ECLI:CZ:NS:2009:23.ODO.1722.2006.1
sp. zn. 23 Odo 1722/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně B., spol. s r.o., zastoupené Mgr. J. H., advokátem, proti žalovanému P. D., zastoupenému JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, o zaplacení částky 146 321,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 397/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2006, č. j. 6 Cmo 52/2006-130, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2006, č. j. 6 Cmo 52/2006-130, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. prosince 2005, č. j. 61 Cm 397/2003-108, ve výrocích pod body I a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. prosince 2005, č. j. 61 Cm 397/2003-108, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 135 921,70 Kč s 6% úrokem z prodlení p.a. od 13. 5. 1995 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu do částky 10 400 Kč s 6% úrokem z prodlení p.a. od 13. 5. 1995 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení žalované částky jako ceny zboží, které žalovaný od žalobkyně odebral, a jehož cenu vyúčtovala čtyřmi fakturami splatnými v době od března do dubna 1995. Žalovaný uhradil pouze část vyúčtované ceny u tří faktur. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný na listině ze dne 7. 2. 2001 označené jako inventarizace pohledávek a závazků provedené žalobkyní, v níž byly specifikovány jednotlivé dlužné částky ve vztahu ke každé ze čtyř faktur, potvrdil, že žalobkyni dluží celkem 159 321,70 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný nárok žalobkyně ve smyslu ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) uznal odsouhlasením uvedené inventarizace pohledávek ze dne 7. 2. 2001 a dále tím, že částečně plnil splatný závazek ještě po podání žaloby zaplacením částky 10 400 Kč. Soud prvního stupně neuznal požadavek žalovaného na zaplacení částky 70 000 Kč jako odměny za obchodní zastoupení, který vůči žalobkyni vznesl v jeho odporu, neboť v řízení nepředložil žádnou smlouvu o obchodním zastoupení uzavřenou v písemné formě požadované podle §652 odst. 2 ObchZ u tohoto smluvního typu, a také s ohledem na to, že v době podání odporu žalovanou pohledávku fakticky znovu uznal.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. září 2006, č. j. 6 Cmo 52/2006-130, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku pod bodem I a ve výroku pod bodem III, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou žalovaného, že mu soud prvního stupně neumožnil jednat před soudem a předložit důkazy tím, že dne 5. 12. 2005 jednal v jeho nepřítomnosti. Odvolací soud konstatoval, že žalovaný byl řádně předvolán na toto jednání a poté doručil soudu dne 28. 11. 2005 listinu, v níž žádal o odročení uvedeného jednání soudu zejména proto, že by rád dohledal další dokumenty týkající se jeho obchodního zastoupení, a také proto, že současně žádal soud, aby vyzval žalobkyni k předložení účetní závěrky, a jako poslední důvod uvedl, že chce žalobkyni znovu vyzvat k jednání. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který správně neshledal důvody pro odročení jednání za důležité a jednal ve smyslu §101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez účasti žalovaného. Taktéž podle závěru odvolacího soudu se nejednalo o takové důvody, pro něž by bylo třeba jednání odročit, a pro něž by nebylo možno konat nařízené jednání, neboť bylo věcí žalovaného, aby zjistil stanovisko soudu ohledně návrhu na odročení a bylo na žalovaném, zda se jednání zúčastní, či nikoli. Soud prvního stupně se tak nedopustil žádného procesního pochybení, které by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud žalovaný namítal, že „je otázkou, zda jsou na listině skutečně jeho podpisy“, uvedl odvolací soud, že žalovaný k této otázce nic konkrétního netvrdil, ani nenavrhl žádné důkazy, a proto nebylo možno takovou námitkou se zabývat. Listinu ze 7. 2. 2001 posoudil shodně se soudem prvního stupně jako uznání závazku žalovaným ve smyslu §323 odst. 1 ObchZ, a to s ohledem na to, že tato listina obsahuje odkaz na určitý závazek žalovaného a obsahuje též uznání žalovaného, že tento závazek ke dni vystavení uznání trval. Tím také došlo k přenesení důkazního břemene z žalobkyně na žalovaného, na němž bylo, aby prokázal, že závazek, který uznal, v době uznání závazku neexistoval, nebo že zanikl zaplacením. To se však žalovanému prokázat nepodařilo a jím předložené listiny o zaplacení částky 110 000 Kč neobsahují odkaz na předmětný závazek ani z ničeho dalšího nelze dovodit, že by se platby týkaly dané věci. Navíc žalobkyně při jednání uvedla, že se uvedené platby týkaly jiné obchodní věci. Námitku promlčení vznesenou žalovaným neshledal odvolací soud důvodnou, a to s ohledem na ustanovení §407 odst. 1 ObchZ, podle něhož uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání, v daném případě tedy od 7. 2. 2001, řízení bylo zahájeno 13. 5. 2003, tj. před uplynutím promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru dovolatele došlo v řízení k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného Listinou základních práv a svobod tím, že soud prvního stupně dne 5. 12. 2005 jednal v jeho nepřítomnosti, přestože žádal o odročení tohoto jednání s ohledem na to, že nebyl do té doby schopen obstarat důkazy nezbytné k úspěšné obraně proti žalobě, a že nebyl zastoupen advokátem, což představuje podle jeho názoru nepochybně důležité důvody, pro které lze o odročení nařízeného jednání požádat; jednání soudu prvního stupně v uvedený den a přijetí rozhodnutí bylo proto v rozporu s §101 odst. 3 o. s. ř. Toto pochybení soudu prvního stupně nebylo napraveno ani soudem odvolacím. Pokud žalovaný v dopise doručeném soudu prvního stupně 28. 11. 2005 zpochybnil pravost svého podpisu na listině ze 7. 2. 2001, kterou soud prosoudil jako právní úkon uznání závazku podle §323 odst. 1 ObchZ, bylo na žalobkyni, aby prokázala, že se skutečně jedná o pravý podpis žalobce. Otázka, kdo v takovém případě nese důkazní břemeno, představuje podle žalovaného otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Za další pochybení soudu považuje žalovaný neprovedení jím navrhovaných důkazů účetnictvím žalobkyně za léta 1994 a 1995, z nichž mohlo být najisto postaveno, jak žalobkyně zaúčtovala žalovaným uhrazenou částku 110 000 Kč sestávající ze tří zálohových plateb ve výši 40 000 Kč, 40 000 Kč a 30 000 Kč. Soud prvního stupně ve svém rozsudku ani neuvedl, proč navržené důkazy neprovedl. Taktéž toto pochybení považuje žalovaný za porušení jeho práva na spravedlivý proces. Konečně za situace, kdy žalovaný prokázal, že žalobkyni uhradil částku 110 000 Kč, tížila důkazní povinnost, že tyto částky byly zaplaceny na úhradu jiné než žalované pohledávky, žalobkyni, nikoliv žalovaného. Otázka, na kom spočívalo důkazní břemeno, má pole názoru žalovaného zásadní právní význam. Žalovaný navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu. Dovolání není podle jejího názoru přípustné. Pokud jde o požadavek žalovaného na odročení jednání, pak žalovaným uváděné důvody nejsou „důležitými“ důvody ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř. pro takový postup soudu, neboť řízení bylo zahájeno v polovině roku 2003 a žalovaný tak měl několik let na to, aby tvrdil rozhodné skutečnosti, navrhl k nim důkazy a obstaral si právní zastoupení, a také proto, že o termínu jednání věděl několik měsíců předem. Žalobkyně popřela, že by jí žalovaný uhradil tvrzenou zálohu ve výši 110 000 Kč, což je zřejmé jak z předložených listin, tak i z chování žalovaného, který předmětné faktury postupně hradil a poté opakovaně svůj závazek uznal co do důvodu i výše. Uvedeným postupem chtěl žalovaný započítat proti svému dluhu vymyšlenou pohledávku. Žalobkyně navrhla odmítnutí, event. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovodil, že dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je tudíž i důvodné.
Soudy obou stupňů vycházely ze shodného závěru, že listina ze dne 7. 2. 2001 označená jako inventarizace pohledávek, v níž byla uvedena čísla čtyř faktur s přiřazením výše jejich nedoplatků, obsahující podpis dovolatele, je platným uznáním závazku ve smyslu §323 odst. 1 ObchZ a z tohoto hlediska posuzovaly otázku důkazního břemene ohledně existence dluhu dovolatele vůči žalobkyni k datu podpisu uvedené listiny.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam vzhledem k řešení otázky, zda v případě, že dlužník popírá pravost svého podpisu na listině obsahující jeho uznání závazku podle ustanovení §323 odst. 1 ObchZ, musí prokázat, že podpis na této listině není jeho pravým podpisem.
K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou podle §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 větou první o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, tedy právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný pod označením SJ 86/2002 v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 5/2002).
Povinnost důkazní uložená účastníkům řízení je procesní povinností. O této povinnosti a o důkazním břemenu, které z ní vyplývá, je proto soud povinen účastníky poučit (§5 a §118a o. s. ř.). Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, tedy právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat. Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 762/2001).
Podle §125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit též listiny. Provedení důkazu veřejnou listinou upravuje §134 o. s. ř., podle něhož listiny vydané soudy v České republice nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno, nebo potvrzeno. Je o projev tzv. legální teorie důkazní. Hodnocení důkazu soukromou listinou však zákon zvlášť neupravuje, a proto je třeba postupovat podle §132 o. s. ř. vyjadřující zásadu volného hodnocení důkazů, podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ze zákona ani z povahy věci nevyplývá, že by pro hodnocení důkazů soukromými listinami bylo možno vyslovit jiné pravidlo, než uvedené v §132 o. s. ř.
U soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel), a správnost (pravdivost). Popření pravosti listiny není pouhým popíráním (jako je tomu v případě pouhého popírání její pravdivosti), ale zahrnuje v sobě implicitně tvrzení, že údajný vystavitel listinu nepodepsal ani nevystavil. Takové popření je proto dostatečně relevantní k tomu, aby pravost listiny musela být dokazována; břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně pravosti listiny je na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98). K obdobným právním závěrům dospěl Nejvyšší soud již ve svém dřívějším rozsudku ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 22/1997, v němž zaujal názor, že v případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukromé listiny, pak platí že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny.
Dovolací soud nemá důvod odchylovat se od této ustálené judikatury ani v posuzované věci, kdy žalobkyně dovozující ze skutečností obsažených v listině ze dne 7. 2. 2001 pro sebe příznivé právní důsledky nesla důkazní břemeno prokázání pravosti podpisu dovolatele na této listině a tedy samu pravost uvedené listiny. Odvolací soud však tuto listinu z tohoto hlediska neposuzoval.
Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Za této situace již nebylo nutno zabývat se dalšími námitkami žalovaného, podle nichž odvolací soud zatížil řízení vadami, která mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu však nemůže založit námitka žalovaného, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku důkazního břemene ohledně tvrzení žalovaného, že žalobkyni uhradil částku 110 000 Kč a že tato částka byla zaplacena na úhradu žalované pohledávky. V tomto případě totiž důkazní břemeno tíží žalovaného, který tvrdí skutečnosti, které musí podle hmotného práva ve svém zájmu prokázat.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu