ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.1884.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1884/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně L. G., zastoupené advokátkou, proti žalovanému JUDr. J. K., za účasti K. p., a. s., jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o 1.884.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 184/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. září 2006, č. j. 19 Co 1640/2006 - 232, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody způsobené pochybením žalovaného advokáta, který ji zastupoval v předcházejícím restitučním sporu, v němž jí byla uložena povinnost vydat polovinu domu s pozemky oprávněným osobám.
Okresní soud v Českých Budějovicích poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 17. 1. 2005, č. j. 16 C 184/2003-122, v zamítavém meritorním výroku zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 5. 2005, č. j. 19 Co 558/2005-141, se závazným právním názorem, že při rozhodování soudu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, není vyloučena aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud zároveň dovodil, že v daném případě šlo o rozpor s dobrými mravy a že žalobkyně by po podání odvolání byla v restitučním sporu úspěšná. Žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 1.285.124,- Kč s příslušenstvím a co do částky 599.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný advokát zastupoval žalobkyni na základě smlouvy o právním zastoupení v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích o nároku manželů V. a E. Š. na vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 5. 2001, č. j. 8 C 77/92-334, byla žalobkyni uložena povinnost uzavřít s manžely Š. dohodu o vydání ideální poloviny domu se stavební parcelou a dalšími pozemky v obci S., a dále povinnost nahradit náklady řízení. Rozhodnutí bylo doručeno žalovanému jako právnímu zástupci žalobkyně, který potvrdil převzetí podpisem na doručence, avšak přes dohodu s žalobkyní nepodal proti nepříznivému rozhodnutí odvolání v řádné lhůtě s odůvodněním, že si převzetí rozhodnutí neuvědomil. Rozsudek tak nabyl právní moci dne 27. 6. 2001. Okresní soud věc po právní stránce posoudil podle §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a uzavřel, že pokud by žalovaný advokát v předchozím restitučním sporu podal odvolání, byla by žalobkyně úspěšná, neboť při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. by soud rozhodl, že výkon práva manželů Š. je v rozporu dobrými mravy. V. a E. Š. nabyli polovinu předmětných nemovitostí kupní smlouvou ze dne 13. 2. 1970 od rodičů V. Š. a žalobkyně, druhou polovinu koupila žalobkyně a její manžel. Manželé Š. se zavázali poskytnout prodávajícím rodičům osobní i věcnou posluhu po dobu jejich života, z toho důvodu jim byla kupní cena snížena o 12.000,- Kč. Manželé Š. dne 21. 7. 1972 odcestovali na soukromou návštěvu do N. a zpět se vrátili v roce 1989. Povinnost poskytnout rodičům posluhu převzala žalobkyně a jako spoluvlastnice požádala Místní národní výbor ve S. o prodej druhé poloviny nemovitostí; úřední odhad ceny neobjednávala a žádného zvýhodnění se nedomáhala. Žalobkyně se stala vlastníkem celé nemovitosti, od roku 1980 do roku 2001 provedla na ní rozsáhlé stavební úpravy a nemovitost zhodnotila. Pokud by žalovaný advokát podal v předchozí restituční věci odvolání, s ohledem na mimořádné okolnosti daného případu ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. by žalobkyně nebyla nucena nemovitosti vydat. Výše škody byla stanovena jako náklady předchozího řízení, které žalobkyně musela uhradit, s připočtením hodnoty spoluvlastnického podílu předmětných nemovitostí stanovené na základě znaleckého dokazování.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 9. 2006, č. j. 19 Co 1640/2006-232, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 1.285.124,- Kč s příslušenstvím potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba ohledně částky 599.000,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, zůstal odvoláním nedotčen. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a setrval na svém závěru, že v případě podání odvolání by byla žalobkyně v restitučním sporu v odvolacím řízení úspěšná v důsledku aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák. Pokud žalovaný v rozporu s pokynem žalobkyně odvolání nepodal, způsobil jí škodu. K námitkám v odvolání soud uvedl, že při rozhodování podle zákona č. 87/1991 Sb. není použití ust. §3 odst. 1 obč. zák. vyloučeno, když aplikace tohoto ustanovení je namístě při existenci takových výjimečných okolností na straně fyzické osoby, které zákon o mimosoudních rehabilitacích pro jejich zvláštnost nepředvídal a které byly prokázány. Závěr o použití ust. §3 odst. 1 obč. zák. lze učinit vzhledem k výjimečným okolnostem předchozího restitučního řízení. Majetek žalobkyně se v důsledku povinnosti vydat spoluvlastnický podíl ve výši jedné ideální poloviny nemovitostí manželům Š. v příčinné souvislosti s porušením povinností žalovaného advokáta podat odvolání proti nepříznivému rozhodnutí soudu snížil o celkovou částku 1.285.124,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejprve podrobně rekapituloval průběh a skutkové okolnosti předchozího restitučního sporu. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v jeho závěru, že vydání ideální poloviny nemovitostí by bylo v rozporu s dobrými mravy v podstatě z toho důvodu, že oprávněné osoby neplnily v důsledku své emigrace závazky vůči svým rodičům, ke kterým se zavázali v kupní smlouvě. Namítá, že odmítnutí restitučního nároku oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb. pouze z důvodu rozporu s dobrými mravy zcela vylučuje smysl a účel restitučních právních předpisů. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v potaz, že manželům Šimečkovým bylo znemožněno plnění jejich závazku, neboť při svém návratu na území státu by riskovali výkon trestu. Tyto okolnosti měl odvolací soud zvažovat při svém rozhodnutí a při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. Judikatura navíc učinila závěr, že rozhodnutí, jež zamítá důvodný restituční nárok pouze pro rozpor s dobrými mravy, je v rozporu s restitučními předpisy i s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvádí, že odvolací soud zaujal právní názor, který žalobkyně netvrdila, a v průběhu řízení nedal najevo, že by věc mohl posuzovat po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně, a tím byla žalovanému odňata reálná možnost jednat před soudem. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 14. 9. 2006, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že na důvodný restituční nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. lze aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tj. zamítnout restituční nárok oprávněné osoby vůči osobě povinné, pro rozpor práva na uzavření dohody o vydání věci s dobrými mravy.
Podle ust. §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Teorie i soudní praxe dovodila, že výkonem práv ve smyslu shora citovaného ustanovení se rozumí uplatňování existujících subjektivních občanských práv způsobem, které objektivní právo svým subjektům dovoluje (k němuž je opravňuje) a které zároveň směřuje k výsledku (stavu) objektivním právem sledovanému; typicky jde o jednání, které má znaky právního úkonu. Výkon práva, uskutečňovaný pod ochranou právního řádu, pojmově vylučuje protiprávnost a tím i uložení sankce. Za tím účelem se lze dovolat ochrany subjektivního občanského práva u povolaného orgánu, zejména u soudu, jež je ovšem poskytnuta pouze při splnění určitých požadavků, k nimž náleží i obecná podmínka, podle níž výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Dobrými mravy je míněn souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež vystihují podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních. Souhrn uvedených norem představuje společensky uznávané mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Soud zjišťuje, zda se výkon práva příčí dobrým mravům v daném čase a na daném místě podle objektivního kritéria, nezávisle na vědomí a vůli toho, kdo právo nebo povinnost vykonává.
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jehož smyslem je zmírnit následky některých majetkových křivd, učiněných v rozhodném období, je v části druhé, hlavě první (“Občanskoprávní vztahy”, §3 až §13) předpisem upravujícím svou povahou občanskoprávní vztahy a poměr mezi ním a občanským zákoníkem je poměrem zákona zvláštního k zákonu obecnému. Restituční zákon nemá na rozdíl od občanského zákoníku vlastní ustanovení pojednávající o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících ze vztahů jím upravených nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Z poměru restitučního zákona (zákona speciálního) a občanského zákoníku (zákona obecného) vyplývá, že ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku se při absenci takového ustanovení obecné povahy v restitučním zákoně uplatní i při výkonu práv a povinností z občanskoprávních vztahů podle restitučního zákona. K takovým závěrům dospěla judikatura, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1999, sp. zn. 23 Cdo 291/99; v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2060/98; v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 205/2001, a obdobný závěr zaujal Nejvyšší soud v poměrech upravených §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (srov. rozsudek NS ze dne 2. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1446/97, a rozsudek NS ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1945/97). Opačný názor byl sice vysloven v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2955/99, nicméně je evidentní, že není důvodná námitka dovolatele o rozporu závěru odvolacího soudu s judikaturou soudů.
Ani ustanovení restitučního zákona bránící vydání věci oprávněné osobě (např. §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) automaticky nevylučují aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. při existenci takových výjimečných skutkových okolností, které zákon o mimosoudních rehabilitacích nereflektuje a s ohledem na jejich jedinečnost je nemohl předvídat. Námitce dovolatele o plošné nepřípustnosti aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na restituční vztahy, vycházející ze zásady “neminem laedit, qui iure suo utitur” (nikomu neškodí, kdo vykonává své právo), tedy nelze přisvědčit.
Úvahy, o které odvolací soud v posuzované věci opřel svůj závěr o výkonu práva na uzavření dohody o vydání nemovitostí v rozporu s dobrými mravy, jsou podložené skutkovými okolnostmi daného případy, zejména o zásluhách žalobkyně, která se po emigraci manželů Š. ujala osobní i věcné péče o rodiče své a svého bratra, který přesto, že se v kupní smlouvě za příslib snížení kupní ceny zavázal k osobní a věcné péči o své rodiče, zůstal v zahraničí, a odvolací soud zohlednil i tu skutečnost, že nemovitosti byly žalobkyní výrazně zhodnoceny, jakož i její postup v souvislosti se žádostí o prodej druhé ideální poloviny nemovitosti.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn. Nesprávný postup soudu, jímž by žalobci znemožnil realizaci jeho procesních práv, a odňal mu tak možnost jednat před soudem (§229 odst. 3 o. s. ř.), ani jiné vady řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud neshledal. Právní názor odvolacího soudu, vyslovený v jeho zrušujícím usnesení, není nesprávným postupem soudu ani vadou řízení. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ust. §243b odst. 2, věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný ani vedlejší účastnice nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. července 2009
Dr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu