesení ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, přičemž dovodil, že rozhodčí doložka, v níž se účastníci dohodli, že rozhodce, jenž bude rozhodovat jejich případné spory vyplývající z leasingové smlouvy, bude vybrán ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR, je platným ujednáním o způsobu určení počtu a osob rozhodců podle §7 zákona. Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto závěru odchýlit v dané věci.
Za zcela irelevantní považuje dovolací soud shodně se soudem odvolacím i poslední námitku dovolatele, podle níž rozhodčí nález neobsahuje uvedení místa vydání rozhodčího nálezu, neboť nejde o důvod pro zrušení rozhodčího nálezu uvedený v §31 zákona.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a nejde ani o právní otázky, které v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně. Protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 2 250 Kč [§8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), při připočtení náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 484,50 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu