ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.700.2009.2
sp. zn. 23 Cdo 700/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně E. B. d. ö. S. A., G. 2., V., R., zastoupené JUDr. Ing. V. Š., advokátem, proti žalované K. b., a. s., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, o zaplacení částky 2,100.000,- USD s přísl., a o žalobě žalované na zaplacení 13,900.000,- USD s přísl. a určení, že žalovaná není povinna zaplatit žalobkyni 2,100.000 USD, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 27/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2008 č.j. 9 Cmo 531/2007-700, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. V. Š., advokáta.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2,100,000,- USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,1% ročně od 12. 12. 2 000 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále zamítl žalobu žalované o zaplacení částky 13,900.000,- USD s přísl. a o určení, že žalovaná nemá povinnost zaplatit žalobkyni 2,100.000,- USD s přísl. a rozhodl o nákladech řízení.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byl v odvolacím řízení jeho původní rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacím soudem k dalšímu řízení. Úvodem soud konstatoval, že spor, který mezi sebou účastníci vedou, vychází z dokumentárního standby akreditivu, který vystavila žalovaná v konečné verzi dne 19.8.1998 poté, kdy definitivně změnila původní akreditivní listinu, vystavenou dne 16.10.1998. Příkazcem akreditivu byla společnost B. T. GmbH /dále jen B./, beneficientem právní předchůdce žalobkyně. Nároky obou účastníků byly uplatněny samostatnými žalobami. Žalobkyně se přitom domáhá zaplacení částky 2,100.000,- USD s příslušenstvím ve formě 9,1 % úroku z prodlení od 12.12.2000, tj. ode dne následujícího po doručení poslední výzvy k platbě s tím, že je přesvědčena, že veškeré podmínky akreditivu splnila a nebyl tedy důvod platbu odmítnout. To zejména za situace, kdy žalovaná na základě předchozích výzev z téhož akreditivu při splnění týchž podmínek, postupně bez problémů vyplatila 13,900.000,- USD. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby a sama se domáhala vrácení té částky, kterou již žalobkyni z titulu sporného akreditivu vyplatila, tj. částky v celkové výši 13,900.000,- USD. Domáhala se též určení, že částku 2,100.000,- USD není žalobkyni povinna zaplatit.
Soud prvního stupně nejprve vyřešil otázku rozhodného práva, kde s odkazem na příslušná ustanovení zák. č. 97/1963 Sb. dospěl k názoru, že vztah z akreditivu se řídí českým právem. Pokud jde o povahu akreditivu, zdůraznil, že akreditiv je platebním instrumentem, který je založen na formálních principech. Formální povaha akreditivu vyplývá i z Jednotných pravidel a zvyklostí pro dokumentární akreditivy (UCP 500), tedy mezibankovních obchodních zvyklostí, jimiž se vztah účastníků řízení vzhledem k ust. §264 odst. 2 obch. zák. má rovněž řídit.
K podstatě sporu soud prvního stupně uvedl, že pro posouzení věci je nutno vyřešit dvě zásadní otázky: 1) zda akreditivní listina vystavená žalovanou ve prospěch žalobkyně je ve smyslu obchodního zákoníku a UCP 500 platným dokumentem, který byl schopen založit následky jím předpokládané, 2) zda žalobkyně splnila všechny podmínky uvedené v akreditivní listině, a vznikl jí proto nárok na plnění z akreditivu.
K první otázce se soud prvního stupně zabýval námitkou neplatnosti akreditivní listiny z důvodu neurčitosti a z důvodu vystavení listiny neoprávněnými pracovníky žalované. Pokud jde o neurčitost textu listiny, uvedl soud prvního stupně, že akreditivní listina je jednostranný úkon banky ve vztahu k oprávněnému a je tedy na bance, aby do textu listiny vyjádřila takové požadavky, za nichž by byla ochotna své závazky z akreditivu splnit. V této souvislosti soud konstatoval, že bez ohledu na skutečnost, že v daném případě nebyl uzavřen zbožový akreditiv, ale standby akreditiv, přesto, že podmínkou pro jeho proplacení nebylo předložení listin, ale de facto pouhá výzva k platbě, což zřejmě vyvolává představy o bankovní záruce, pak právě odkazem na pravidla UGP 500 lze dovodit, že právě jejich akceptací, tedy akceptací toho, že nebude jakkoli řešena podkladová transakce, t.j. že důvody, pro které byl akreditiv vystaven, se nikdo zabývat nebude, dala žalovaná najevo, že pro ni charakter této transakce není a ani nemůže být podstatný. Podle příslušných ustanovení UCP 500 se banky žádným způsobem nezabývají obchodními smlouvami mezi oprávněným a příkazcem, a to ani tehdy, je-li na ně v akreditivu uveden jakýkoliv odkaz. Zde soud dovodil, že žádný odkaz na závazek mezi příkazcem a oprávněným v akreditivní listině uveden být nemusí, není tudíž třeba v souvislosti s platností akreditivní listiny řešit otázku jeho podstaty či určitosti. K námitce neoprávněnosti osob, vystavující akreditiv soud uvedl, že předmětná akreditivní listina byla vystavena oddělením, vystavujícím akreditivy, byť importní. Na žalobkyni ovšem nelze spravedlivě požadovat, aby detailně znala organizační strukturu žalované, proto jestli skutečně za žalovanou jednaly osoby k takovému jednání neoprávněné, nemůže následky takového jednání, způsobené nepochybně žalovanou a jejími nedostatečnými kontrolními mechanismy, nést žalobkyně. Soud uzavřel, že akreditivní listina odpovídá zákonnému ustanovení i mezinárodním pravidlům, na které odkazuje, a je tedy schopna založit jí předpokládaný následek.
Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda žalobkyně splnila podmínky, stanovené akreditivní listinou. Poukázal v této souvislosti na argumentaci žalobkyně, která vycházela z pojetí standby akreditivu jako institutu podřízeného přísně formálním zásadám. Žalobkyně uvedla, že veškeré podmínky dané akreditivní listinou splnila, a popřela přitom, že by se ve vztahu k žalovanému dopustila podvodu. Žalovaná zdůvodňovala neproplacení poslední části akreditivu tím, že z textu swiftové zprávy ze dne 11.12. 2000 dospěla k závěru o neexistenci jakékoli podkladové transakce, která by měla být standby akreditivem zajištěna, případně neexistenci půjčky, na kterou akreditivní listina odkazovala. Již na konci roku 2000 bylo žalované známo, že společnost B., na jejíž příkaz otevřela v dřívější době více než dvacet importních akreditivů, ji podvedla, závazky, které měly být hospodářským důvodem otevření těchto importních akreditivů, neexistovaly. Žalovaná se obávala, že i v tomto případě se stala obětí podvodu, z tohoto důvodu odmítla na základě poslední žádosti žalobkyně plnit a své znepokojení ohledně skutečné povahy a existence podkladové transkace vyjádřila v dopise ze dne 21.12.2000. Dle žalované by nárok na čerpání sporného akreditivu vznikl žalobkyni pouze v případě, kdy by žádost o čerpání příslušné částky byla nejen po formální stránce v souladu s akreditivními podmínkami, ale též v souladu se skutečným stavem.
Soud v dané souvislosti konstatoval, že jak bylo zjištěno z poslední žádosti o čerpání akreditivu, žalobkyně v době platnosti akreditivu dne 11.12.2000 požádala jeho prodloužení s vysvětlením důvodů, které ji k této žádosti vedou a pro případ nesouhlasu žalované s takovým postupem ji požádala o výplatu částky 2,100.000 USD, která spolu s částkou již vyplacenou nepřesáhla limit akreditivu. Přitom výslovně potvrdila, že BCL vůči ní nesplnila své peněžité závazky. Tato žádost dle názoru soudu splňuje všechny podmínky dané akreditivní listinou: Byla zaslána v době platnosti akreditivu, částka jí uplatněná spolu s již vyplacenými částkami nepřesahovala akreditivní limit a žalobkyně v ní potvrdila, že BCL vůči ní nesplnila svou platební povinnost. Soud dále zdůraznil, že k prodloužení akreditivu nedošlo, rovněž žalovaná nedodržela příslušnou lhůtu k uplatnění práva namítat, že dokumenty nejsou v souladu s podmínkami akreditivu.
Při posuzování dané věci soud prvního stupně dále vyšel ze zásady, že nelze přiznat právní ochranu jednání, které by mělo rysy zneužití práva. Zabýval se tedy otázkou případné neexistence podkladové transakce a v souvislosti s tím tvrzeného podvodu ze strany žalobkyně a zneužití práva, případně jednání v rozporu s dobrými mravy ve vztahu k žalované. Zdůraznil, že vzhledem k textu akreditivní listiny a podmínek tam stanovených, by mohlo o podvod jít pouze v tom případě, kdyby neexistovala žádná podkladová transakce, tedy kdyby neexistoval žádný v okamžiku poslední žádosti splatný závazek B. ve vztahu k žalobkyni. Jinak bance nepřísluší zkoumat vztah oprávněného a příkazce, vztah mezi bankou a oprávněným je vztahem nezávislým na vztahu mezi bankou a příkazcem. Zásadně není podstatné, jaký charakter měla podkladová transakce, která byla podkladem akreditivu, čím byla motivována ani kdy vznikla, dokonce ani, vzhledem k tomu, jak byly formulovány tyto akreditivní podmínky, v jaké výši vznikla. Podstatné je právě a pouze to, jaké byly stanoveny podmínky pro výplatu v akreditivní listině uvedené částky a zda tyto podmínky žalobkyně jako beneficient splnila. Podvodné jednání, které by formální charakter akreditivu zneužívalo, je však neakceptovatelné a právní ochrany ani v mezinárodním bankovním styku požívat nemůže. Soud v dané souvislosti zdůraznil, že podmínkou akreditivní listiny nebyla ani výše těchto závazků, podmínkou bylo pouze oznámení, že závazky B. nesplnila, lhostejno které, lhostejno jak vysoké. Akreditivní listinu vystavuje a její text formuluje banka a jí jde k tíži výraz jí použitý (§266 odst.4 obch.zák.). Soud dále konstatoval zjištění z provedených souvisejících listinných důkazů, že již roku 1995 uzavřela žalobkyně s B. smlouvu, na jejímž základě poskytovala B. peněžní prostředky, když z akreditivů a garancí vystavených na příkaz B. plnila za B. třetím osobám. K těmto osobám patřila mimo jiné i společnost T. V případě poslední žádosti, aby žalovaná plnila z akreditivu šlo o pohledávku T., která byla sporná, a žalobkyně vyzvala B. v souladu se smlouvou uzavřenou s B., aby složila do depozita částku, o kterou byla T. žalována. B. tuto výzvu nesplnila, žalobkyně tedy měla v den své poslední žádosti vůči žalované o platbu z akreditivu za B. nesplacenou pohledávku. Žalobkyně tudíž žádala platbu v souladu s akreditivními podmínkami a celkový nárok nepřekročil limit uvedený v akreditivních podmínkách. Podvodnému jednání žalobkyně nenasvědčuje dle názoru soudu prvního stupně ani text poslední žádosti o výplatu akreditivní částky ze dne 11.12.2000, v níž jak zjištěno, žalobkyně vysvětlila podstatu své pohledávky za příkazcem, tedy B., a dávala žalované v úvahu možnost prodloužit platnost akreditivu a zprostit se svého závazku z něj. Soud proto dovodil, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně ve své poslední žádosti uvedla nepravdivou informaci, a tedy nebylo prokázáno, že by její jednání bylo možno charakterizovat jako jednání právo zneužívající či jednání, které bylo v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně, jak je nesporné a též prokázáno předloženými žádostmi, požádala v souladu se sjednanými podmínkami čtyřikrát o proplacení akreditivu a byla jí poskytnuta celkem částka 13,900.000,- USD. Toto plnění bylo poskytnuto žalobkyni na základě platného závazku, nikoli bez právního důvodu. V řízení nebylo prokázáno, že by se žalobkyně dopustila podvodného jednání ve vztahu k žalované, případně že by jednala v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná tedy nemá z titulu bezdůvodného obohacení za žalobcem pohledávku v uvedené výši.
Soud prvního stupně dále uvedl, že závazek banky z akreditivu je závazkem primárním, jako takový ho definují i mezinárodní pravidla UCP, kterými se nepochybně řídí i v Rakousku. Tento závazek je na vztahu mezi žalobcem a B. zcela nezávislým a nemůže tedy být cokoli, co s ním souvisí, řešeno dle rakouského práva, jestliže se akreditiv řídí právem českým. Banka se pouze a jednoduše vystavením akreditivní listiny /bez ohledu na cokoli dalšího/ zavázala zaplatit žalobkyni na její žádost příslušný obnos. Pokud by plněním tohoto závazku vznikla bance škoda, pak rozhodně nikoli proto, že žalobkyně využila svého práva na výplatu za akreditivních podmínek. Soud uzavřel, že banka vystavující akreditiv si musí být vědoma vysoké míry rizikovosti takové operace a je na ní, aby akreditiv tohoto typu vystavila pouze na příkaz důvěryhodného klienta a aby si dostatečně smluvně ošetřila nároky vůči němu pro případ, že bude povinna plnit své závazky vůči beneficientovi. Jestliže tak žalovaná neučinila, pak veškeré důsledky z toho plynoucí musí nést sama. Jinak pokud jde o námitky promlčení, vznesené oběma účastníky, tyto neshledal soud důvodnými. Pokud jde o nárok z bezdůvodného obohacení, jde v daném případě o obchodní vztah a promlčecí lhůta je proto čtyřletá. K námitce promlčení nároku z akreditivu soud uvedl, že promlčecí doba ve vztahu k částce 2,100.000,- USD počala běžet od marné žádosti, učiněné v rámci platnosti akreditivu., t.j. od 11.12.2000 a skončila 11.12. 2004. Soud prvního stupně proto rozhodl, jak je uvedeno shora.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2008 č. j. 9 Cmo 531/2007-700 jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou části bodu I. výroku o zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,1 % od 12. 12. 2000 do zaplacení, kde rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně podle §212, §212a o.s.ř., a po provedeném jednání /§214 odst.1 o. s. ř./, shledal odvolání žalované převážně nedůvodným. Odvolací soud vyšel ze zjištění, učiněných soudem prvního stupně, zcela se ztotožnil s rozsáhle argumentovanými závěry tohoto soudu a jeho právní kvalifikací, a na ty odkazuje, to vyjma rozhodnutí ve vztahu k příslušenství k jistině v bodě I. výroku. Soud prvního stupně správně vyhodnotil nejen otázku platnosti akreditivní listiny ze všech hledisek namítaných žalovanou, ale rovněž otázku splnění podmínek akreditivní listiny žalobkyní, námitku započtení, otázku nároku na náhradu škody, včetně související problematiky rozhodného práva, a dále otázku námitky promlčení jistiny, vznesené žalovanou. Soud rovněž správně neshledal právní zájem na určovací žalobě žalované. Soudu prvního stupně rovněž nelze ničeho vytknout z hlediska jeho procesního postupu. Jinak k podstatě standby akreditivu tak, jak ji vymezil soud prvního stupně, upřesnil, že standby akreditiv není na rozdíl od klasického akreditivu platebním instrumentem, ale instrumentem zajišťovacím. Oprávněný předpokládá, že bude zaplaceno mimo standby akreditiv, tento použije pouze v případě, že by tomu tak nebylo. Standby akreditivy nejsou zbožové povahy, nýbrž jde většinou o prohlášení oprávněného /beneficienta/ o určité skutečnosti. V této souvislosti soud prvního stupně správně dovodil a rovněž žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání zdůraznila, že bylo zcela na vystavující bance /žalované/, jaké akreditivní podmínky stanoví. Závěrem k této otázce možno pro úplnost konstatovat, že standby akreditiv je z hlediska právní povahy akreditiv, svou funkcí však je bankovní zárukou abstraktního typu. Jak je zřejmé z předmětného rozsudku, soud dovodil, že banka nemá právo zkoumat jakékoliv další okolnosti podkladové transakce, pokud to není uvedeno jako podmínka v rámci záruční listiny. Pokud jde o důkaz předložený žalovanou v odvolacím řízení a označený jako „B. vyplácení E. B.“, odvolací soud konstatoval, že s ohledem na text akreditivní listiny z hlediska podmínek, za nichž se vystavující banka zavázala plnit, nemohou mít zjištění případně učiněná u uvedené listiny na výsledek sporu jakýkoli dopad.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že je považuje za přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu, protože rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a odvolací soud řešil právní otázky uvedené v tomto sporu v rozporu hmotným právem. Důvodnost dovolání opírá dovolatelka o ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Argumentace žalované k prvnímu dovolacímu důvodu.
Žalovaná má za to, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písmo a) o.s.ř. Odvolací soud totiž v rozporu s ustanovením §219a odst. 1 písmo b) o. s. ř. potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, které je podle názoru žalované nepřezkoumatelné. V návaznosti na zrušující usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2007, č. j. 9 Cmo 166/2006-522, Městský soud v Praze rozhodl nově rozsudkem ze dne 10. července 2007, č. j. 1 Cm 27/2004-559. Napadeným rozhodnutím pak Vrchní soud v Praze rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrdil, s výjimkou části, v níž soud prvního stupně rozhodl o příslušenství žalobou uplatněného nároku. Žalovaná má ovšem za to, že rozsudek ze dne 10. 7. 2007 (dále též jen \"následné prvostupňové rozhodnutí“ nebo \"následné rozhodnutí soudu prvního stupně\") trpí obdobnými vadami, jako původní prvostupňové rozhodnutí, když se vady původně vytýkané odvolacím soudem nepodařilo soudu prvního stupně zhojit. Soud prvního stupně se totiž podle názoru žalovaného neřídil závaznými pokyny odvolacího soudu obsaženými v původním rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 14. 5. 2007 a opět v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. neuvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a neuvedl řádně úvahy, kterými se řídil při hodnocení důkazů.V následném rozhodnutí soudu prvního stupně absentuje přehled důkazů, které byly soudem prvního stupně provedeny, když je uvedeno pouze vymezení skutečností mezi účastníky řízení nesporných, přičemž toto vymezení bylo navíc provedeno nepřesně. Mezi opomenuté důkazy lze zahrnout jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut, a dále pak situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny při zjišťování skutkového základu věci, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Soud prvního stupně pak pochybil v obou těchto směrech, neboť za dostatečné vypořádání se s důkazy navrženými ze strany žalovaného nelze považovat výše uvedenou obecnou a okrajovou zmínku neodpovídající povaze a závažnosti věci. Rozhodnutí soudu prvního stupně je podle názoru žalované nepřezkoumatelné i proto, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s tvrzeními žalovaného. Žalovaná odkazuje na judikaturu Ústavního soudu ČR a zdůrazňuje povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této povinnosti nedostojí, má to za následek vady řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Žalovaná je názoru, že následné rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 10. 7. 2007 (stejně jako původní rozhodnutí téhož soudu ze dne 6. 12. 2005) postrádá náležitosti zakotvené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně se omezil pouze na obecné formulace, které jsou fakticky pouze souhrnným zjištěním, což je nepřípustné.
Žalovaná se domnívá, že výše popsané požadavky na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí pak v žádném případě nesplňuje ani dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Především z něj není seznatelné, z jakých důvodů odvolací soud považoval rozsáhlou odvolací argumentaci žalovaného za lichou, mylnou či vyvrácenou. Odvolací soud se podle názoru dovolatelky např. vůbec nezabýval odvolací námitkou týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, která byla v odvolání ze dne 24. 8. 2007 (i v replice žalovaného k vyjádření žalobce ze dne 15. 5. 2008) podrobně odůvodněna. Odvolací soud se dále nezabýval odvolací námitkou týkající se konkrétních opomenutých důkazů. Žalovaná přitom v odvolání uvedla výčet opomenutých důkazů. V napadeném rozhodnutí pak nebyla posouzena ani odvolací argumentace týkající se nesprávných skutkových zjištění soudu 1. stupně (odvolací soud pouze konstatoval, že vyšel ze zjištění učiněných soudem 1. stupně). Šlo přitom např. o zjištění pro věc rozhodných obchodních zvyklostí, zjištění, zda existovala pohledávka, kterou měl akreditiv zajišťovat nebo o posouzení pro věc klíčové otázky, k zajištění jakého závazku byl vůbec akreditiv otevřen. Žalovaná výčet skutkových zjištění soudu prvního stupně, která pokládala za nesprávná, rovněž výslovně v odvolání uvedla. Ohledně právního posouzení merita sporu pak odvolací soud, ačkoliv se jednalo o právně i skutkově velmi komplikovaný spor, v podstatě pouze opakuje, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně a že soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout na jeho procesním postupu. Odvolací soud se nevypořádal ani s námitkou, že soud prvního stupně se v následném prvostupňovém rozhodnutí neřídil závěry obsaženými v původním rozhodnutí odvolacího soudu a pouze zopakoval svou původní argumentaci, ani s konkrétními tvrzeními žalované, která předkládala k odůvodnění závěru, že právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné. Z čtrnácti stran dovoláním napadeného rozhodnutí se právního posouzení merita sporu týkají toliko dva odstavce na str. 12 a 13 napadeného rozhodnutí, z kterých nelze zjistit, jaké důvody měl odvolací soud k potvrzení části bodu 1. výroku a odmítnutí odvolací argumentace žalovaného. Jak již Nejvyšší soud České republiky judikoval, takový postup je porušením práva na spravedlivý proces a sám o sobě zakládá přípustnost a důvodnost dovolání.
Argumentace dovolatelky k dovolacímu důvodu spočívajícímu v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily splnění akreditivních podmínek ze strany žalobkyně. Podle názoru žalované žalobkyně nenavrhla důkazy o podkladových transakcích ve vztahu k předchozím dílčím čerpáním sporného akreditivu. Tvrdí, že žalobkyně žádnou pohledávku neměla, přesto v žádosti o čerpání akreditivu potvrdila, že B. vůči ní nesplnila svou platební povinnost, tj. založila tím právo na výplatu akreditivu.
Pokud jde o posouzení otázky zneužití práva, posoudil podle názoru dovolatelky soud prvního stupně splnění podmínek akreditivu zcela formálně, nepřihlédl k textu akreditivní listiny, vyšel z právního názoru, že by žádost o čerpání akreditivu byla v pořádku, kdyby měla žalobkyně za B. pohledávku jakékoli výše z jakéhokoli důvodu. Žalovaná zdůrazňuje, že argumentace soudu je přehnaně formalistická, neboť i v případě např. směnek má dlužník právo bránit se kauzálními námitkami a poukazovat na to, že podkladový závazek neexistuje. Odvolací soud se podle názoru dovolatelky s touto otázkou řádně nevypořádal a nezohlednil skutečnost, že by se formalistickým přístupem legalizovalo zneužití práva. Odvolací soud neuvádí, jak ke svému právnímu názoru dospěl – podle dovolatelky jde o nesprávný právní výklad ust. §685 ObchZ, který je v rozporu s ust. §3 obč. zák, §49a obč. zák. a §265 ObchZ. Podle názoru žalované je princip nezávislosti vztahu mezi oprávněným a bankou na vztahu mezi oprávněným a příkazcem prolomen v případech zneužití práva (resp. rozporu s dobrými mravy nebo nepoctivosti v obchodních vztazích). Jedná zejména o případy, kdy oprávněný v úmyslu získat z akreditivu plnění, na které by neměl jinak nárok, prezentuje dokumenty falešné, nepravdivé, zavádějící apod. Pokud je žádost o čerpání podána v úmyslu vylákat z vystavující banky plnění, na které nemá oprávněný nárok, je takové jednání též přirozeně v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku, resp. principem poctivosti v obchodních vztazích. Soudy nižších stupňů se otázkou, zda nedošlo ze strany žalobkyně ke zneužití formální povahy akreditivu, nezabývaly a neprováděly k ní dokazování. Nezaujaly proto ani stanovisko k otázce, zda pohledávka skutečně existovala, zda v okamžiku žádosti o čerpání trvala nebo byla splatná a zda se vůbec jednalo o pohledávku zajištěnou akreditivem.
Žalovaná vznesla v řízení též nárok na zaplacení náhrady škody. Tvrdila, že ze strany žalobkyně došlo k jednání v rozporu s rakouským právem a toto jednání mělo za následek způsobení škody žalované. Protiprávní jednání podle dovolatelky spočívalo v tom, že se žalobkyně v situaci, kdy hospodářská situace společnosti B. byla kritická, vzdala zástavního práva k finančním prostředkům na bankovním účtu B. u ní vedeném a spoléhala na vyplacení akreditivu. Dovolatelka vyslovuje názor, že tuto skutečnost odvolací soud chybně právně posoudil, pokud zaujal právní názor, že akreditiv i závazky z něho vyplývající se řídí českým právem a podle českého práva žalobkyně neporušila žádnou povinnost. Dovolatelka poukazuje na to, že názor nemá oporu v zák. č. 97/1963 Sb. (ZMPS), a je proto nesprávný. Podle dovolatelky je nutno aplikovat ust. §15 ZMPS, podle kterého se nároky na náhradu škody, nejde-li o porušení povinnosti vyplývající ze smluv a jiných právních úkonů, řídí právem místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody. Na jednání žalobkyně je proto nutno aplikovat rakouské právo, v němž by bylo nutno věc posoudit podle ust. §1360 ABGB. Podle názoru dovolatelky se však i podle českého práva dopustila žalobkyně porušení práva, a to jednání v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák.) a porušením ust. §424 obč. zák. a ust. §265 ObchZ.
V závěru dovolání namítá žalovaná též zmatečnost spočívající podle jejího mínění v tom, že odvolací soud nezrušil návazné rozhodnutí soudu prvního stupně, a zbavil tak žalovanou možnosti nového přezkoumání rozhodnutí v odvolacím řízení. Žalované bylo na základě tohoto nesprávného postupu znemožněno řádně formulovat její odvolací námitky a byla jí odňata možnost řádně jednat před soudem.
Dovolateka navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR výrok pod bodem I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2008, č. j. 9 Cmo 513/2007-700, zrušil a současně zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2007, č. j. 1 Cm 27/2004-559, a věc vrátil k novému řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla jeho odmítnutí, neboť je přesvědčena, že odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem a dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §24la odst. 2 písmo b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §24la odst. 2 písmo b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Nejvyšší soud České republiky posoudil dovolání v dané věci jako nepřípustné.
V projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a dosavadní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Soudy obou stupňů aplikovaly při posuzování žalobního nároku správný právní předpis – obchodní zákoník, a pokud jde o určení rozhodného práva, zák. č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním a respektovaly i zvyklosti vyjádřené Jednotných pravidlech a zvyklostech pro dokumentární akreditivy (UCP 500).
Dovolání žalované otevřelo dovolací přezkum rozhodnutí odvolacího soudu pro řešení právní otázky spočívající ve výkladu povahy standby akreditivu a postupu žalobkyně při uplatňování akreditivních podmínek, kterým mělo dojít k zneužití práva.
Podle základního ustanovení §682 odst. 1 ObchZ se smlouvou o otevření akreditivu zavazuje banka příkazci, že na základě jeho žádosti poskytne určité osobě (oprávněnému) na účet příkazce určité plnění, jestliže oprávněný splní do určité doby stanovené podmínky. Příkazce se zavazuje zaplatit bance úhradu. Akreditiv plní funkci platební, jeho prostřednictvím plní banka peněžitý závazek místo dlužníka (příkazce), ale na jeho účet. Kromě toho slouží akreditiv i k ochraně práv oprávněného (věřitele) a plní funkci zajišťovací tím, že usnadňuje uspokojení peněžité pohledávky oprávněného vůči příkazci. Závazek banky vůči oprávněnému není při tom závislý na závazku příkazce vůči oprávněnému. Pro jeho vznik a obsah je rozhodující akreditivní listina a její doručení oprávněnému. Princip nezávislosti závazku banky z akreditivu na právním vztahu mezi příkazcem a oprávněným vyjadřuje výslovně pravidlo uvedené v ust. §685 ObchZ. Závazek banky vůči oprávněnému je samostatný, právně nezávislý, neboť je pro něj rozhodující výhradně obsah akreditivní listiny a podmínek, které jsou v ní stanoveny. Námitky, které by mohl příkazce použít vůči oprávněnému, banka použít nemůže, ledaže by je vtělila do akreditivní listiny. Rovněž tak změna nebo zánik závazkového vztahu příkazce a oprávněného nemá přímý vliv na povinnost banky plnit podle akreditivní listiny, jestliže akreditiv platí. Obdobný princip je vyjádřen i v čl. 3 Jednotných zvyklostí a pravidel pro dokumentární akreditivy: akreditivy jsou svou povahou transakce oddělené od kupních nebo jiných smluv, jež mohou tvořit jejich podklad. Takové smlouvy se bank nikterak netýkají a nezavazují je ani v případě, kdy jakékoli odvolání na takovéto smlouvy je obsaženo v akreditivu.
Při využití akreditivu nese vystavující banka riziko svého klienta - příkazce (nejčastěji se jedná o importéra). Z toho plyne nutnost řízení tohoto rizika, vystavující banka se proto snaží o omezení svého závazku stanovením maximální částky akreditivu (popř. rámce), lhůtou platnosti, přesnou formulací akreditivních podmínek a zajišťovacími instrumenty (zástava nemovitostí, pohledávek).
Standby akreditiv je považován za druh dokumentárního akreditivu, rozdíl „zbožovým“ dokumentárním akreditivem a standby akreditivem spočívá jen v charakteru a významu dokumentů předepsaných akreditivní listinou. U „zbožových“ akreditivů dokumenty do jisté míry zastupují zboží (faktury, dopravní doklady, certifikáty o zboží), u standby akreditivu se zajišťuje plnění jiných závazků, zejména správného splnění kontraktu povinným, mívá tedy více záruční funkci a k jeho realizaci při správném průběhu obchodní transakce ani nemusí dojít.
Soudy obou stupňů správně vycházely z pravidel uvedených v obchodním zákoníku i Jednotných zvyklostech. Žalovaná vystavila akreditivní listinu, kterou formulovala následujícím způsobem:
\"Tímto ve váš prospěch zřizujeme neodvolatelný a bezpodmínečný stand-by akreditiv ... na příkaz B....na nevyrovnanou částku ve výši 16,000.00 USD maximálně platný do 31. 12. 2000 ... vydaný jako zajištění ke smlouvě o půjčce (for the loan contract) poskytnuté vaší bankou společnosti B. ... tímto se neodvolatelně a bezpodmínečně zavazujeme zaplatit vám na vaši první písemnou žádost jakoukoli částku až do výše zmíněné garantované částky bez zjišťování stávající právní situace a vzdáváme se tímto jakéhokoli práva na vznesení námitky a obranu před splátkami jistiny. Tento akreditiv může být čerpán po částech ... je platný do 31. 12. 2000. K tomuto datu od vás musíme obdržet vaši žádost o platbu zaslanou dálnopisem s ověřením nebo ověřenou swiftovou zprávu potvrzující, že B. nesplnila svou platební povinnost.\"
Z textace listiny je zřejmý zajišťovací charakter akreditivu i nezávislost platební povinnosti žalované na vztahu mezi žalobkyní a společností B. Žalobkyně neměla povinnost prokazovat žalované stav smlouvy o půjčce ve vztahu k B., přesto však v případě poslední žádosti o platbu z akreditivu žalované potřebné vysvětlení poskytla, jak bylo v průběhu sporu zjištěno. Soud prvního stupně se nad rámec dokazování nutného ke zjištění skutkového stavu zabýval i dokazováním, zda existovala podkladová transakce, neboť právě k argumentům žalované konstatoval, že je neakceptovatelné podvodné jednání, které by zneužívalo formálního charakteru akreditivu. Takové jednání nemůže požívat právní ochrany. Z listin, které byly žalobkyní předloženy, vzal soud za prokázané, že podkladová transakce existovala, a naopak prokázáno nebylo, že by se žalobkyně dopustila podvodného jednání. Soud prvního stupně i soud odvolací proto zcela správně učinily právní závěry o tom, že žalobkyně splnila podmínky uvedené v akreditivu a její pohledávka za žalovanou z uvedeného akreditivu je oprávněná. Žalovaná jako podnikatelka v bankovnictví si musela být vědoma právního významu akreditivní listiny i formální povahy závazku, který je smlouvou o otevření akreditivu založen a rizik z toho vyplývajících. Bylo jen na ní, jakým způsobem určí podmínky v akreditivní listině a jaká zajišťovací opatření dále přijme pro případ, že by se zajišťovací platba z akreditivu realizovala. Sama ostatně ve vyjádření k žalobě uvádí, že v průběhu let 1996 – 1999 otevřela pro společnost B. celkem 240 importních dokumentárních akreditivů. Příkazce tedy nebyl pro žalovanou neznámým partnerem a záleželo jen na ní, jak svoje obchodní zkušenosti s ním promítne do smluvních vztahů. Soudy obou stupňů správně uzavřely, že v daném případě nejde o výkon práv žalobkyně, který by byl v rozporu s dobrými mravy, a že nejde ani porušení zásad poctivého obchodního styku. Jestliže dovolatelka shledává, že se soudy dopustily ve výkladu a aplikaci ustanovení §3 občanského zákoníku a ust. §265 obchodního zákoníku porušení práva, neodpovídá tato její námitka závěrům soudů obou stupňů uvedených v rozsudcích. Soudům rovněž nelze vytýkat přehnaně formalistický postup při výkladu ustanovení o akreditivu. Jak vyplývá z charakteristiky dokumentárního akreditivu uvedené shora, spočívá výhoda akreditivu právě v nezávislosti závazku banky na právním vztahu mezi příkazcem a oprávněným, protože jsou tím omezena rizika vázaná na momentální hospodářskou situaci příkazce. Možnosti zneužití akreditivu si poskytující banka musí být vědoma a míru rizika má možnost promítnout do podmínek stanovených pro výplatu v akreditivní listině. Pokud dovolatelka v dovolání argumentuje, že by mělo být aplikováno i ust. §49a obč. zák. o omylu, neuvádí žádné další důvody objasňující, v čem by byla uvedena v omyl a kdy by v omylu jednala. Nejvyšší soud se proto touto námitkou nezabýval.
Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, nezabýval se Nejvyšší soud ani námitkami vznesenými dovolatelkou k případnému nároku na náhradu škody, kterou měla žalovaná postupem žalobkyně utrpět. Jestliže nebylo shledáno pochybení v posouzení existence pohledávky žalobkyně z akreditivu, nemohla se svým uplatněním práva z akreditivu dopustit porušení práva, které je nutným předpokladem pro uplatnění nároku na náhradu škody, ať by se tento nárok řídil českým či rakouským právem.
Ke druhé skupině námitek dovolatelky, kterými uplatňuje dovolací důvod spočívající v tom, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba uvést, že výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesně-právního) předpisu. Namítaná vada řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neprovedení navržených důkazů, nedostatek řádného odůvodnění rozhodnutí), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, nemůže však v dané věci založit přípustnost dovolání, neboť v posuzovaném případě nebyla řešena otázka, zda je či není takové vady, nevychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesně-právního) předpisu.
Nejvyšší soud na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že odvolací soud neřešil otázku výkladu projevu vůle v rozporu s hmotným právem a dovolání žalobkyně nesplňuje požadavek přípustnosti upravený v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.. Nezabýval se proto dalšími námitkami dovolatelky směřujícími k důvodnosti dovolání ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Výše uvedené závěry s sebou nesou posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písmo c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu