ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.5462.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 5462/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně E. E., spol. s r.o., zastoupené Mgr. M. B., advokátem, proti žalované D., o. a.s., zastoupené JUDr. F. J., advokátem, o zaplacení částky 538 329,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 8/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2007, č. j. 1 Cmo 323/2006-168, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2007, č. j. 1 Cmo 323/2006-168, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2006, č. j. 39 Cm 8/2003-135, ve výroku pod bodem I a ve výroku pod bodem III, a ve výroku pod bodem II, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2006, č. j. 39 Cm 8/2003-135, ve výrocích pod body I a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2006, č. j. 39 Cm 8/2003-135, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 269 164,75 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 134 268,45 Kč od 15. 4. 1999 do zaplacení, dále z částky 45 322,50 Kč od 22. 4. 1999 do zaplacení, z částky 82 246,50 Kč od 25. 4. 1999 do zaplacení a z částky 7 322,80 Kč od 30. 4. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 269 164,75 Kč se 172,5% úrokem z prodlení ročně z částky 134 268,45 Kč od 15. 4. 1999 do zaplacení, z částky 45 322,50 Kč od 22. 4. 1999 do zaplacení, z částky 82 246,50 Kč od 25. 4. 1999 do zaplacení a s 5% úrokem z prodlení z částky 7 322,80 Kč od 30. 4. 1999 do zaplacení, zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení neuhrazené části ceny díla spočívajícího v elektroinstalačních, topenářských a instalatérských pracích, které pro žalobkyni provedla na stavbě tří rodinných domů ve V. n. V., v Č. a v P. 9 – K. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná jako zhotovitel uzavřela se třemi fyzickým osobami písemné smlouvy o dílo na dodávky rodinných domků, na kterých žalobkyně jako subdodavatelka prováděla pro žalovanou uvedené stavební práce; všechny tři domky byly dokončeny a ze strany žalované předány objednatelům a zkolaudovány. Soud prvního stupně uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy (smluv) o dílo v ústní formě, jejíž obsah se však nepodařilo přesně zjistit. Dovodil rovněž, že žalobkyně nepochybně „nějaké“ práce pro žalovanou na předmětných akcích prováděla, avšak tvrzení účastníků o kvalitě a rozsahu provedených prací byla zcela protichůdná, přičemž ani z dalších důkazů nebylo možné nic důležitého zjistit. Např. stavební deníky již nebyly k dispozici a podle názoru soudu prvního stupně by ani znalec nebyl s odstupem času schopen určit, jaké konkrétní části předmětných staveb zhotovovala právě žalobkyně. Za tohoto stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že se jedná o výjimečný případ, kdy je možné aplikovat ustanovení §136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož platí, že lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li je zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy, a určil, že výše nároku žalobkyně z ústně uzavřené smlouvy o dílo činí vždy polovinu z každé jednotlivě fakturované částky, jejíž úhrady se žalobkyně domáhá.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. června 2007, č. j. 1 Cmo 323/2006-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud při přezkoumání rozhodnutí vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně a konstatoval, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav úplně a přesně, a že nějaké další doplňování důkazů tu – zejména z materiálního hlediska – skutečně v úvahu nepřichází. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně všechny provedené důkazy řádně hodnotil ve smyslu zásad stanovených v §132 o. s. ř. Určitý význam měly při hodnocení všech důkazů ve vzájemných souvislostech i listiny, jimiž žalovaná hodlala prokázat existenci písemných kontraktů podepsaných pozdějším předsedou představenstva žalované a také to, že fakturace žalované vycházela z odpovídajících částí těchto listin. Odvolací soud dále přihlédl ke skutečnosti, že žádným úkonem stran nebyla pro předání díla vymíněna písemná forma, objekty byly dokončeny, předány dalšímu odběrateli a posléze kolaudovány a po delší dobu užívány. U akce V. n. V. žalobkyně disponovala přejímacím protokolem podepsaným v rubrice nazvané „za objednatele“ a dále doložila zprávu o revizi el. zařízení. U dalších akcí však žalobkyně neunesla důkazní břemeno v tom směru, že by také provedla obvyklé zkoušky [též ve smyslu §555 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ“)]. Rozsah a ocenění prací provedených na akci „Č.“ jsou zpochybněny částí projektové dokumentace předložené v řízení žalovanou. U akce P. 9 – K. na druhou stranu žalobkyně prokázala, že na této stavbě dodala a smontovala plynový kotel ústředního topení. Podstatné je také podle závěru odvolacího soudu i to, že v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že investoři (vlastníci) staveb u žalobkyně žádné plnění samostatně neobjednávali a ani žalobkyni v tomto směru nic nehradili. Odvolací soud se na základě uvedených skutečností ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i v jeho právních závěrech a zejména v tom, že použití ustanovení §136 o. s. ř. bylo v tomto výjimečném případě namístě. Podle jeho názoru byl tímto postupem zvolen rozumný způsob vypořádání vztahů stran.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Pochybení odvolacího soudu shledává v tom, že odvolací soud posoudil žalobu jako jediný nárok žalobkyně, když ve skutečnosti se jednalo o tři samostatné nároky související se třemi stavbami rodinných domků ve V. n. V., v Č. a v P. 9 – K. a nárok žalobkyně nebyl vůbec zjišťován v jednotlivých případech samostatně. Aplikace §136 o. s. ř. by byla podle názoru dovolatelky oprávněná pouze v případě, kdy by byl vlastní nárok zřejmý a nepochybný a šlo pouze o zjištění jeho výše, v dané věci však nebyla existence nároků žalobkyně zcela nepochybně prokázána, postup obou soudů byl proto v rozporu s právem. Dovolatelka dále poukázala na to, že závěr odvolacího soudu, že předseda představenstva žalované podepisoval smlouvy předložené v řízení, postrádá oporu v důkazním řízení, když z vlastní výpovědi předsedy představenstva J. K. je zřejmé, že žádné dodatečné dohody nepodepisoval. Ani ostatní listiny předložené žalobkyní neprokazují oprávněnost jejího nároku. Žalobkyně si písemnosti zhotovovala zcela libovolně, aniž zohlednila již uhrazené zálohy a další platby. Pokud s odstupem doby nelze zjistit přesnější rozsah prací provedených žalobkyní, pak tato skutečnost by neměla jít k tíži žalované, když odstup doby zavinila žalobkyně. Jestliže soudy odkazovaly na skutečnost, že rodinné domky byly předány jejich investorům a zkolaudovány, pak dovolatelka namítá, že ve skutečnosti mezi žalovanou a investory docházelo k neshodám, včetně reklamací a podání stížnosti. Skutečnosti neodpovídá ani závěr odvolacího soudu, že vrácení faktur žalobkyni bylo odůvodněno jen velmi obecným způsobem, když vrácení všech faktur bylo odůvodněno. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Soud prvního stupně i soud odvolací podle jejího názoru při aplikaci §136 o. s. ř. postupovaly v souladu s dosavadní soudní praxí, když bylo naprosto zřejmé, že žalobkyně pro žalovanou provedla stavební práce, a je pouze velmi obtížné stanovit jejich rozsah. Soudy obou stupňů se podrobně zabývaly všemi skutkovými tvrzeními obou účastníků řízení, provedly navržené důkazy, a tyto správně zhodnotily. Napadený rozsudek odvolacího soudu je podle jejího názoru správný a má oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).
Dovolání je tedy v daném případě v rozsahu, v němž odvolací soud obsahově potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 269 164,75 Kč se 172,5% úrokem z prodlení ročně z částky 134 268,45 Kč od 15. 4. 1999 do zaplacení, dále z částky 45 322,50 Kč od 22. 4. 1999 do zaplacení, z částky 82 246,50 Kč od 25. 4. 1999 do zaplacení a s 5% úrokem z prodlení z částky 7 322,80 Kč od 30. 4. 1999 do zaplacení subjektivně nepřípustné (tedy podané někým, kdo k takovému úkonu není oprávněn).
Dovolání žalované je však podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné ve zbývající části výroku rozsudku odvolacího soudu – tj. ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, neboť odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem i s konstantní judikaturou ohledně ustanovení §136 o. s. ř.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, podle něhož došlo mezi stranami k uzavření smlouvy, či smluv o dílo (soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud převzal, na straně 9 odůvodnění svého rozsudku dovozuje, že došlo k uzavření jedné smlouvy, na straně 10 odůvodnění svého rozhodnutí pak vychází z toho, že bylo uzavřeno smluv více) – tento závěr však soud učinil, aniž zjistil, co bylo obsahem této smlouvy (či smluv), jaký byl její předmět a zda byla sjednána cena díla. Soud prvního stupně a potažmo i odvolací soud) uzavřel, že žalobkyně provedla „nějaké“ práce.
Takový závěr je však zcela nedostatečný pro to, aby soud mohl žalobkyni přiznat nárok z titulu zaplacení ceny díla.
Aby totiž mohl soud přiznat nárok na zaplacení ceny díla, musí mít zjištěno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, co bylo předmětem této smlouvy a že podle ujednání ve smlouvě, či podle ustanovení §548 odst. 1 ObchZ vznikl zhotoviteli nárok na zaplacení ceny díla.
Takový závěr nemůže být nahrazen aplikací ustanovení §136 o. s. ř. Předpokladem užití ustanovení §136 o. s. ř. je totiž situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ani určení výše nároku není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení. Základem úvahy podle §136 o. s. ř. je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí. Tato úvaha na základě zjištěných skutečností musí být obsažena v odůvodnění rozsudku.
Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v části, v níž je dovolání přípustné, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
V rozsahu, ve kterém dovolání není přípustné, Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. září 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu