ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.964.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 964/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně PhDr. I. P., zast. JUDr. I. M., advokátem, proti žalované T. a. s., zast. JUDr. J. R., advokátem, o zaplacení částky 1.556.873,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 Cm 158/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2006, č. j. 2 Cmo 486/2005-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího právního zástupce JUDr. J. R.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. dubna 2006, č. j. 2 Cmo 486/2005-125, potvrdil rozsudek Krajského soudu ve Ostravě ze dne 19. srpna 2005, č. j. 25 Cm 158/2001-91, jímž tento soud zamítl návrh žalobkyně, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.556.873,20 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na jejich náhradu částku 58.1491,- Kč k rukám JUDr. J. R., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice svědečné ve výši 2.240,- Kč na účet Krajského soudu v Ostravě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na jejich náhradu částku 67.238,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. R.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou ze dne 19. 12. 2001 domáhala po žalované zaplacení částky 1.556.873,20 Kč s odůvodněním, že dle smlouvy o zprostředkování, uzavřené mezi ní a společností T, a. s. ze dne 17. 6. 1992, jí přísluší provize za období od 1. 1. do 13. 12. 1998. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a dovodil, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalovaná byla ve sporu pasivně legitimována. Odvolací soud se stejně jako soud prvního stupně neztotožnil s názorem žalobkyně, že na žalovanou přešla práva a povinnosti ze smlouvy o zprostředkování, jež žalobkyně uzavřela s T., a. s. Dle názoru odvolacího soudu nepřešla na společnost S. T., spol. s r. o., jež byla dle tvrzení žalobkyně právní předchůdkyní žalované, práva ani povinnosti ze smlouvy o zprostředkování, poněvadž T., a. s., jako jediný zakladatel a společník, založila společnost S. T., spol. s r. o., zapsanou do obchodního rejstříku dne 5. ledna 1995, jejíž jmění bylo tvořeno peněžitým vkladem zakladatele ve výši 100.000,- Kč. Žalobkyní tvrzený přechod práv a povinností ze zprostředkovatelské smlouvy na S. T., spol. s r. o. nelze dle odvolacího soudu dovodit ani z toho, že T., a. s. jako zakladatelka umožnila S. T., spol. s r. o. na základě nájemních smluv používat hmotný i nehmotný investiční majetek a dle licenčních a obdobných smluv také ochranné známky, technickou dokumentaci a kow-how. S. T., spol. s r. o. byla rozhodnutím valné hromady společnosti S., spol. s r.o. ke dni 1. 10. 1995 zrušena bez likvidace přeměnou na akciovou společnost S. T., a. s., přičemž veškeré jmění, pohledávky a závazky zrušené společnosti přešly na akciovou společnost. Jediným akcionářem této společnosti s nepeněžitým vkladem oceněným částkou 65.418.000,- Kč byla T., a. s. Vzhledem k tomu, že šlo o nemovitosti společnosti T., a. s., užívané společností S. T., spol. s r. o., odvolací soud dovodil, že ani v tomto případě nebyl do společnosti žalované vložen podnik T., a. s. ani jeho část, a proto nemohlo dojít v souvislosti se založením S. T., a. s. k přechodu tvrzených práv a povinností ze smlouvy o zprostředkování. K námitce žalobkyně, že žalovaná vyráběla některé výrobky, nemá dle odvolacího osud vliv na posouzení pasivné legitimace žalované ve sporu, neboť tato okolnost nemůže její legitimaci ve sporu založit.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci učiněným soudem prvního stupně, a proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 2. 8. 2006 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že přechod práv a povinností ze smlouvy o zprostředkování z T., a. s. na T. a. s. vyplývá z notářských zápisů ze dne 30. 11. 1994 NZ 69/94 a N 79/94 a ze dne 25. 9. 1995 NZ 448/95 a 450/95. Tyto listiny dle dovolatelky prokazují skutečnost, že v době založení společnosti S. T., a. s. byla jediným akcionářem T., a. s. Společnost S. T., a. s., jež ke dni 21. 8. 2002 změnila firmu na T. a. s. a dne 28. 12. 2002 na T. a. s., vstoupila do práv a povinností T., a. s. jako dodavatele v souvislosti se smlouvou o zprostředkování uzavřenou dne 18. 6. 1992 (správně 17. 6. 1992). Dovolatelka je přesvědčena, že v rámci smlouvy o zprostředkování došlo pouze ke změně dodavatele a poukázala na dodatek č. 1 ze dne 17. 11. 1994, v němž je předmět smlouvy uveden jako kontinuální výroba brzdových bubnů. Dovolatelka je přesvědčena, že na žalovanou přešla všechna práva a povinnosti ze smlouvy uzavřené mezi společností T., a. s. a A. C. G. a. r. l., jako dodavatelem. Žalovaná v řízení nepředložila žádnou smlouvu, jíž byl založen její vztah se společností A. C. G. a. r. l. a proto podle názoru dovolatelky byl její vztah založen v důsledku vstupu do práv a povinností společnosti T., a. s. Dále zdůraznila, že žalované byla platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 1998, sp. zn. 3 Ro 1166/97, uložena povinnost zaplatit částku 150.018,- Kč, představující provizi dle smlouvy o zprostředkování ze dne 17. 6. 1992 a tuto částku žalovaná uhradila.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 22. srpna 2006 se k dovolání vyjádřila žalovaná a zejména uvedla, že práva a povinnosti ze smlouvy o zprostředkování, uzavřené mezi žalobkyní a T., a. s. dne 17. 6. 1992, nepřešla na žalovanou, neboť žalobkyně nepředložila v řízení dokument upravující jejich přechod z T., a. s. na třetí osobu (žalovanou) se souhlasem žalobkyně. V dovolání zmiňovaných notářských zápisech ze dne 30. 11. 1994, NZ 69/94, a 25. 9 1995 není dle žalované uvedeno ničeho ohledně přechodu práv a závazků z T., a. s. na S. T., spol. s r. o., resp. S. T., a. s. Žalovaná je přesvědčena, že odkaz žalobkyně na dodatek č. 1 ze dne 17. 11. 1994 ke smlouvě o zprostředkování ze dne 17. 6. 1992 není případný, neboť k založení S. T., spol. s r. o. došlo až dne 30. 11. 1994 a k jejímu vzniku 5. 1. 1995 zápisem do obchodního rejstříku. Dále namítla, že přímý dodavatelský vztah mezi T., a. s. a A.C.G. nebyl nikdy realizován, neboť v předmětné smlouvě bylo dohodnuto, že obchodní vztahy budou uskutečňovány prostřednictvím společnosti T. Ch., a. s. a nikoli přímo mezi A.C.G. a T., a. s. Žalovaná dále poukázala na skutečnost, že dopisem ze dne 25. 11. 1994 byla smlouva o zprostředkování, včetně jejího dodatku č. 1, vypovězena s účinností ke konci roku 1994, přičemž i bez tohoto vypovězení by smlouva o zprostředkování zanikla po uplynutí tříleté lhůty dle čl. III odst. 4 smlouvy o zprostředkování, tzn. ke dni 18. 6. 1995, a proto uskutečnila-li žalovaná v minulosti prodej svých odlitků, pak tak činila na základě zcela jiných kupních smluv a nikoli jako právní nástupce T., a. s. Dovolatelkou v dovolání uvedený platební rozkaz byl žalovanou uhrazen, protože nebyl „nedopatřením“ podán odpor. Protože se dokazování v řízení nikdy neprovádělo, nelze z této skutečnosti dovozovat žádné právní závěry ohledně uznání uvedeného závazku.
Žalovaná závěrem navrhla, ba dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, popř. zamítl a zavázal dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Z dovolacích námitek je zřejmé, že jde o zodpovězení otázky, zda byla žalovaná v souzené věci pasivně legitimována či nikoli, tj. zda došlo k přechodu práv a povinností ze smlouvy o zprostředkování ze dne 17. 6. 1992 ze společnosti T., a. s. na žalovanou.
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení provize za období od 1. 1. do 13. 12. 1998 na základě smlouvy o zprostředkování ze dne 17. 6. 1992, ve znění dodatku č. 1 ze dne 17. 11. 1994, (dále též „smlouva o zprostředkování“) vyúčtované fakturou ve výši 1.556.873,20 Kč.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplynulo, že žalobkyně uzavřela dne 17. 6. 1992 se společností T., a. s. smlouvu o zprostředkování, ve znění dodatku č. 1 ze dne 17. 11. 1994, jejímž předmětem bylo „obstarávání záležitosti zájemce, které se týkají zprostředkování obchodních kontaktů pro výkovky a odlitky s cílem intenzivního prosazování jeho výrobků, výrobních možností a služeb jím dodávaným a poskytovaným“.
Dovolatelka namítla, že k přechodu práv povinností z T., a. s. na T., a. s. (od 28. 12. 2002 T., a. s.) došlo tím, že T., a. s. založila S. T., spol. s r. o. a dle čl. XIII zakladatelské smlouvy ze dne 30. 11. 1994 umožnila na základě nájemních smluv užívat hmotný i nehmotný investiční majetek závodu S., na základě licenčních a obchodních smluv ochranné známky, technickou dokumentaci a know-how.
K tomu je nutné uvést, že z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě v oddílu C, a z notářského zápisu ze dne 30. 11. 1994, NZ 69/94 a N 79/94, vyplývá, že T., a. s. založila (§57 odst. 1 obchod. zák.) společnost S. T., spol. s r. o., vzniklou dne 5. ledna 1995 (§62 odst. 1 obchod. zák.), a do základního kapitálu (§58 odst. 1 obchod. zák.) vložila toliko peněžitý vklad (§59 odst. 1 obchod. zák.) ve výši 100.000,- Kč. S vkladem peněžních prostředků nepřecházejí na obchodní společnost ze zákona všechna práva a závazky společníka, jenž tyto peněžní prostředky do ní vložil, nejsou-li tyto závazky ve smlouvě výslovně identifikovány. Založením S. T., spol. s r. o., jak se dovolatelka domnívá, tímto způsobem proto nemohlo dojít k přechodu práv a povinností z předmětné smlouvy o zprostředkování z T., a. s., se kterou tuto smlouvu o zprostředkování dovolatelka uzavřela, na S. T., spol. s r. o.
K uvedenému přechodu práv a povinností ze smlouvy o zprostředkování nedochází ani v důsledku uzavření nájemních smluv mezi společností T., a. s. a S. T., spol. s r. o., týkajících se práva užívat hmotný i nehmotný investiční majetek společnosti T., a. s. společností S. T., spol. s r. o., ani „licenčních a obdobných smluv užívání ochranných známek v dědictví T., a. s., technické dokumentace a know-how“, k jejichž uzavření se v čl. 13 zakladatelské listiny T., a. s. zavázala.
Lze uzavřít, že ze společnosti T., a. s. nepřešla (a ani - jak z provedeného dokazování vyplynulo – nebyly převedeny) na společnost S. T., spol. s r. o. práva a povinnosti z předmětné smlouvy o zprostředkování, a rozhodnutí soudů obou stupňů jsou potud správná.
Z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě v oddílu C, a z notářského zápisu ze dne 25. 9. 1995, N 488/95 a Nz 450/95, dále vyplývá, že S. T. spol. s r.o. byla rozhodnutím společnosti T., a. s. jako jejího zakladatele a jediného společníka zrušena bez likvidace a přeměněna na akciovou společnost S. T., a.s. s tím, že veškeré jmění, pohledávky a závazky zrušené společnosti přešly na akciovou společnost.
Vzhledem k tomu, že mezi závazky zrušené společnosti S. T., spol. s. r. o., jak shora uvedeno, nepatřil závazek plynoucí ze smlouvy o zprostředkování ze dne 17. 6. 1992, a vzhledem k zásadě Nemo plus iuris transferre potest quam ipse habet (nikdo nemůže převést více práv, než má sám), nemohlo dojít k přechodu práv a povinností z této smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi společností T., a. s. a žalobkyní ani touto změnou formy společnosti.
Z čl. III zakladatelské listiny ze dne 8. 9. 1995, stanov, notářského zápisu ze dne 25. 9. 1995, N 488/95 a Nz 450/95, a obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě v oddílu C, dále vyplývá, že T., a. s. vložila do společnosti S. T., a. s. jako nepeněžitý nemovitý majetek a pohledávky (§59 odst. 6 obchod. zák.). Vkladem tak nebyl podnik T., a. s. či jeho část, kdy by dle §59 odst. 5 obchod. zák. ve spojení s ust. §477 odst. 1 obchod. zák. došlo k přechodu všech závazků souvisejících s vkládaným podnikem či jeho částí ze zákona, aniž by současně bylo nutné tyto závazky jakkoliv ve smlouvě zmiňovat či jinak identifikovat. Za uvedeného stavu proto nelze dovodit, že by ze společnosti T., a. s. na žalovanou přešla práva a povinnosti z předmětné smlouvy o zprostředkování, jak v dovolání tvrdila dovolatelka.
Z uvedeného vyplývá, že závěry soudů obou stupňů ohledně absence pasivní legitimace žalované jsou správné, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by ze společnosti T., a. s., s níž žalobkyně dne 17. 6. 1992 uzavřela smlouvu o zprostředkování, došlo k převodu či přechodu práv a povinností z předmětné smlouvy o zprostředkování na právní předchůdkyni žalované či samotnou žalovanou.
Protože podle přesvědčení Nejvyššího soudu České republiky nejsou právní závěry, na nichž odvolací soud (i soud prvního stupně) založil své právní posouzení věci, a jež byly dovoláním žalobkyně zpochybněny, v rozporu s hmotným právem, rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s .ř. po právní stránce zásadní význam, rozhodl dovolací soud tak, že dovolání žalobkyně není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a dovolání proto podle ust. §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. rozhodnuto tak, že žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14, §15, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění platných předpisů, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění platných předpisů, a §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu