ECLI:CZ:NS:2009:23.ODO.1419.2006.1
sp. zn. 23 Odo 1419/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně P., a. s., zastoupené Mgr. J. V., advokátem, proti žalované Č. L., a. s., zastoupené Mgr. D. U., advokátem, o zaplacení částky 40 058 296,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 93/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2006, č. j. 2 Cmo 24/2005-240, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2006, č. j. 2 Cmo 24/2005-240, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 33 Cm 93/2002-176, co do částky 24 473 777,10 Kč s 5,5% úroky z prodlení ročně od 23. 5. 2002 do zaplacení a co do výroku o náhradě nákladů řízení, a ve výroku pod bodem II se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 33 Cm 93/2002-176, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 40 058 296,74 Kč s 5,5% úroky z prodlení ročně od 23. 5. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 8. 6. 2000 byla mezi žalovanou jako kupující a společností H. P., spol. s r. o., jako prodávající uzavřena kupní smlouva č. 3000053/KS na tiskový stroj H. S., za účelem jeho přenechání společnosti P., a. s., (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) jako leasingovému nájemci s tím, že zálohu ve výši 60 % kupní ceny uhradí dle kupní smlouvy prodávající přímo právní předchůdkyně žalobkyně. Vlastnictví stroje mělo dle kupní smlouvy přejít na kupující dnem předání stroje kupující a jeho uvedením do provozu v sídle leasingového nájemce, tento den měl být uveden v zápise o předání – převzetí stroje a předcházet mu mělo úspěšné provedení testu v sídle leasingového nájemce. Téhož dne (8. 6. 2000) byla mezi žalovanou jako leasingovým pronajímatelem a právní předchůdkyní žalobkyně jako leasingovým nájemcem uzavřena leasingová smlouva na pronájem výše specifikovaného tiskového stroje, ve smlouvě byla mimo jiné uvedena záloha na nájemné ve výši 42 000 000 Kč bez údaje o její splatnosti a placení. Právní předchůdkyně žalobkyně zaplatila dne 26. 6. 2000 společnosti H. P., spol. s r. o., částku 42 254 942,41 Kč. Soud prvního stupně dále zjistil, že dne 21. 6. 2000 byla mezi Č., a. s., jako zástavním věřitelem a právní předchůdkyní žalobkyně jako zástavním dlužníkem uzavřena zástavní smlouva k pohledávce právní předchůdkyně žalobkyně z titulu nároku na případné vrácení zálohy na nájemné hrazené předem ve výši 42 000 000 Kč vyplývající z leasingové smlouvy ze dne 8. 6. 2000 včetně příslušenství.
Předmět leasingové smlouvy byl dodán právní předchůdkyni žalobkyně dne 17. 10. 2000. Soud prvního stupně zjistil, že v protokolu o provedení montáže zařízení a uvedení zařízení do provozu ze dne 30. 3. 2001 uvedl leasingový nájemce výhradu vibrací, zdvojení tiskového bodu, což neumožňuje stroj uvést stoprocentně do provozu. Soud dále zjistil, že v zápise z jednání o vadách ze dne 27. 4. 2001, v protokolu z téhož dne a v protokolech ze dne 24. a 25. 9. 2001 o tiskových zkouškách je uvedeno, že stroj vykazuje vady bránící jeho převzetí a uvedení do provozu, v zápise ze dne 27. 4. 2001 se dodavatel zavázal odstranit vady do 30. 5. 2001. Ke dni 30. 4. 2001 byla právní předchůdkyně žalobkyně sloučena se žalobkyní.
Soud prvního stupně vyšel dále ze zjištění, že dne 18. 4. 2002 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena dohoda o vyrovnání o vrácení zálohy kupní ceny ve výši 1 295 756 EUR podle kupní smlouvy ze dne 8. 6. 2000, a to do pěti pracovních dnů po předání tiskového stroje žalobkyní společnosti H. P., spol. s r. o. Dne 2. 5. 2002 předala žalobkyně tiskový stroj společnosti H. P., spol. s r. o., a dne 7. 5. 2002 byla na účet žalované poukázána částka 1 431 617 EUR (kurz EURO:Kč činil k datu převodu 1:30,915). Dne 31. 5. 2002 žalovaná vyúčtovala žalobkyni leasingové splátky za leasingový pronájem tiskového stroje podle uzavřené leasingové smlouvy v celkové výši 24 473 777,10 Kč a současně uvedla, že tuto částku započetla na svůj dluh z dohody o narovnání ze dne 18. 4. 2002. Dopisem ze dne 10. 6. 2002 žalovaná dále oznámila žalobkyni, že zbývající částku 502 312,10 EUR plnila dne 7. 6. 2002 na účet Č., a. s., za žalobkyni jako dlužník zastavené pohledávky podle smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávce ze dne 21. 6. 2000, když žalovanou k tomuto plnění vyzvala dne 4. 6. 2002 Č., a. s., s poukazem na smlouvu o zřízení zástavního práva zavřenou mezi společností Č., a. s., a právním předchůdkyní žalobkyně ze dne 21. 6. 2000.
Soud prvního stupně s odkazem na zrušovací usnesení odvolacího soudu ze dne 30. června 2004, č. j. 2 Cmo 174/2003-114, dospěl k závěru, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že tiskový stroj byl v souladu s kupní smlouvou uveden v sídle leasingového nájemce do provozu. Naopak bylo zápisy ze dne 30. 3. 2001, 27. 4. 2001, 24. a 25. 9. 2001 prokázáno, že stroj vykazoval vady. Soud prvního stupně přitom odmítl provést důkazy, které žalovaná uplatnila v řízení před odvolacím soudem, jelikož se dle jeho názoru jednalo o nové důkazy k novým tvrzením vzneseným až v odvolacím řízení. Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu považoval leasingovou smlouvu za smlouvu smíšenou, na kterou je nutné aplikovat ustanovení občanského zákoníku o nájmu a ustanovení obchodního zákoníku o koupi najaté věci. Z těchto ustanovení dovodil, že předmět leasingu může pronajmout jen jeho vlastník, případně jiná osoba oprávněná předmětem nájmu takto disponovat. S ohledem na učiněný závěr, že tiskový stroj nebyl nikdy v sídle leasingového nájemce uveden do provozu, uzavřel, že nedošlo k přechodu vlastnického práva k tiskovému stroji na žalovanou, ta tudíž nebyla vlastníkem stroje a nemohla z titulu vlastnického práva pronajmout tiskový stroj leasingovému nájemci. Soud prvního stupně proto vzal za prokázaný nárok žalobkyně vůči žalované na zaplacení částky 1 295 756 EUR podle smlouvy o vyrovnání ze dne 18. 4. 2002, a to do nejpozději 12. 5. 2002. V souvislosti s tím dospěl soud prvního stupně dále k právnímu závěru, že žalované nevzniklo právo na leasingové splátky, když stroj nebyl dán do leasingu oprávněnou osobou a neplnil účel leasingu pro vady. Žalovaná tedy nemohla provést zápočet leasingových splátek oproti pohledávce žalobkyně ze smlouvy o vyrovnání ve výši 24 472 777,10 Kč.
Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že nebylo prokázáno, že záloha na kupní cenu podle kupní smlouvy ze dne 8. 6. 2000 je totéž co záloha – akontace dle leasingové smlouvy, a proto nelze dovodit, že zaplacením zálohy na kupní cenu podle kupní smlouvy došlo k zaplacení akontace podle leasingové smlouvy. Na základě toho dospěl k závěru, že žalobkyni nevzniklo právo na „případné vrácení zálohy na nájemné hrazené předem ve výši 42 000 000 Kč podle leasingové smlouvy č. 3000053 ze dne 8. 6. 2000“, jelikož právní předchůdkyně žalobkyně žádnou zálohu na nájemné neplatila. Č., a. s., tedy nemohla oznámit žalované platný vznik zástavního práva k pohledávce, žalovaná neplnila za žalobkyni v postavení dlužníka její dluh vůči Č., a. s., ve výši 502 312,10 EUR. Soud prvního stupně proto uložil žalované zaplatit žalobkyni částku dohodnutou v dohodě o vyrovnání s 5,5% úroky z prodlení od 23. 5. 2002 do zaplacení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2006, č. j. 2 Cmo 24/2005-240, změnil napadený rozsudek soudu první stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení odvolacího.
Odvolací soud doplnil dosud provedené dokazování, jelikož se neztotožnil s výkladem §205a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, jak jej provedl soud prvního stupně, a provedl proto důkazy, které soud prvního stupně s odkazem na zrušovací usnesení odvolacího soudu provést odmítl. Na základě doplněného dokazování, a to znaleckým posudkem č. 48/01 doc. Ing. J. J., CSc. o technickém stavu tiskařského stroje H. S. ze dne 6. 12. 2001 a zkušební zprávou Institutu F. ze dne 25. 10. 2001 (v obou případech šlo o provedení důkazu listinou) dospěl odvolací soud k závěru, že nebylo prokázáno, že vibrace stroje, které způsobovaly při uvedení stroje do provozu dne 22. 11. 2000, resp. 30. 3. 2001 zdvojení tiskového bodu, byly vadou ve smyslu §420 a §422 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Odvolací soud proto uzavřel, že tiskový stroj byl předán žalobkyni ve stavu způsobilém ke smluvenému užívání, resp. užívání obvyklému. Tím přešlo v souladu s kupní i leasingovou smlouvou z dodavatele předmětu leasingu na žalovanou vlastnické právo k tiskařskému stroji. Ke dni předání stroje právnímu předchůdci žalobkyně do provozu, tzn. ke dni 30. 3. 2001, vzniklo žalované právo na placení leasingových splátek, které zaniklo vrácením tiskového stroje společnosti H. P., spol. s r. o., dne 2. 5. 2002. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že pohledávka žalobkyně zanikla co do celkové výše leasingových splátek vyúčtovaných žalovanou jednostranným zápočtem, který provedla žalovaná listinou označenou jako „daňový doklad 2002/31-6394“.
Odvolací soud dále přezkoumal závěry soudu prvního stupně týkající se zániku zbytku pohledávky žalobkyně zaplacením částky 502 312,10 EUR na účet Č. a. s., zástavního věřitele. Odvolací soud vzal v této otázce za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně čerpala účelový úvěr poskytnutý jí Č., a. s., na základě smlouvy o účelovém úvěru ze dne 19. 6. 2000. Zálohovou fakturou č. 3000053100 ze dne 7. 6. 2000 bylo prokázáno, že žalovaná vyúčtovala právní předchůdkyni žalobkyně zálohu na nájemném na základě leasingové smlouvy ve výši 42 000 000 Kč, přičemž na téže listině se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala složit finanční obnos přímo na účet prodávajícího, společnosti H. P., spol. s r. o. Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že Č., a. s., jako zástavní věřitel prokázala dopisem ze dne 4. 6. 2002 žalované, že právo na vrácení akontace uhrazené z účelového úvěru ze smlouvy ze dne 19. 6. 2000 je zastavenou pohledávkou. Dále bylo prokázáno, že částka 502 312,10 EUR byla uhrazena z účtu žalované na účet Č., a. s., dne 7. 6. 2002. Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že úhradou této částky, tedy plněním žalované v postavení podzástavního dlužníka Č., a. s., která byla v postavení zástavního věřitele, závazek žalované vůči žalobkyni na vrácení části akontace, která nezanikla zápočtem, zanikl. Odvolací soud proto napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Řízení před odvolacím soudem bylo dle názoru žalobkyně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.].
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud doplnil dokazování o účastníky navržené důkazy, z nichž vzešla podstatná skutková zjištění ohledně předání předmětného tiskového stroje kupující a uvedení tohoto stroje do provozu, na kterých založil svoje rozhodnutí. V takovém případě bylo dle názoru dovolatelky nutné rozsudek soudu prvního stupně zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (a to s odkazem na ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř.). V daném případě nebyly dle názoru dovolatelky naplněny předpoklady pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, jelikož soud doplnil dokazování, které se týkalo podstatných skutečností, a výsledkem dokazování byla skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivnila právní posouzení věci. Dovolatelka je proto toho názoru, že postupem odvolacího soudu byla porušena zásada dvojinstančnosti soudního řízení, čímž byla dovolatelce fakticky odňata možnost přezkoumání správnosti závěrů učiněných odvolacím soudem a rozhodnutí odvolacího soudu je tak ve svých důsledcích rozhodnutím překvapivým.
Dovolatelka dále namítá, že skutková zjištění učiněná odvolacím soudem ohledně předání předmětného stroje a jeho uvedení do provozu nemají oporu v provedeném dokazování a odvolací soud nerespektoval ustanovení §132 o. s. ř, neboť nepřihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a nehodnotil každý důkaz jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti. Dle názoru dovolatelky postavil odvolací soud své rozhodnutí v podstatě pouze na dvou listinných důkazech, a to zkušební zprávě Institutu F. ze dne 25. 10. 2001 a na znaleckém posudku č. 48/01 doc. Ing. J. J., CSc. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že naprosto nesprávně právně posoudil otázku, zda vibrace způsobující zdvojení tiskového bodu, které předmětný stroj vykazoval a které žalobkyně v rámci uvádění stroje do provozu opakovaně a po dlouhou dobu vytýkala, byly vadou ve smyslu §420 a 422 ObchZ, resp. zda ve vztahu mezi žalovanou jako pronajímatelem a žalobkyní jako nájemcem se ve smyslu §664 ObčZ jednalo o takový projev stroje, který je porušením povinností pronajímatele přenechat nájemci pronajatou věc ve stavu způsobilém ke smluvenému užívání, případně užívání obvyklému. V této souvislosti dovolatelka upozorňuje na to, že se odvolací soud nevypořádal s rozpory v provedených důkazech, když na jedné straně ve zkušební zprávě Institutu F. je uvedeno, že stroj při prováděné zkoušce vyhověl požadavkům a zdvojení/smyk vykazoval v povolené toleranci, přičemž znalec doc. Ing. J. ve svém znaleckém posudku uvádí, že pro materiál 300 g není žádná tolerance parametrů pro dublování/smyk stanovena a z toho důvodu nemohl ani zjištěnou hodnotu dublování/smyk překračující 7 % označit za nepřípustnou. Dovolatelka je toho názoru, že není-li pevně stanovena žádná mezní tolerance hodnoceného parametru, a tedy nelze pomocí srovnání vyslovit přípustnost či nepřípustnost vady, neznamená to, že vada neexistuje a že stroj byl uveden řádně do provozu. Podle znaleckého posudku znalce doc. Ing. J. předmětný tiskový stroj trpěl závažnými vadami spočívajícími v radiální deformaci tiskového bodu (dublování/smyk), když intenzita této závady výrazněji rostla při vyšší tiskové rychlosti. I tento znalec tedy dospívá k závěru, že stroj byl vadný.
Odvolací soud navíc neprovedl důkazy navržené žalobkyní, a to výslech svědků I. J., D. R. a F. V. Při hodnocení důkazů přihlížel pouze k důkazům ve prospěch žalované a důkazy ve prospěch žalobkyně, prokazující, že stroj trpěl závažnými vadami, zcela opomenul. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná předala žalobkyni stroj ve stavu způsobilém ke smluvenému užívání, resp. užívání obvyklému, a že k předání stroje do provozu došlo v souladu s kupní a leasingovou smlouvou, pouze na základě zkušební zprávy Institutu F. ze dne 25. 10. 2001 a znaleckého posudku č. 48/01 doc. Ing. J. Otázkou však zůstává, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s rozpory mezi těmito nově provedenými důkazy a ostatními důkazy, které byly v průběhu řízení provedeny a které prokazovaly, že stroj nebyl žalobkyni řádně předán, neboť vykazoval vady, které bránily řádnému předání. Jde zejména o zápisy a protokoly ze dne 30. 3. 2001, 27. 4. 2001, 24. 9. 2001 a 25. 9. 2001, všechny výzvy ze strany žalobkyně adresované žalované k odstoupení od kupní smlouvy s dodavatelem stroje z důvodu vad, následné ukončení kupní smlouvy a dohodu o narovnání mezi žalovanou a dodavatelem stroje, a to právě z důvodu těchto vad.
S ohledem na zjištění, že stroj nebyl uveden do provozu, nemohlo podle ustanovení kupní smlouvy a leasingové smlouvy dojít k přechodu vlastnického práva na žalovanou a ta tudíž nemohla stroj pronajmout leasingovému nájemci. Z toho důvodu nemohlo žalované ani vzniknout právo na leasingové splátky.
Dovolatelka je rovněž toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky zániku závazku žalované vůči dovolatelce zápočtem platby žalované na účet zástavního věřitele Č. a. s. Podle názoru dovolatelky je popis zastavované pohledávky v zástavní smlouvě ze dne 21. 6. 2000 nedostatečný a nekoresponduje s nárokem dle dohody o vyrovnání ze dne 18. 4. 2002, nad to obě pohledávky vznikly z rozdílného právního důvodu a mají rozdílnou výši. Z těchto důvodu se dle názoru dovolatelky zástavní smlouva na pohledávku z dohody o vyrovnání nevztahuje. Dovolatelka v této souvislosti dále poukazuje na to, že zástavní smlouva byla dne 10. 5. 2002 změněna tak, že zástavní věřitel Č., a. s., nebyl oprávněn žádat plnění z pohledávky dovolatelky a žalovaná nebyla oprávněna ani povinna plnění uvedené bance poskytnout. Podle dohody z 10. 5. 2002 mezi dovolatelkou a Č., a. s., jež byla prohlášena za nedílnou součást smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a Č., a. s., měla žalovaná převést částku 1 295 756 EUR na účet dovolatelky vedený u K. b., a. s., a to do pěti dnů poté, co byly tyto finanční prostředky připsány na účet žalované z účtu společnosti H. P., spol. s r. o. Z toho dovolatelka dovozuje, že zástavní věřitel nebyl podle takto změněného smluvního ujednání oprávněn žádat výplatu žalované pohledávky ke svým rukám od poddlužníka, i kdyby se snad zástavní smlouva původně na předmětnou pohledávku vztahovala. Dovolatelka je přitom toho názoru, že žalované (poddlužníkovi) v daném případě bylo nebo muselo být známo, že výplata částky na účet banky není po právu, jelikož žalovaná a Č., a. s., spolu tvoří koncern. Dále dovolatelka připomíná, že argumentace žalované, že nemohla dovolatelce plnit s ohledem na výzvu od Č., a. s., ze dne 5. 6. 2002, neobstojí, jelikož žalovaná měla dovolatelce plnit již před doručením výzvy od Č., a. s., nejpozději dne 12. 5. 2002. Postup žalované byl tak v rozporu jak s ujednáním mezi ní a Č. a. s., tak s dohodou o vyrovnání uzavřenou mezi dovolatelkou a žalovanou. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. S námitkou žalobkyně, že v řízení došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, žalovaná nesouhlasí především proto, že žalobkyně výslovně souhlasila s tím, že nové důkazy budou v řízení před odvolacím soudem provedeny, a žalobkyně společně se žalovanou výslovně žádala odvolací soud, aby rozhodnutí nerušil a nevracel věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ale aby sám dokazování v předem dohodnutém rozsahu doplnil a rozsudek soudu prvního stupně buď potvrdil nebo změnil. Tím, že v řízení před odvolacím soudem žalobkyně žádala odvolací soud, aby sám dokazování provedl, se vzdala žalobkyně vědomě práva na přezkum skutkových zjištění odvolacího soudu. Žalovaná je toho názoru, že provedení nových důkazů odvolacím soudem nemohlo být zdrojem nových, natož pak překvapivých informací, když veškerá dokumentace a závěry z ní učiněné a z ní zjistitelné byly od samého počátku žalobkyni k dispozici. Žalovaná dále nesouhlasí s námitkou žalobkyně, že odvolací soud porušil zásadu rovnosti, neboť nedal žalobkyni prostor k vyvrácení tvrzení strany žalované, jelikož z protokolu o jednání před odvolacím soudem vyplývá, že žalobkyni bylo umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a žalobkyně na provedení dalších důkazů netrvala.
Námitka žalobkyně, že odvolací soud měl zajistit znalecké posouzení stavu tiskového stroje, podle názoru žalované neobstojí, jelikož odvolací soud právě proto prováděl důkazy znaleckými posudky doc. J. a Institutu F. a žalobkyně provedení žádného důkazu znaleckým posudkem nenavrhovala. K námitce žalobkyně, že dle posudku doc. Janovce trpěl stroj závažnými vadami, žalovaná uvádí, že z uvedeného posudku neplyne, že v posudku uvedená odchylka od ideálního stavu je skutečně vadou stroje, že překračuje akceptovatelnou toleranci a že tato odchylka způsobuje nedodržení smluvních podmínek.
K námitce žalobkyně, že odvolací soud pochybil, když neprovedl výslechy svědků navrhovaných žalobkyní, žalovaná uvádí, že žalobkyně před odvolacím soudem žádné svědky nenavrhovala. Nad to žalovaná uvádí, že svědci by mohli vypovídat pouze o skutkových okolnostech, které byly mezi účastníky řízení nesporné, tedy o skutečnosti, že tiskový stroj při určitých rychlostech tisku na určitý typ papírů vykazoval minimální dublování, nemohli ale hodnotit, jaká je příčina dublování, ani se vyjadřovat k právní relevanci zjištěného dublování. Žalovaná dále nesouhlasí s názorem žalobkyně, že se odvolací soud nevypořádal s rozporem mezi závěry znaleckých posudků na straně jedné a zněním protokolů na straně druhé, ze kterých vyplývá, že stroj nebyl předán. Žalovaná je toho názoru, že protokoly ani znalecké posudky nemohly hodnotit, zda došlo k předání tiskového stroje ve smyslu právním, tedy zda žalované vznikl nárok na účtování leasingových splátek. Skutečnost, zda došlo k předání stroje, je otázkou právního posouzení dopadů kupní smlouvy mezi společnosti H. P., spol. s r. o., a žalovanou, leasingové smlouvy mezi žalovanou a žalobkyní a odpovídající právní úpravy.
K námitce žalobkyně, že dle znění dohody o narovnání nebyl stroj řádně předán, uvádí žalovaná, že z dohody o narovnání vyplývá pouze tolik, že dle tvrzení žalobkyně (leasingového nájemce) nebyl stroj řádně předán, přičemž žalovaná i prodávající H. P., spol. s r. o., odmítali, že by k uvedení do provozu nedošlo. Žalobkyně v dovolání dále namítala, že skutečnost neuvedení stroje do řádného provozu vyplývá i z dohody o narovnání, jelikož zbylá část kupní ceny měla být žalovanou zaplacena prodávající po uvedení zařízení do provozu, přičemž tato částka žalovanou zaplacena nebyla vůbec. Tato skutečnost však dle názoru žalované není důkazem o tom, že zařízení nebylo řádně uvedeno do provozu, jelikož žalovaná nezaplatila smluvenou částku prodávající z důvodu obstrukcí s převzetím tiskového stroje na straně žalobkyně. Žalovaná tvrdí, že se s prodávající odchylně od původního ujednání v kupní smlouvě dohodla na zaplacení zbylé části kupní ceny až po potvrzení žalobkyně, že stroj byl uveden do provozu.
Žalovaná dále nesouhlasí s námitkou žalobkyně, že odvolací soud nesprávně právně posoudil důsledky provedeného zápočtu, z toho důvodu, že pohledávka, kterou měla žalovaná uhradit žalobkyni na základě dohody o vyrovnání, byla totožnou pohledávkou s pohledávkou na vrácení akontace (zálohy na leasingové nájemné), která tvořila předmět zástavy na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a Č., a. s. Námitka žalobkyně, že žalovaná nebyla oprávněna plnit dluh k rukám zástavního věřitele z důvodu, že v mezidobí došlo ke změně zástavní smlouvy, je projevem zásadního nepochopení institutu zástavy pohledávky a tomu odpovídajících práv a povinností poddlužníka. Poddlužník není účastníkem ujednání mezi zástavcem a zástavním věřitelem. Poddlužník není ani povinen, ale ani oprávněn zkoumat toto ujednání a je povinen jednat výlučně tak, jak mu a) oznámí zástavce, b) oznámí zástavní věřitel, pokud poddlužníkovi prokáže zástavní smlouvou, že došlo k zástavě pohledávky za poddlužníkem. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 24 473 777,10 Kč s příslušenstvím.
Nejprve je nutné předeslat, že odvolací soud již ve svém zrušovacím usnesení ze dne 30. června 2004, č. j. 2 Cmo 174/2003-114, vyslovil závěr, že leasingová smlouva není v obchodním ani občanském zákoníku jako smluvní typ upravena, a jedná se tudíž o smlouvu smíšenou, na kterou je třeba aplikovat ustanovení o nájmu obsažená v občanském zákoníku a ustanovení smlouvy o koupi najaté věci obsažená v obchodním zákoníku. Tímto právním názorem odvolacího soudu byl posléze vázán soud prvního stupně při opětovném rozhodování ve věci. Vyslovený právní názor odvolacího soudu ovšem odporuje konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 2487 v sešitě č. 28/2004), podle níž je leasingová smlouva smlouvou nepojmenovanou (inominátní) a práva a povinnosti jejích účastníků se řídí především ustanoveními samotné leasingové smlouvy. Nicméně odvolací soud správně dovodil, že předmět leasingu může pronajmout jen jeho vlastník, případně jiná osoba oprávněná předmětem nájmu takto disponovat.
Odvolací soud při posuzování otázky důvodnosti zápočtu údajného práva žalované na zaplacení leasingových splátek oproti pohledávce žalobkyně na vrácení zálohy na kupní cenu dle smlouvy o vyrovnání ze dne 18. 4. 2002 správně považoval za zásadní zodpovězení otázky, zda došlo k řádnému předání a převzetí tiskového stroje právní předchůdkyní žalobkyně. Řádným předáním a převzetím tiskového stroje by podle článku 5 bodu 5.6 kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a společností H. P., spol. s r. o., došlo k přechodu vlastnického práva k tiskovému stroji na žalovanou, které by tím vzniklo právo na placení leasingových splátek právním předchůdcem žalobkyně, resp. žalobkyní. Podle článku 6, bodu 6.3 kupní smlouvy je třeba den předání/převzetí stroje kupující uvést v zápise o předání/převzetí stroje, podle bodu 6.4 kupní smlouvy předchází předání/převzetí stroje úspěšné provedení testu v sídle leasingového nájemce podle norem výrobce.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná předala tiskový stroj právní předchůdkyni žalobkyně, a to ve stavu způsobilém ke smluvenému, resp. obvyklému užívání. Vycházel přitom především ze zkušební zprávy Institutu F. ze dne 25. 10. 2001 a znaleckého posudku znalce doc. Ing. J. J., CSc., tedy z důkazů, jejichž provedením sám doplnil dokazování. Odvolací soud k tomuto závěru ovšem dospěl, aniž by se dostatečně věnoval zodpovězení otázky, zda byl předmět leasingové smlouvy právní předchůdkyni žalobkyně, která jednala jako zástupkyně žalované, vůbec předán.
Dle kupní smlouvy měl být den předání a převzetí stroje uveden v zápise o předání/převzetí stroje. Předávací protokol byl vyhotoven a byl oboustranně podepsán (tzn. zástupcem prodávající, společnosti H. P., spol. s r. o., a zástupcem právní předchůdkyně žalobkyně, která podle zmocnění v kupní smlouvě jednala jako zástupce kupující, tedy žalované) dne 30. 3. 2001, ovšem s tou výhradou, že předávaný stroj vykazuje při třech rychlostech (7990, 8990, 13200) mírné vibrace, čímž dochází ke zdvojení tiskového bodu. Tato závada dle výhrady uvedené v protokolu neumožňovala uvést stroj do provozu ve stoprocentním výkonu, a proto se splatnost vystavené faktury na základě tohoto protokolu prodloužila do 30. 5. 2001. K řádnému předání tiskového stroje by došlo v případě, že by byl předán kupující po uvedení do provozu poté, co byl úspěšně v sídle leasingového nájemce proveden test podle norem výrobce, a pokud by den předání/převzetí stroje byl uveden v zápise o předání/převzetí stroje, jak to stanovuje kupní smlouva.
Předávací protokol – zápis o provedení montáže zařízení a uvedení zařízení do provozu ze dne 30. 3. 2001 – nelze z důvodu v něm připojené výhrady považovat za protokol, kterým by skutečně došlo k předání tiskového stroje kupující a k řádnému uvedení tiskového stroje do provozu. Na základě toho nelze než uzavřít, že tiskový stroj nebyl kupující předán. Nebyl-li tiskový stroj kupující řádně předán postupem uvedeným ve smlouvě, je nadbytečné, aby se soud zabýval tím, zda tiskový stroj měl či neměl v době podpisu předávacího protokolu ze dne 30. 3. 2001 vady.
Podle ustanovení článku 5.6 kupní smlouvy vlastnictví ke stroji přechází z prodávající na kupující dnem předání stroje kupující a jeho uvedením do provozu podle článku 6.3 této smlouvy. Nedošlo-li tedy k řádnému předání stroje, nemohlo dojít ani k přechodu vlastnického práva na žalovanou, ta nemohla pronajmout předmět leasingu žalobkyni a tudíž jí ani účtovat leasingové splátky.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v části, ve které odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby co do částky 24 473 777,10 Kč s 5,5% úroky z prodlení ročně od 23. 5. 2002 do zaplacení, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nesprávný. Nejvyšší soud proto v této části rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení a závislého výroku pod bodem II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušil a věc mu podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, aniž se za této situace již musel zabývat namítanými vadami řízení, či otázkou, zda rozhodnutí odvolacího soudu v této části vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Ve zbývající části, ve které dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci týkající se zániku závazku žalované vůči dovolatelce platbou žalované na účet zástavního věřitele Č., a. s., není dovolání důvodné.
Ve smlouvě o zřízení zástavního práva ze dne 21. 6. 2000 je zastavená pohledávka specifikována jako „pohledávka zástavce za společností O. L., a. s., [...] na případné vrácení zálohy na nájemné hrazené předem ve výši 42 000 000 Kč, vyplývající z leasingové smlouvy č. 3000053 [...] uzavřené dne 8. 6. 2000 mezi zástavcem a společností O. L., a. s.“. V leasingové smlouvě uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou je uvedena záloha na nájemné ve výši 42 000 000 Kč. V kupní smlouvě uzavřené mezi žalovanou a společnosti H. P., spol. s r. o., je stanoveno, že 60 % kupní ceny uhradí prodávající, společnosti H. P., spol. s r. o., přímo právní předchůdkyně žalobkyně v zastoupení žalované, a to na základě zálohové faktury. Z listiny označené jako Záloha vystavené žalovanou dne 7. 6. 2000 a převzaté právní předchůdkyní žalobkyně je zřejmé, že žalovaná vyúčtovala právní předchůdkyni žalobkyně zálohu na nájemné ve výši 42 000 000 Kč, kterou měla právní předchůdkyně žalobkyně dle této faktury zaplatit přímo na účet prodávající, společnosti H. P., spol. s r. o. Právní předchůdkyně žalobkyně dále uzavřela s Č.., a. s., dne 19. 6. 2000 smlouvu o účelovém úvěru č. 18262/1/00, který byl právní předchůdkyni žalobkyně poskytnut na proplacení akontace leasingového nákupu tiskového stroje H. a výsekového stroje B. (není předmětem sporu). Ačkoli se tedy přesné označení právního titulu, ze kterého právní předchůdkyně žalobkyně hradila částku 42 000 000 Kč společnosti H. P., spol. s r. o., v jednotlivých listinách neshoduje, odvolací soud z provedených důkazů učinil správný skutkový závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně čerpala účelový úvěr od Č., a. s., ze kterého byla uhrazena záloha na nájemné přímo společnosti H. P., spol. s r. o., odpovídající 60 % kupní ceny předmětu leasingu.
Svou povinnost uhradit prodávající v zastoupení žalované přímo částku odpovídající 60 % kupní ceny tiskového stroje vzala právní předchůdkyně žalobkyně na vědomí podpisem prohlášení obsaženého v kupní smlouvě uzavřené mezi žalovanou a prodávajícím. Částka 60 % kupní ceny tiskového stroje se shoduje se zálohou na nájemné (tzv. akontací), k jejíž platbě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala podpisem leasingové smlouvy. Je tedy zřejmé, že částka, kterou právní předchůdkyně žalované hradila přímo na účet prodávající, byla u leasingových smluv obvykle požadovaným prvním plněním v odlišné výši od ostatních leasingových splátek (tedy tzv. akontací), která se hradí leasingovému pronajímateli (v tomto případě přímo prodávající) předem a slouží k zajištění řádného plnění leasingové smlouvy ze strany leasingového nájemce. Rozhodným pro povahu plnění, které poskytl leasingový nájemce prodávající, je potom znění leasingové smlouvy, která hovoří o záloze na leasingové nájemné, což koresponduje se smlouvou o účelovém úvěru i fakturou, na základě které leasingový nájemce částku 42 000 000Kč prodávající hradil. Kupní smlouva potom stanovuje de facto pouze to, že leasingový nájemce uhradí prodávajícímu na místo žalované částku ve výši 60 % kupní ceny, povinnost hradit tuto částku jednorázově předem ovšem vzešla právní předchůdkyni žalobkyně z leasingové smlouvy uzavřené mezi ní a prodávající. Výklad, který by vedl k závěru, že žalobkyně byla na základě všech uzavřených smluv povinna platit jednak 60 % kupní ceny tiskového stroje a nad to ještě zálohu na nájemné tiskového stroje ve výši 42 000 000 Kč by byl v přímém rozporu se smyslem a účelem uzavíraných smluv a v nich obsaženým způsobem hrazení a zajištění finančního leasingu.
Hradila-li tedy právní předchůdkyně žalobkyně prodávající částku 42 000 000 Kč odpovídající 60 % kupní ceny tiskového stroje z titulu zálohy na nájemné hrazené předem, vzniklo žalobkyni podle smlouvy o vyrovnání ze dne 18. 4. 2002 právo na vrácení zaplacené částky 1 295 756 EUR (v přepočtu ke kurzu platnému v době převodu se jedná o žalovanou částku ve výši 40 058 296,74 Kč) do pěti dní poté, co bude na účet žalované připsána částka sjednaná s prodávající jako část kupní ceny, která bude z důvodu ukončení kupní smlouvy vrácena žalované. Ze stejného důvodu vzniklo společnosti Č., a. s., ze smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 21. 6. 2000 právo na přímé plnění ze zastavené pohledávky (pohledávka na případné vrácení zálohy na nájemné hrazené předem) na účet Č., a. s., jako zástavnímu věřiteli. Jak odvolací soud správně uzavřel, nepostupovala-li žalovaná při vracení zálohy na nájemné v souladu se změnou smlouvy o účelovém úvěru, kterou mezi sebou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně a společnost Č., a. s., ale v souladu s výzvou Č. a. s., jako zástavního věřitele k uhrazení zastavené pohledávky na vnitřní účet Č., a. s., není možné toto jednání přičítat k tíži žalované. Žalovaná byla povinna plnit podle výzvy Č., a. s., kterou jí byla prokázána existence a obsah zástavní smlouvy. Argumentace žalobkyně, že žalovaná nebyla povinna ani oprávněna poskytnout plnění zástavnímu věřiteli Č., a. s., po výzvě vyplývající ze zástavní smlouvy, nemůže obstát, jelikož Dohodou o použití vrácené zálohy na kupní cenu ze dne 10. 5. 2002 uzavřenou mezi Č., a. s., a žalobkyní, byla změněna smlouva o účelovém úvěru, nikoli zástavní smlouva, na jejímž základě plnila žalovaná.
Odvolací soud dospěl v této části napadeného rozhodnutí ke správnému právnímu závěru, že plněním žalované na vnitřní účet Č., a. s., dle zástavní smlouvy zanikl nárok žalované na vrácení části akontace ve výši 502 312,10 EUR. Dovolání je tedy v této části třeba zamítnout, jelikož napadené rozhodnutí je v této části z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky15 584 519,64 Kč s příslušenstvím, zamítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu