ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.187.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 187/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Č. p. p., a.s., V. I. G., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. J., zastoupenému advokátkou, o 30.519,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 225/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2008, č. j. 8 Co 317/2008-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce advokáta na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.073,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Na základě žaloby, jíž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 30.519,- Kč s příslušenstvím z titulu dlužného pojistného, vydal Okresní soud v Opavě dne 23. 10. 2007 platební rozkaz č. j. 31 Ro 655/2007-6, který spolu se žalobou, podáním opravujícím žalobu a usnesením ze dne 23. 10. 2007, č. j. 31 Ro 655/2007-7, vydaným podle §114b o. s. ř. byl doručen žalovanému dne 30. 10. 2007. Proti platebnímu rozkazu podal žalovaný prostřednictvím zvolené zástupkyně (advokátky) včas odpor, v němž uvedl, že žalobní nárok neuznává, že „Č. p. a.s.“ nic nedluží a že bližší zdůvodnění provede jeho právní zástupkyně v zákonné lhůtě vzhledem k tomu, že je třeba zajistit podklady. Ve stanovené třicetidenní lhůtě ode dne podání odporu se však žalovaný k žalobě konkrétně nevyjádřil, ani soudu nesdělil, že by mu v tom nějaký vážný důvod bránil. Proto soud podle §153a odst. 3 o. s. ř. rozhodl dne 14. 2. 2008 rozsudkem pro uznání č. j. 7 C 225/2007-16, jímž uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30.519,- Kč s úrokem z prodlení tam specifikovaným a náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 7. 2008, č. j. 8 Co 317/2008-32, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny, a shledal, že námitky vznesené v odvolání jsou právně bezvýznamné.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., napadá jím rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o věci samé i o nákladech řízení, a jako důvody dovolání uvádí procesní vady, vadu, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávné právní posouzení věci. Poukazuje na to, že podal včas odpor proti platebnímu rozkazu, v němž uvedl, že žalobkyni ničeho nedluží a její nárok neuznává. Namítá, že z §174 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že včas podaný odpor nelze odmítnout pro nedostatek odůvodnění. Vyjadřuje přesvědčení, že „nebyl na místě rozsudek pro uznání, když soud prvního stupně neměl k dispozici řádné podklady pro vydání platebního rozkazu“. Dále žalovaný popisuje časový přehled uzavření pojistné smlouvy se žalobkyní, odcizení pojištěného automobilu a předání dokladů žalobkyni. Zdůrazňuje, že on žádné doklady k dispozici nemá a že předpokládal, že z havarijní pojistky bude kryta škoda, která mu byla způsobena odcizením vozidla, což se nestalo. Má za to, že pokud krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu, postupoval v rozporu s §2 o. s. ř., podle něhož mají soudy dbát na to, aby nedocházelo k porušování práv fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na jejich úkor. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil právní otázku ve smyslu ustanovení §174 odst. 3 o. s. ř. a nevzal v úvahu §237 odst. 3, definující zásadní právní význam rozhodnutí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření vyvrací opodstatněnost dovolacích námitek, uvádí, že byly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu i rozsudku pro uznání, že rozsudek odvolacího soudu je správný, řízení netrpí žádnými vadami, a proto navrhuje zamítnutí dovolání a žádá přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Je-li přípustnost dovolání podmíněna řešením otázek zásadního právního významu, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]; naopak je vyloučeno přípustnost založit námitkami proti skutkovým zjištěním. Již proto jsou bez významu dovolatelem uváděná skutková tvrzení o průběhu pojistného vztahu mezi účastníky, nehledě k tomu, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Vyzve-li soud žalovaného usnesením podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že - ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat - vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě žalovaný nemusí rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že uvedl-li žalovaný v odporu proti platebnímu rozkazu pouze, že žalobkyni nic nedluží a že její nárok neuznává, nesplnil (přes náležité poučení, kterého se mu dostalo) výzvu obsaženou v usnesení ze dne 23. 10. 2007 (ani slib, který v této souvislosti v odporu učinil), neboť jeho „vyjádření“ postrádá vylíčení rozhodujících skutečností o věci samé, na nichž staví svoji obranu, neumožňuje tedy posoudit, která skutková tvrzení obsažená v žalobě činí spornými, jaká jsou jeho obranná tvrzení a z jakého důvodu žalobou uplatněný nárok pokládá za nedůvodný. Takové vyjádření tedy nemohlo splnit účel přípravy jednání, a tudíž nebránilo vydání rozsudku pro uznání.
Námitka, že soud prvního stupně „neměl řádné podklady pro vydání platebního rozkazu“, resp. „neměl k dispozici žádné podklady od žalobce, zda po právu vymáhá pojistné“ přehlíží, že předpokladem vydání platebního rozkazu dle §172 odst. 1 o. s. ř. je, že v žalobě uplatněné právo na zaplacení peněžité částky vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem. Žádné zkoumání „podkladů“ (ve smyslu dokazování) se tedy nepředpokládá. Poukaz na ustanovení §174 odst. 3 o.s.ř. a tvrzení o jeho porušení jsou zcela nepřípadné, jelikož v dané věci vůbec nedošlo k odmítnutí odporu, o němž citované ustanovení pojednává. Stejně tak je nemístná námitka dovolatele, že soud (ať již okresní či krajský) nevzal v úvahu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť toto ustanovení vymezuje rozhodnutí zásadního právního významu pro účely posouzení přípustnosti dovolání soudem dovolacím, a není tudíž zřejmé, jak by mělo být bráno v úvahu soudem nalézacím či odvolacím. Konečně ani názor, že krajský soud postupoval v rozporu s §2 o. s. ř., zjevně nemůže obstát, neboť postupoval-li odvolací soud v souladu s ustanoveními procesního předpisu konkrétně upravujícími předpoklady vydání rozsudku pro uznání a meze odvolacího přezkumu takového rozsudku, nemohl se dostat do rozporu s ustanovením proklamujícím jednu z obecných zásad činnosti soudu v občanskoprávním řízení.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovoláním rovněž napadený výrok o nákladech odvolacího řízení, ač součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za stavu, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto, proto je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení v celkové částce (po zaokrouhlení na celé koruny) 4.073,- Kč. Tyto náklady sestávají z odměny za vyjádření k dovolání sepsané advokátem v částce 3.122,50 Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1, §16 odst. 2, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění) a z částky 650,28 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 19 %, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu