ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.1401.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1401/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Z. P., zastoupené advokátkou, proti žalované S. s. M. p. hl. m. P., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o zaplacení 256.490,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 209/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 25 Co 369/2006-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. 4. 2006, č. j. 7 C 209/2005-137, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 225,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 256.266,06 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně (jejího právního předchůdce) na náhradu škody, která měla vzniknout v důsledku odtahu a zadržení vozidla žalovanou. Dovodil odpovědnost žalované za škodu podle §420 obč. zák. způsobenou porušením právní povinnosti, a to zneužitím zadržovacího práva, neboť ke dni 4. 10. 2004, kdy žalobkyně poprvé vyzvala žalovanou k vydání vozidla, nebyla pohledávka žalované na náklady odtahu a parkovné dosud splatná a navíc činila pouze 1.900,- Kč, byla tedy ve zřejmém nepoměru k hodnotě zadržovaného automobilu. Žalobkyni tím vznikla škoda ve výši 225,- Kč, což je poměrná část hodnoty dálniční známky na rok 2004, a to za období od října do prosince roku 2004, kdy nemohla automobil s dálniční známkou užívat. Další nároky již soud neshledal důvodnými. Povinnost zaplatit nájemné za garáž ve výši 8.000,- Kč si žalobkyně zavinila výlučně sama (ke dni uzavření nájemní smlouvy dne 23. 11. 2005 jí muselo být zřejmé, že žalovaná vozidlo nevydá a že garáž využívat nebude moci), vznik škody a existence příčinné souvislosti pak chybí rovněž u nároku na náhradu zaplacených leasingových splátek ve výši 62.616,- Kč (tato platební povinnost vznikla přímo z leasingové smlouvy a nebyla vázána na možnost či nemožnost užívání předmětného automobilu), u náhrady za opotřebení automobilu ve výši 55.980,- Kč (užíváním by za normálních okolností došlo k opotřebení v mnohem větší míře než stáním v důsledku zadržení). Uvedené předpoklady odpovědnosti za škodu chybí i u nároku na náhradu cestovních výdajů (žalobkyně takovou škodu ve výši 119.866,99 Kč neprokázala) a u zaplacené daně z přidané hodnoty za nákup pohonných hmot ve výši 9.803,07 Kč (žalobkyni nic nebránilo nakupovat benzín vlastním jménem a poté DPH odečíst).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2006, č. j. 25 Co 369/2006-226, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že předpoklady odpovědnosti žalované za škodu v rozsahu zamítavé části napadeného rozsudku nejsou dány; na rozdíl od něj neshledal důvodným ani nárok na náhradu poměrné části nákladů vynaložených na koupi dálniční známky ve výši 225,- Kč, neboť žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by si na dobu, po kterou nemohla zadržený automobil užívat, zakoupila dálniční známku jinou, když navíc tu skutečně koupenou si obstarala ještě před tvrzeným protiprávním jednáním. Odvolací soud navíc nepovažoval jednání žalované za nesouladné se zákonem, neboť odtah vozidla byl důvodný a od 5. 10. 2004, kdy žalobkyně odmítla zaplatit poplatek za odtah a parkovné, aniž by disponovala stornovacím dokladem, vzniklo žalované podle §175 obč. zák. zadržovací právo na zajištění splatné pohledávky, přičemž určitá výše není pro vznik zadržovacího práva podmínkou; vzhledem k neprokázání výše škody jako základního předpokladu odpovědnosti označil však tento závěr za nadbytečný.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž uplatňuje výslovně dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a také dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., u něhož namítá, že odvolací soud nepřihlédl k žalobkyní navrhovaným důkazům, zejména ke znaleckému posudku Ing. J. D. ze dne 31. 1. 2006, k dohodě o ukončení nájmu garáže ze dne 30. 6. 2006, k cestovním příkazům a tabulce cestovních náhrad, čímž došlo k nesprávně a neúplně zjištěnému skutkovému stavu a následně i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Jelikož žalovaná porušila právní povinnost tím, že neoprávněně zadržovala předmětné vozidlo, v příčinné souvislosti s čímž vznikla žalobkyni tvrzená škoda, navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970). Tato jejich samostatnost se projeví i při rozhodování o přípustnosti dovolání. V projednávané věci žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 225,- Kč s příslušenstvím (představující část kupní ceny za dálniční známku) změněn a ohledně částky 256.266,06 Kč s příslušenstvím potvrzen, přičemž tímto potvrzujícím výrokem bylo rozhodnuto mimo jiné o zamítnutí nároku na náhradu nájemného za garáž ve výši 8.000,- Kč a nákladů vynaložených na DPH za pohonné hmoty ve výši 9.803,07 Kč. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o více samostatných peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. bez ohledu na to, že jejich součet tuto částku převyšuje a že odvolací soud o některých z nich rozhodl jedním výrokem. K příslušenství uplatněného nároku se nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 322/97, publikované pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Ani ve zbývajícím rozsahu, tj. v potvrzující meritorní části napadeného rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu leasingových splátek ve výši 62.616,- Kč, náhradu za opotřebení vozidla ve výši 55.980,- Kč a cestovních výdajů ve výši 119.866,99 Kč, neshledal dovolací soud dovolání přípustným. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka, ač sama formálně uvádí dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (ten je zde jediným způsobilým dovolacím důvodem), zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, že nebyl prokázán vznik škody ani příčinná souvislost mezi tvrzeným protiprávním zadržením automobilu a vynaloženými náklady, jejichž náhrady se v tomto řízení domáhá; nesouhlasí též s hodnocením provedených důkazů tak, jak je učinily soudy obou stupňů. Nejde tedy z její strany o požadavek přezkumu závěru právního, tím méně pak mohou její námitky postihovat právní otázku zásadního významu, jak vyžaduje k založení přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Rovněž dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm a) o.s.ř., kterým odvolacímu soudu vytýká vady řízení (že nepřihlédl k jí navrhovaným důkazům, zejména ke znaleckému posudku Ing. J. D. ze dne 31. 1. 2006, k dohodě o ukončení nájmu garáže ze dne 30. 6. 2006, k cestovním příkazům a tabulce cestovních náhrad), je proto důvodem nezpůsobilým; k námitkám v něm uplatněným Nejvyšší soud při zkoumání přípustnosti dovolání přihlédnout nemůže (srov. §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu