ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.1901.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1901/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalované M., a.s., o zaplacení 400.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 47/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. dubna 2006, č. j. 25 Co 364/2005-127, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.669,50 Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem pro uznání ze dne 14. 10. 2004, č. j. 19 C 47/2003-78, uložil žalované společnosti M., a.s., povinnost zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to poté, co připustil její vstup do řízení jako druhé žalované a následně řízení vůči první (původní) žalované P. H. K., s.r.o., zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby; žalovaná M., a.s., nereagovala na usnesení ze dne 2. 7. 2004, č. j. 19 C 47/2003-68, jímž jí soud uložil podle §114b o. s. ř., aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení písemně ve věci vyjádřila, a v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, připojila listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označila důkazy k prokázání svých tvrzení, a zároveň byla poučena, že pokud se v dané lhůtě bez vážného důvodu nevyjádří a ani soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, a rozhodne rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. Toto usnesení bylo žalované doručeno do vlastních rukou 14. 7. 2004, když již předtím (18. 3. 2004) jí byla doručena žaloba.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 4. 2006, č. j. 25 Co 364/2005-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že usnesení soudu prvního stupně s kvalifikovanou výzvou nepostrádalo žádnou z náležitostí vyžadovaných ust. §114b odst. 1 o. s. ř., bylo řádně doručeno na adresu žalované uvedenou v obchodním rejstříku, za žalovanou společnost je převzal R. V., pověřený přebíráním písemností, a vadu řízení neshledal v tom, že rozsudek pro uznání byl vydán u jednání v nepřítomnosti žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvádí, že pokud soud nařídil jednání, nebylo již možno vydat rozsudek pro uznání. Protože předtím, než soud prvního stupně připustil její vstup jako dalšího účastníka do řízení, ve věci jednal, nemohl již vydat výzvu podle ust. §114b o. s. ř. s účinky dle §153a odst. 3 o. s. ř., a není v souladu s procesními předpisy, aby se prvé jednání soudu ve věci počítalo pro každého účastníka zvlášť. Dovolatelka dále namítá, že výzva dle ust. §114b o. s. ř. jí nebyla doručena řádně, když tato písemnost určená do vlastních rukou byla vydána osobě, která nebyla jejím zaměstnancem (členem), ani se nejednalo o osobu vyjmenovanou v ust. §21 o. s. ř. nebo osobu jednající na základě plné moci. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k novému projednání.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel důvody dovolání. Trvá na tom, že jednání konané dne 14. 10. 2004 bylo pro žalovanou prvním jednáním ve věci, a tedy výzva učiněná dle §114b o. s. ř. byla vydána v souladu se zákonem. Ztotožnil se také s názorem odvolacího soudu, že výzva byla doručena do vlastních rukou řádně. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, eventuálně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné pro právní otázku, jež má zásadní význam pro toto rozhodnutí i pro rozhodovací činnost soudů a jež zatím nebyla dovolacím soudem řešena, a to zda bylo možno rozhodnout rozsudkem pro uznání, když soud ve věci jednal a poté, co připustil vstup žalované do řízení, jí doručil usnesení s výzvou podle §114b o. s. ř. Okolnosti samotného doručení usnesení, namítané dovolatelkou, nejsou otázkou právní, jejíž řešení by bylo zásadně významné ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., nehledě k tomu, že se s nimi vypořádal odvolací soud.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 26. 4. 2006, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen.
Podle ustanovení §114b odst. 3 o. s. ř. usnesení podle §114b odst. 1 nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci.
Podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání (odst. 4 cit. ustanovení).
Byl-li rozsudek pro uznání vydán na základě fikce uznání, patří mezi předpoklady pro jeho vydání i splnění předpokladů, za nichž tato fikce vzniká. Jsou-li předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, nebo o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř., příp. zda nejde o řízení, které je podle §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona. Uznání nároku podle §153a odst. 1 o. s. ř. pak zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu.
Dovolatelka namítá, že jí nemohlo být doručeno usnesení s výzvou podle §114b o. s. ř. za situace, kdy po prvním jednání ve věci soud připustil její vstup do řízení jako dalšího účastníka, a rozsudkem pro uznání nemohl rozhodnout při jednání.
Pro přistoupení dalšího účastníka do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) platí, že ten, jehož přístup do řízení je navržen, se stane účastníkem řízení až právní mocí usnesení, jímž soud takové přistoupení připustí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 227/2002); to znamená, že pro tohoto účastníka teprve tímto dnem nastanou právní účinky podání žaloby (zahájení řízení) - hmotněprávní i procesní. V posuzovaném případě se společnost M., a.s., stala účastníkem řízení (druhou žalovanou) dnem právní moci usnesení soudu prvního stupně o jejím přistoupení do řízení, tj. dne 5. 11. 2003, a od tohoto dne se tedy ve vztahu k ní posuzují předpoklady pro vydání usnesení podle ust. §114b odst. 1 o. s. ř. Ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá, že by výzva k písemnému vyjádření podle §114 b odst. 1 o. s. ř. nemohla být – za splnění zákonných podmínek - doručena tomu, kdo přistoupil do řízení v jeho průběhu. Nebránilo tomu ani jednání soudu konané dne 14. 4. 2003, jak namítá dovolatelka, neboť v té době nebyla ještě společnost M., a.s., účastnicí řízení, a proto nelze ve vztahu k ní považovat toto jednání za první jednání ve věci ve smyslu ust. §114b odst. 3 o. s. ř. Prvním jednáním ve věci se rozumí jednání, které soud nařídil v pořadí jako první k projednání věci a které se uskutečnilo, ovšem posuzováno od doby, kdy byl žalovaný, jemuž je výzva podle §114b odst. 1 o. s. ř. doručena, účastníkem řízení.
Z obsahu spisu vyplývá, že poté, co žalované M., a.s., byla doručena (dne 18. 3. 2004) žaloba a usnesení o jejím přistoupení do řízení, bylo jí dne 14. 7. 2004 doručeno usnesení s výzvou podle ust. 114b odst. 1 o. s. ř. Na tuto kvalifikovanou výzvu, stejně jako na předchozí prostou výzvu k vyjádření k žalobě, žalovaná nereagovala, ač byla řádně poučena o tom, za jakých podmínek soud rozhodne rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
Okolnost, že soud prvního stupně nařídil jednání a při něm vydal rozsudek pro uznání podle ust. §153 odst. 3 o. s. ř., není významná. Z dikce ustanovení §153a odst. 4 o. s. ř. „jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání“ však jednoznačně vyplývá, že pro vydání rozsudku pro uznání sice nemusí, ale může být nařízeno jednání; tím spíše, když platí, že pokud soud rozhodl rozsudkem pro uznání bez jednání, musí jej vždy veřejně vyhlásit (srov. §156 odst. 1 o. s. ř.). Proto za situace, že dne 14. 8. 2004 nastala fikce uznání nároku, musel soud rozhodnout rozsudkem pro uznání a je bezvýznamné, že tak učinil při jednání dne 14. 10. 2004, jež z pohledu žalované bylo prvním jednáním v řízení vedeném proti ní.
Jak vyplývá se shora uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska řešené právní otázky správné, Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ust. §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 18.750,- Kč (odměna z částky určené podle §10 odst. 3 a §3 odst. 1 bod 6. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 4. 7. 2006/, a snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 15. 3. 2007), v částce 300,- Kč. Výsledná částka 19.050,- Kč byla následně zvýšena o 19 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalobce prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Náhrada nákladů dovolacího řízení činí celkem 22.669,50 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu