ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.925.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 925/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně C. R., s.r.o., zastoupené Mgr. K.F., advokátem proti žalovanému V. V., zastoupenému JUDr. J. R., advokátem o zaplacení 1 020 195 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 48/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2008, č.j. 8 Cmo 140/2008-278, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2008, č.j. 8 Cmo 140/2008-278, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. ledna 2008, č.j. 48 Cm 48/2003-252, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 1 020 195 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně neprokázala existenci kupních smluv uzavřených podle jejího tvrzení s žalovaným, na základě nichž uplatnila požadavek na zaplacení kupní ceny, neboť dohoda stran při objednávání zboží neobsahovala ve smyslu §409 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dostatečně určitá ujednání o podstatných částech kupní smlouvy, jestliže žalovaný neobjednával konkrétní druh a množství zboží za konkrétní cenu. Žalovaný vymezil předmět koupě jen takovým způsobem, že má být v prodejně zaplněn určitý prostor zbožím a jen obecně a přibližně určil druh zboží a přibližnou cenu zboží. Odvolací soud konstatoval, že v daném případě nebylo prokázáno ani uzavření kupních smluv způsobem podle §275 odst. 4 obch. zák.
Oba soudy dále vyšly ze zjištění, že mezi účastníky byly uskutečněny v lednu 1996 až v prosinci 1997 dodávky zboží, na základě čehož s ohledem na právní závěr o neexistenci platně uzavřených kupních smluv aplikovaly ustanovení §451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) o bezdůvodném obohacení žalovaného, který dodávky zboží od žalobkyně přijal. Odvolací soud přihlédl k tvrzení žalovaného v jeho podaném odvolání, z něhož vyplynulo, že k bezdůvodnému obohacení žalovaného došlo dne 2.9.1998. Žaloba na zaplacení kupní ceny byla podána 3.4.2003.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyhověl vznesené námitce promlčení, neboť žaloba byla podána po uplynutí čtyřleté promlčecí doby (§397 obch. zák.), jestliže pro počátek běhu promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení je den, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo a kdy zároveň tímto okamžikem mohlo být právo ve smyslu §391 odst. 1 obch. zák. poprvé uplatněno. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni vznikalo právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému v období od ledna 1996 do prosince 1997, tudíž se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčelo v době od ledna 2000 do prosince 2001, byla-li žaloba podána až 3.4.2003.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, k němuž dospěl soud prvního stupně při řešení situace, kdyby byl prokázán vznik kupních smluv. Oba soudy dovodily, že i za tohoto skutkového stavu by byla důvodná vznesená námitka promlčení práva na zaplacení kupní ceny, neboť pro počátek běhu promlčecí doby by v takovém případě byl rozhodující den, kdy právo na zaplacení kupní ceny žalobkyni vzniklo podle §450 odst. 1 obch. zák., tj. v době, kdy žalobkyně umožnila žalovanému nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu žalovanému nakládat se zbožím. Podle skutkových zjištění tento stav nastal v roce 1996, 1997 a v září 1998, tudíž i v tomto případě by čtyřletá promlčecí doba s ohledem na §391 odst. 1 a §397 obch. zák. uplynula před podáním žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by v daném případě nebyl prokázán vznik kupních smluv. Domnívá se, že v řízení byl dostatečně prokázán úmysl stran uzavřít kupní smlouvy na základě objednávek zboží, přičemž placení za tyto dodávky bylo sjednáno tak, že dojde k zaplacení po prodeji zboží třetí osobě a po podání informace o tomto prodeji žalovaným žalobkyni, která měla na základě této informace vystavit fakturu. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud s ohledem na §266 odst. 1 obch. zák. nesprávně vyložil ujednání účastníků, které směřovalo k uzavření kupní smlouvy, resp. způsobu sjednání určitých částí smluv ve smyslu §269 odst. 3 obch. zák.
Posouzení otázky vznesené námitky promlčení dovolatelka spojuje s odkazem na §445, §340 odst. 2 a §450 obch. zák. a brojí proti právnímu posouzení promlčení svojí argumentací o sjednané odkládací podmínce pro zaplacení kupní ceny a splatností závazku. Pro případ, že by dovolací soud přijal verzi obou soudů, že se v daném případě jednalo o plnění z bezdůvodného obohacení, předestírá svůj názor, že ve smyslu §391 odst.1 obch. zák. počala běžet promlčecí doba pro vydání bezdůvodného obohacení až vědomostí žalobkyně o bezdůvodném obohacení žalované, která nastala až na základě provedené inventarizace v roce 2002.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl v dané věci zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Dovolatelka ale staví svůj odlišný právní závěr o důvodnosti svého nároku na zaplacení kupní ceny na odlišném skutkovém závěru, než k jakému dospěl odvolací soud. Tvrdí, že ze skutkových zjištění vyplývá dohoda účastníků o podstatných částech kupních smluv, a bylo prokázáno uzavření kupních smluv. Takové zjištění ze skutkového závěru soudů ale nevyplývá. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů naopak vyplývá, že mezi účastníky nebyly sjednány podstatné části kupních smluv podle §409 obch. zák., a nebylo ani zjištěno, že by došlo k uzavření kupních smluv způsobem podle §275 odst. 4 obch. zák.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nevyložil obsah projevu vůle směřující k uzavření kupních smluv podle §266 odst. 1 obch. zák., je třeba konstatovat, že pokud nebyla prokázána existence kupních smluv, tj. vznik platné smlouvy, nebylo možné ani aplikovat vykládací pravidla ohledně nesrozumitelného obsahu smlouvy. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.10.1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, publikovaný Soudní judikatuře 3/1999, pod označ. 30/1999).
Dovolatelce tedy není možno přisvědčit, že by odvolací soud posoudil existenci, resp. neexistenci kupních smluv v rozporu s ustanovení §266 odst. 1 obch. zák.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud neposoudil neexistenci platně uzavřených kupních smluv v souladu s hmotným právem (§409, §275 odst. 4 obch. zák.) a správně dovodil, že nárok žalobkyně je nutno posuzovat jako bezdůvodné obohacení žalovaného ve smyslu §451 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud se proto dále zabýval námitkou dovolatelky vznesené k právnímu posouzení počátku běhu promlčecí doby u vydání bezdůvodného obohacení.
Je nutno konstatovat, že obchodní zákoník v ustanoveních o promlčení neupravuje (na rozdíl od občanského zákoníku) u práva na vydání bezdůvodného obohacení speciální lhůtu včetně pravidel jejího běhu. Pro počátek běhu obecné čtyřleté promlčecí doby (§397 obch. zák.), která se tak u tohoto práva uplatní, platí ustanovení §391 odst. 1 obch. zák., podle něhož u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného. Z uvedeného ustanovení nepochybně vyplývá, že počátek běhu promlčecí doby se neodvíjí od vědomosti oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se obohatil (na rozdíl od právní úpravy občanského zákoníku v §107 odst. 1 a 2, ale od okamžiku, kdy objektivně bylo možno právo uplatnit u soudu, což nastalo v den, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2005, sp. zn. 32 Odo 1097/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu seš. 5/2007, pod označ. C 4745).
Námitka dovolatelky, že běh promlčení bylo nutno posuzovat s ohledem na vědomost žalobkyně o bezdůvodném obohacení, není tedy oprávněná. Odvolací soud posoudil vznesenou námitku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení správně v souladu s §397 a §391 odst. 1 obch. zák.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud otázku nároku na zaplacení kupní ceny a otázku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Není-li dovolání žalobkyně přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu