ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.882.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 882/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně P.m. f., a. s., se sídlem, zastoupené JUDr. K. H., advokátem, , proti žalované L., a. s., zastoupené Mgr. L. R., advokátem, , o zaplacení částky 118 042 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 Cm 68/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. září 2006, č. j. 7 Cmo 282/2004-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 433 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. K. H., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. května 2004, č. j. 2 Cm 68/2002-75, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 118 042 Kč se 7,5% ročním úrokem z prodlení od 3. 1. 2002 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že usnesením sp. zn. K 37/2001 ze dne 25. ledna 2002 byl prohlášen konkurz na majetek společnosti N. T., spol. s r. o., a tudíž původně označený žalobce, JUDr. P. M., správce konkurzní podstaty společnosti N. T., spol. s r. o., vymáhal žalovanou částku v souladu s ustanovením §27 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání ve prospěch konkurzní podstaty úpadce. V průběhu řízení vyhověl soud prvního stupně podle §107 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) návrhu na změnu účastníků řízení ze dne 6. 6. 2003, jelikož dne 30. 5. 2003 byla uzavřena mezi původním žalobcem, JUDr. P. M., správcem konkurzní podstaty společnosti N. T., spol. s r. o., a stávající žalobkyní, společností P. m. f., a. s., smlouva o postoupení pohledávek, kterou P. m. f., a. s., nabyla v tomto řízení vymáhanou pohledávku.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že fakturou vystavenou dne 3. 12. 2001 splatnou do 2. 1. 2002 fakturoval dodavatel, společnost N. T., spol. s r. o., odběrateli, společnosti L., a. s., cenu mlékárenských výrobků ve výši 234 601 Kč. Z celkově fakturované částky zaplatila žalovaná částku 116 559 Kč a dosud neuhradila částku 118 042 Kč. Tyto skutečnosti jsou mezi účastníky řízení nesporné. Z přípisu žalované ze dne 11. 6. 2002 a z listiny označené jako „Jednostranný zápočet“, která je datovaná dnem 23. 1. 2002, soud prvního stupně zjistil, že žalovaná považuje vymáhanou pohledávku za nedůvodnou, neboť byl proveden jednostranný zápočet pohledávky žalované za společností N. T., spol. s r. o., ve výši 118 411 Kč, a to proti pohledávce vymáhané v tomto řízení. Tuto započítávanou pohledávku za společností N. T., spol. s r. o., získala žalovaná „Smlouvou o postoupení pohledávky“, kterou žalovaná uzavřela dne 22. 1. 2002 se společností N.P., spol. s r. o.
Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že žalované se nepodařilo prokázat doručení listiny označené jako Jednostranný zápočet společnosti N. T., spol. s r. o., před prohlášením konkurzu na ni (tzn. do 25. 1. 2002). Neprokázala totiž vůbec doručení této listiny uvedené společnosti. Proto soud prvního stupně považoval obranu žalované spočívající v zániku pohledávky žalobkyně započtením za nedůvodnou. Protože se žalované nepodařilo prokázat doručení listiny obsahující započtení pohledávky společnosti N. T., spol. s r. o., před prohlášením konkurzu na ni, odmítl soud prvního stupně provést dokazování navržené žalovanou, a to doklady o obchodech mezi společností N. T., spol. s r. o., a společností N. P., spol. s r. o., kterými chtěla žalovaná prokázat reálnou existenci pohledávky žalované ve výši 118 411 Kč získané smlouvou o postoupení pohledávky z 22. 1. 2002 žalovanou od společnosti N. P., spol. s r. o.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že fakturovaná částka byla v žalované výši požadována oprávněně, že její výše ani splatnost faktury nebyla žalovanou rozporována a že tedy nárok na zaplacení této částky v době vydání rozsudku trvá.
Soud prvního stupně se poté zabýval i námitkou započtení učiněnou žalovanou v jejím závěrečném shrnutí, kterou žalovaná uplatnila započtení své pohledávky za společností N. T., spol. s r. o., vůči stávající žalobkyni. Soud prvního stupně poučil účastníky řízení podle ustanovení §119a o. s. ř. Po poučení podle tohoto ustanovení právní zástupce žalované v závěrečném shrnutí nenavrhl doplnit dokazování o takové důkazy, které by musely být provedeny, aby mohla být zjištěna existence pohledávky žalované způsobilé k započtení vůči vymáhané pohledávce žalobkyně. V průběhu řízení sice žalovaná navrhovala doplnění dokazování o doklady o obchodech mezi společností N. T., spol. s r. o., a N. P., spol. s r. o., ale v závěrečném shrnutí po uplatněné námitce započtení tento návrh na doplnění dokazování nezopakovala. Z toho důvodu se soud prvního stupně nezabýval tím, zda jsou splněny zákonné podmínky jednostranného započtení pohledávky žalované proti stávající žalobkyni, jelikož takto uplatněné započtení v závěrečném návrhu žalované nemohlo mít na rozhodnutí soudu ve věci vliv.
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. září 2006, č. j. 7 Cmo 282/2004-113, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, změnil výrok o náhradě nákladů řízení pod bodem II, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že žalovaná ohledně své obrany spočívající v zániku vymáhané pohledávky započtením provedeným listinou ze dne 23. 1. 2002 splnila svou povinnost tvrzení, ale již na ni nenavázala povinností důkazní. Ke svému tvrzení, že na adresu společnosti N. T., spol. s r. o., odeslala dne 23. 1. 2002 písemnost obsahující kompenzační projev, totiž nenabídla žádný relevantní důkaz. Žalovaná neprokázala, že by kompenzační projev skutečně uskutečnila, proto se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vymáhaná pohledávka jednostranným zápočtem před prohlášením konkurzu na společnost N. T., spol. s r. o., nezanikla. K námitce žalované, že soud prvního stupně pochybil, když žalovanou řádně nepoučil o její důkazní povinnosti, odvolací soud konstatoval, že z obsahu protokolu o jednání konaného u soudu prvního stupně dne 13. 5. 2004 je nadevší pochybnost zřejmé, že účastníkům bylo řádně poskytnuto poučení podle §119a o. s. ř. K tomu odvolací soud poznamenal, že důkazní návrh v podobě „dokladů o obchodech mezi společnostmi N. T., spol. s r. o., a N. P., spol. s r. o.,“ nebyl důkazním návrhem schopným existenci konkrétní pohledávky žalované zralé k započtení proti vymáhané pohledávce prokázat, neboť neosvědčoval, jakou pohledávku a v jaké výši hodlala žalovaná k započtení použít.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka považuje podané dovolání za přípustné, jelikož má za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje vzájemný vztah ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. a §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a dále otázku možnosti započtení vůči pohledávce, jež byla „vyvedena“ z konkurzní podstaty.
Dovolatelka je toho názoru, že soud prvního stupně nesprávně interpretoval ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., eventuálně i odstavce 1 téhož ustanovení. Dovolatelka se domnívá, že soud měl poté, co byla žalovanou po poučení dle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. vznesena námitka promlčení a soud prvního stupně měl na rozdíl od žalované za to, že k tomuto tvrzení není vznesen odpovídající důkaz, dovolatelku vyzvat, aby relevantní důkaz označila. Dovolatelka je dále toho názoru, že pohledávka postoupená z konkurzní podstaty nepožívá žádné zvláštní ochrany a je tedy možné na tuto pohledávku započíst jakoukoli započitatelnou pohledávku. Z toho důvodu žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu nižší instance k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání předně uvádí, že dovolání není přípustné, jelikož napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Žalobkyně má za to, že žalovaná byla v řízení řádně poučena a byla jí tak zákonem dána možnost ke splnění její povinnosti tvrzení i povinnosti důkazní. Žalobkyně dále souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná neprokázala existenci pohledávky způsobilé k započtení a ani důkazy, jejichž provedení navrhovala, nebyly důkazy, které by byly schopné existenci pohledávky žalované prokázat. K tomu žalobkyně uvádí, že pohledávku, která byla žalované postoupena společností N. P., spol. s r. o., není možné započíst vůči pohledávce žalobkyně, společnosti P. m.f., a. s., jelikož tato pohledávka žalované je pohledávkou vůči úpadci N. T., spol. s r. o., a měla být uplatněna v rámci konkurzu. Proto se podle názoru žalobkyně jedná o pohledávku, kterou nelze vymáhat soudně, a tudíž ji ani nelze započíst.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodně o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V rozsahu, ve kterém dovolatelka namítá, že nebyla soudem řádně poučena, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Tento dovolací důvod může založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Tak tomu však v dané věci není. K případné vadě řízení by tudíž dovolací soud mohl přihlížet v případě přípustného dovolání.
Nejvyšší soud však v dané věci nicméně podotýká, že soud neměl důvod poučovat žalovanou o předložení důkazů k prokázání existence její pohledávky vůči společnosti N. T., spol. s r.o. Soud totiž dovodil, že žalovaná neprokázala, že by započetla tuto pohledávku vůči uvedené společnosti před prohlášením konkurzu na tuto společnost. Žalovaná tuto pohledávku pak nemohla započíst vůči žalobkyni. Po prohlášení konkurzu na majetek společnosti N. T., spol. s r. o., již tato pohledávka nemohla být podle ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, započtena proti majetku patřícímu do konkurzní podstaty. Podle ustanovení §529 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) dlužník může použít k započtení vůči postupníkovi i své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky, jestliže je oznámil bez zbytečného odkladu postupníkovi. Vzhledem k ustanovení §529 odst. 2 ObčZ není předmětná pohledávka způsobilá k započtení ani vůči žalobkyni.
S přihlédnutím ke shora uvedenému a vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud založil své rozhodnutí i na skutkovém závěru, že žalovaná neprokázala existenci své pohledávky vůči společnosti N. T., spol. s r. o., přičemž Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení, jehož přípustnost by byla založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tento skutkový závěr přezkoumávat, nemůže přípustnost dovolání založit ani dovolací námitka žalované, že pohledávka postoupená z konkurzní podstaty nepožívá žádné zvláštní ochrany a je tedy možné na tuto pohledávku započíst jakoukoli započitatelnou pohledávku.
Ze shora uvedených důvodů je nutné uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 6 845 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 3, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč [§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1 288 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. května 2004).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu