ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.5211.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 5211/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. In. Jana Huška ve věci žalobkyně I. E. servis s. r. o., , zastoupené Mgr. J. M., advokátem proti žalované D., a. s., , zastoupené JUDr. P. S., advokátem, o zaplacení částky 71 000,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 54/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2008 č.j. 39 Co 137/2008-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 882,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. P. S., advokáta.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 71.000,-¬Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 9,75% od 21.9.2007 do 31.12.2007 a od 1.1.2008 do zaplacení ve výši repo sazby vyhlášené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok 1.), ohledně úroků z prodlení z částky 71.000,-- Kč ve výši 9% do (správně od) 15.2.2006 do 31.12.2006, ve výši 9,5% od 1.1.2007 do 30.6.2007 a ve výši 9,75% od 1.7.2007 do 20.9.2007 žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení.
Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení předmětné částky jakožto ceny přepravy nákladu z V. n. V. do L. (U.), kterou pro žalovanou uskutečnila na základě smlouvy o přepravě zboží ze dne 19.12.2005 a vyfakturovala fakturou z 31.12.2005, splatnou 14.2.2006, kterou však žalovaná nezaplatila. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně přepravila řádně pro žalovanou zboží ve smlouvě specifikované; sporným mezi nimi zůstalo pouze to, zda žalobkyně mohla žalované předat díl 3/8 JSD potvrzený celním úřadem při výjezdu zboží z E., což bylo (mimo jiné) podle bodu 2 této smlouvy podmínkou a podkladem pro uhrazení faktury. Podle odborného vyjádření Generálního ředitelství cel bylo přitom v možnostech žalobkyně tento doklad žalované zajistit. Soud I. stupně po provedeném řízení uzavřel, že nešlo o nemožnou podmínku, uvedený doklad není v mezinárodní přepravě zboží cenným papírem a není tedy třeba umořovacího řízení. Protože žalobce kopii tohoto (ztraceného) listu předložil soudu, podmínku smlouvy splnil (§36 odst. 1 obč. zák.). Při aplikaci vyhl. č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní přepravě (CMR), na smluvní vztah účastníků, proto soud prvního stupně žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit přepravné ve sjednané výši 71.000,-- Kč včetně úroků z prodlení od 21.9.2007, kdy se žalovaná ocitla v prodlení, neboť k předložení kopie dílu 3/8 JSD došlo při jednání soudu konaném 19.9.2007 a následujícího dne mohlo být plněno. Pokud žalobkyně požadovala úroky z prodlení i za předchozí dobu, tj. od 15.2.2006 do 20.9.2007, soud prvního stupně v této části žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalobci přiznal jejich plnou náhradu, poněvadž měl neúspěch v nepatrné části (§142 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku, a to do vyhovujícího výroku o věci samé, podala žalovaná odvolání a soudu I. stupně vytýkala neúplné zjištění skutkového stavu a nesprávné právní posouzení věci. Namítala, že si účastníci sjednali ve smyslu ust. §36 obč. zák. odkládací podmínku spočívající v předání příslušného dokladu. Žalobkyně sice přepravu zásilky ve stanoveném termínu provedla, doposud však žalované nedodala díl 3/8 JSD potvrzený na výstupu z EU, ač se k tomu - jakožto podmínce fakturace- výslovně zavázala. Žalobkyně dne 31.12.2005 vystavila daňový doklad na částku 71.000,-- Kč, který jí žalovaná vrátila s tím, že byl vystaven v rozporu se smluvním ujednáním, na což byla následně žalobkyně upozorněna i dopisy z 29.11.2006 a 12.1.2007. Ohledně splnitelnosti smluvené podmínky pro fakturaci poukazovala žalovaná na odborné vyjádření Generálního ředitelství cel z 10.12.2007. Pokud žalobkyně předložila kopii dílu 3/8 JSD při jednání konaném 19.9.2007, tato kopie neměla podstatné náležitosti spočívající v potvrzení příslušného celního úřadu o opuštění zboží EU a nadto nebyla dosud předložena žalované. Žalovaná z toho dovodila, že smluvní podmínka pro fakturaci nebyla dosud splněna, žalobkyně tudíž nebyla oprávněna vystavit fakturu a požadovat její zaplacení a žalovaná proto nemůže být v prodlení se splněním svého závazku vůči ní. Navrhla proto, aby byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žaloba bude zamítnuta, příp. aby byl zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a shledal, že soud I. stupně vycházel při svém rozhodování z postačujících skutkových podkladů a správně uzavřel, že jde mezi účastníky o přepravní smlouvu podle §610 a násl. obch. zák. Vzhledem k ust. §756 obch. zák. pak smluvní vztah účastníků správně posuzoval podle vyhl. č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), třebaže jde o vztah dvou tuzemských subjektů, neboť místo převzetí zásilky a předpokládané místo jeho dodání, jak jsou uvedena v objednávce resp. ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy (čl. 1 odst. 1). Tato Úmluva pak dopadá i na spor o zaplacení ceny přepravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 1262/2000). Na rozdíl od soudu I. stupně však dospěl odvolací soud k závěru, že si žalobkyně počínala v rozporu se smluvním ujednáním a že jí tak nárok na přepravné nevznikl. Zaplacení provedené přepravy zboží je totiž podmíněno mimo jiné předložením dílu 3/8 JSD jednotného přepravního dokladu potvrzeného celním orgánem z hraničního přechodu při výstupu z EU (bod 2/ zvláštních dispozic smlouvy). Pokud žalobkyně tomuto smluvnímu ujednání nedostála a žalované potvrzený díl 3/8 JSD nepředložila, ač tak učinit měla a mohla, nesplnila odkládací podmínku (§36 odst. 1 obč. zák.) a nárok na zaplacení přepravného jí tak doposud nevznikl. V důsledku odlišného právního názoru odvolacího soudu byl proto rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé podle §220 odst. 1 písmo a) o.s.ř. změněn tak, že žaloba o zaplacení 71.000,-- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřujíc jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Namítala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť rozhodnutím odvolacího soudu došlo k přecenění formální fakturační povinnosti, která byla v rámci mezinárodní nákladní dopravy nahrazena jiným způsobem, a to jednak předložením příslušného nákladního listu, dodacího listu a v neposlední řadě i předložením jiné části dílu JSD (toho, který je doručován příjemci zboží za účelem celního řízení), který potvrzuje, že zboží dopravované dle přepravní smlouvy, jejíž zaplacení je předmětem sporu, bylo dopraveno k příjemci, resp. že přešlo hranice EU. Předmětný díl je důležitý pouze pro odesílatele, neboť by mohl být požadován v rámci příslušného daňového řízení. Z tvrzení právního zástupce žalované naopak vyplynulo, že žalovaná za přepravu od odesílatele dostala řádně zaplaceno, nicméně přesto neustále trvá na předložení příslušného dílu 3/8 JSD, který se však bez zavinění žalobkyně ztratil, a tudíž se stala tato podmínka pro žalobkyni nesplnitelnou. Žalobkyně nemohla ovlivnit ani podmínky zacházení s příslušným dílem 3/8 JSD, které v něm byly zaneseny odesílatelem, a které obdržel až konkrétní řidič přepravující náklad. Ustanovení o podmínkách fakturace si pak částečně odporovala s tím, že v této části se pak smluvní ujednání stala částečně nejasná a snad i nesplnitelná. Jednání žalované pak lze rozhodně považovat za jednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Podle žalobkyně tak odvolací soud jednoznačně přecenil formalitu, která byla doložena jiným způsobem, nad skutečný smysl přepravní smlouvy, která byla žalobkyní beze zbytku naplněna. Odvolací soud tak při svém rozhodování dle mínění žalobce aplikoval normu jednoduchého práva v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními a vzhledem k tomu tak rozhodnutí odvolacího soudu je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti tak jak o nich hovoří již několik rozhodnutí Ústavního soudu. Odvolací soud taktéž nepřihlédl k ustanovení čl. 11, odst. 3, vyhlášky č. 11/75 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní přepravě, které řeší otázku ztráty dokladů spojených s přepravou. Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podala vyjádření žalovaná. Ztotožnila se v něm s rozsudkem odvolacího soudu a upozornila na to, že si žalobce a žalovaný výslovně sjednali, že podmínkou a podkladem pro uhrazení faktury za přepravu je dodání mezinárodního nákladního listu, potvrzeného dodacího listu a dílu 3/8 JSD potvrzeného celním orgánem z hraničního přechodu při výstupu z území EU. Smluvní strany si tak sjednaly odkládací podmínku pro fakturaci. Žalobkyně provedla přepravu zásilky z V. n. V.do L. na U.ve stanoveném termínu prostřednictvím svého smluvního partnera, nicméně do dnešního dne nedodala žalované díl 3/8 JSD potvrzený na výstupu z EU, ačkoliv se k tomu výslovně zavázala a sjednala se žalovanou jako podmínku pro fakturaci dodání tohoto dokumentu. V rámci řízení před soudem 1. stupně, jakož i soudem odvolacím, žalobkyně argumentovala tím, že sjednaná podmínka dodání dokumentu 3/8 JSD byla nesplnitelná, jelikož nebylo v její moci dodat tento dokument žalované, protože tento dokument byl předán příslušným celním úřadem odesílateli zásilky dle obvyklé praxe. Žalobkyně dále uvedla, že nebylo v jejích silách předložit tiskopis 3/8 JSD, neboť jej neobdržela a domnívá se, že žalovanou došlo k zneužití formální podmínky k nezaplacení ceny za přepravu. Žalovaná považuje tato tvrzení za ryze účelová.
Z odborného vyjádření Generálního ředitelství cel ze dne 10.12.2007 bylo zjištěno, že v dané věci byl originál 3/8 JSD potvrzený celním úřadem na výstupu z EU předán v souladu s pokyny odesílatele řidiči smluvního partnera žalobkyně. Výše uvedeným odborným vyjádřením tak bylo prokázáno, že smluvená podmínka pro fakturaci byla splnitelná. Žalobkyně odpovídá za jednání svého smluvního partnera stejně, jako by přepravu prováděla vlastními prostředky. Pokud jí nebyl předmětný dokument předán dopravcem, nese vůči žalované odpovědnost za nesplnění daného smluvního ujednání. Tvrzení žalobkyně, že žalovaná neutrpěla z důvodu nedodání předmětného dokumentu žádnou škodu a byl jí místo něj dodán jiný doklad nic nemění na skutečnosti, že žalobkyně nesplnila svůj závazek dodat žalované originál 3/8 JSD potvrzený celním úřadem na výstupu z EU a nebyla tak splněna odkládací podmínka pro fakturaci. Žalované není zřejmé v čem žalobkyně spatřuje v jednání žalované rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, když žalovaná pouze trvá na dodržení závazku žalobkyně sjednaného uzavřenou smlouvou.
Žalovaná dále namítá nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, když dopisem ze dne 24.7.2008 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky žalobkyně na společnost Č. i. a f. společnost, s.r.o., a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi žalobkyní a spol. Č. i. a f. společnost, s.r.o. dne 9.7.2008. Postoupením pohledávky žalobce, která je předmětem tohoto řízení, přešla na spol. Č. i. a f. společnost, s.r.o. veškerá práva spojená s postoupenou pohledávkou, a to včetně práva na podání dovolání.
Na základě uvedených skutečností navrhuje žalovaná, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako neopodstatněné zamítl, popř. podle ust. §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písmo a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatele po obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy a v učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoli.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která byla správně určena, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitky žalovaného uplatněné v dovolání zpochybňují správnost hodnocení otázky, zda odvolací soud správně aplikoval právní normu na zjištěný skutkový stav. Žalobkyně namítá, že odvolací soud přecenil formální význam smlouvy, aplikoval normu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a porušil principy spravedlnosti. Dále uvádí, že nepřihlédl k úpravě obsažené v čl. 11 odst. 3 vyhl. č. 11/1975 Sb., kterou byla vyhlášena Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR).
Podstatou posuzované věci je otázka, zda v daném případě byla žalobkyně povinna předložit žalované díl 3/8 JSD potvrzený celním úřadem při výjezdu zboží z EU, což bylo účastníky řízení smluveno jako podmínka pro uhrazení faktury za přepravu. Nejvyšší soud se v této věci zcela ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu. Jestliže byl podle smlouvy vznik práva na zaplacení přepravného vázán na předložení dílu 3/8 JSD potvrzeného celním úřadem při výjezdu zboží z EU, mohla se žalobkyně domáhat zaplacení přepravného teprve poté, co provedla přepravu a žalované zmíněný dokument předložila. Tento závěr by neplatil pouze v případě, kdyby žalobkyně prokázala, že předání dokumentu bylo objektivně nemožné (např. proto, že se takový doklad nevydává nebo neexistuje). V takovém případě by byla příslušná část smlouvy neplatná a žalobkyni by vzniklo právo na úhradu přepravného i bez předložení předmětného dokumentu. V řízení před soudem prvního i druhého stupně však bylo zjištěno, že daný dokument existuje a že byl předán řidiči, který přepravu realizoval. Bylo tedy na žalobkyni, aby si organizačně zajistila doručení dokladu do svého fakturačního oddělení. Odvolací soud zde zcela správně konstatoval, že předložení dílu 3/8 JSD potvrzeného celním úřadem při výjezdu zboží z EU nebylo pro žalobkyni nemožné a že jej předložit mohla a měla.
Jestliže žalobkyně namítá formálnost postupu odvolacího soudu, která vede k porušení principů spravedlnosti, zdůrazňuje Nejvyšší soud, že rozsudek odvolacího soudu respektoval vůli smluvních stran projevenou v ustanovení o fakturaci. Bylo zcela na jejich vůli, jaké podmínky pro fakturaci a placení přepravného si dohodnou. Jejich dohoda vyjádřená ve smlouvě byla formulována způsobem v obchodním styku zcela běžným a formulace nebyla zpochybněna ani v jednání soudu prvního stupně ani v odvolacím řízení. Nejvyšší soud proto považuje za neopodstatněnou i námitku dovolatelky o nejasnosti a vzájemné rozpornosti smluvních ujednání. Vůle stran vyjádřená ve smlouvě je určující pro jejich práva a povinnosti ve vztahu smlouvou založeném a z následných komplikací, které při realizaci těchto povinností jednu ze smluvních stran postihnou, nelze dovozovat, že by se smluvní ujednání nemělo splnit. Žalobkyně měla splnění smluvních povinností zajistit příslušnými organizačními opatřeními, popř. se pokusit o změnu smlouvy. K ujednání, které by měnilo podmínky fakturace a placení však nedošlo.
Nejvyšší soud tímto řeší i námitku dovolatelky o rozporu jednání žalované se zásadami poctivého obchodního styku. Zcela běžné smluvní ujednání, které vyjadřovalo autonomii smluvní vůle obou stran nelze kvalifikovat jako jednání, které neodpovídá požadavkům poctivého obchodního styku jen proto, že se jedné ze smluvních stran nezdařilo smluvenou povinnost uskutečnit.
Konečně k poslední námitce dovolatelky uzavírá Nejvyšší soud, že čl. 11 odst. 3 smlouvy CMR řeší odpovědnost dopravce za následky ztráty nebo nesprávného použití dokladů v nákladním listě uvedených a k němu připojených nebo dopravci odevzdaných. Pokud žalobkyně použila k realizaci přepravy smluvního partnera, bylo na ní, aby si předání dokladů zajistila. Uvedený článek proto na její vztah k žalované není možno aplikovat a odvolací soud se zde žádné nesprávnosti nedopustil.
K námitce žalované ohledně nedostatku aktivní legitimace žalobkyně je třeba uvést, že k tvrzenému postoupení přemětné pohledávky žalobkyně došlo dne 9. července 2008 a tato skutečnost byla žalované oznámena dne 24. července 2008, tudíž ještě před jednáním u odvolacího soudu dne 27. srpna 2008, na kterém byl vyhlášen rozsudek, jde tak o novou skutečnost, k níž dovolací soud nemůže přihlížet, neboť měla být uplatněna v rámci odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledává, že odvolací soud posoudil věc v souladu s platnou právní úpravou, zjištěný skutkový stav správně podřadil příslušným právním normám, které správně vyložil i aplikoval. Dovolání žalovaného není proto důvodné a Nejvyšší soud je ve smyslu ust. §243b odst. 2 o. s. ř. zamítá.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 9 985 Kč, určené z částky 9 985 Kč / §3 odst. 4 bod 4, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění, v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, tj. celkem 9.685 Kč; vzhledem k tomu, že zástupce žalované osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 1 897,15 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11 882,20 Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu