ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.2146.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2146/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. D., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. J., zastoupenému advokátem, o 4.932,80 € s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 415/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2006, č. j. 18 Co 371, 372/2006-146, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.564,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 24. 1. 2001, č. j. 11 C 415/200-13, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2001, č. j. 18 Co 445/2001-33, rozsudkem ze dne 29. 3. 2006, č. j. 11 C 415/2000-126, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 3. 2006, č. j. 11 C 415/2000-129, žalobu na zaplacení částky 4.932,80 € s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 13. 2. 1995 v rakouském R. v lyžařské oblasti D. W. se žalobkyně na sjezdovce střetla se žalovaným, který sjížděl svah za ní a zezadu do ní narazil. Žalobkyně utrpěla zlomeninu levé klíční kosti, byla v pracovní neschopnosti a po žalovaném se domáhá náhrady škody na zdraví. Soud prvního stupně dovodil pravomoc českých soudů a svou místní příslušnost a na základě české kolizní normy (§15 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním – dále jen „ZMPS“) posoudil uplatněný nárok podle rakouského hmotného práva – rakouského obecného občanského zákoníku (dále jen ABGB). Protože žalobkyně znala výši škody a osobu povinného již v roce 1995 a žalobu u českého soudu podala až v roce 2000, tedy až po uplynutí tříleté promlčecí doby stanovené v §1489 ABGB, shledal důvodnou námitku promlčení. Neaplikoval ustanovení §1478 ABGB o 30leté promlčecí době, jehož se dovolávala žalobkyně s poukazem na pravomocný platební rozkaz sp. zn. C 331/95 vydaný 31. 12. 1996 rakouským Okresním soudem v A., kterým bylo žalovanému přikázáno zaplatit jí z titulu náhrady škody na zdraví 60.500,- ATS s příslušenstvím a náklady řízení. Tomuto rozhodnutí rakouských soudů se totiž nepřiznávají stejné účinky jako rozhodnutí českého soudu, tento platební rozkaz nelze v České republice vykonat, a není tak splněna podmínka §1478 ABGB, tedy jeho vykonatelnost na území České republiky. Ze stejného důvodu se v tomto řízení nejedná o překážku věci pravomocně rozsouzené.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2006, č. j. 18 Co 371,372/2006-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. K námitkám v odvolání uvedl, že z hlediska českých procesních předpisů nejde o věc rozsouzenou, jestliže v České republice nelze uznat a vykonat cizozemské rozhodnutí. Ze strany rakouských soudů, s ohledem na datum vydání exekučního titulu, není zaručena vzájemnost [§64 písm. e) ZMPS] a pravomocný platební rozkaz vydaný rakouským soudem nelze proto českými justičními orgány uznat ani vykonat. Soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení §1489 rakouského ABGB, podle nějž každá žaloba na náhradu škody se promlčuje ve třech letech od doby, kdy se škoda a škůdcova osoba staly poškozenému známými, ať byla škoda způsobena přestoupením smluvní povinnosti nebo bez vztahu ke smlouvě. O škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, se žalobkyně dozvěděla bezprostředně po úrazu, k němuž došlo 13. 2. 1995 v R., a žalobu u českého soudu podala až 7. 9. 2000, tedy až po uplynutí tříleté promlčecí doby. Třicetiletá promlčecí doba dle ustanovení §1478 ABGB, podle nějž k promlčení stačí, nevykoná-li se po 30 let právo, které o sobě již mohlo být vykonáno, je možno vázat jen k výkonu, tedy k exekuci na podkladě vykonatelného rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní otázku, zda na základě cizího rozhodnutí, které jinak nesplňuje podmínky pro uznání v České republice, je třeba při použití cizího hmotného práva přiznat hmotněprávní důsledky, které cizí hmotné právo s takovým rozhodnutím vydaným ve státě, v němž toto cizí právo platí, spojuje. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poukazuje na to, že podle §1478 ABGB činí obecná promlčecí doba třicet let a podle rakouské judikatury pohledávky přiznané soudním rozhodnutím bez ohledu na žalobní nárok nejsou z použití tohoto ustanovení vyňaty; promlčují se tedy podle §1478 ABGB. Odvolací soud však dospěl k nesprávnému závěru, že třicetiletou promlčecí dobu je možné vázat jen k výkonu, tedy k exekuci na podkladě vykonatelného rozhodnutí, které ovšem žalobkyně k dispozici nemá. Tím, že použití ustanovení o třicetileté promlčecí době váže na existenci vykonatelného rozhodnutí, kterým rozumí rozhodnutí, jež může být v České republice vykonáno, odvolací soud odmítá přiznat hmotněprávní důsledky na základě rakouského hmotného práva rakouskému rozhodnutí, které jinak v České republice nesplňuje podmínky pro uznání. Nejde zde o uznání cizího rozhodnutí, ale o výklad a použití cizího práva, na které odkazuje kolizní norma. Dovozuje, že hmotněprávní důsledek, který by při svém rozhodování musel podle svého práva přiznat rakouský soud, musí stejně přiznat i soud tuzemský. Platí totiž zásada, že rozhodné cizí právo se má vykládat a používat tak, jak by se to stalo ve státě, v němž toto cizí právo jako místní právo platí. Poukazuje na to, že třicetiletá promlčecí doba není vázána jen k výkonu rozhodnutí, tedy k exekuci, ale může být právně významná i mimo exekuční řízení. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobkyně zaměňuje otázku účinnosti cizího rozhodnutí v České republice s jeho uznáním. Předmětné rakouské rozhodnutí nemá v České republice stejné účinky jako v Rakousku a z toho důvodu zde není vykonatelné. Proto také není dána překážka věci rozsouzené a pokud by se přistoupilo na argumentaci žalobkyně, pak by zde byla překážka rei iudicatae z důvodu existence pravomocného rakouského rozhodnutí a český soud by musel řízení zastavit. Třicetiletá promlčecí doba stanovená v §1478 ABGB se vztahuje k podání návrhu na výkon rozhodnutí a je obdobou českého §110 obč. zák. Soudy správně aplikovaly §1489 ABGB s ohledem na to, že nárok uplatněný žalobkyní není nárokem z titulu pravomocného soudního rozhodnutí, tedy nárokem exekučním, nýbrž nárokem na náhradu škody v řízení nalézacím. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam otázky promlčení práva na náhradu škody podle rakouského práva, neboť tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena. Dovolání není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že právo žalobkyně na náhradu škody na zdraví je promlčeno z důvodu marného uplynutí tříleté promlčecí doby zakotvené v ustanovení §1489 ABGB. Dovolatelka nesouhlasí s aplikací tohoto ustanovení a s poukazem na platební rozkaz vydaný soudem v Rakousku se dovolává aplikace ustanovení §1478 ABGB, které stanoví delší – třicetiletou promlčecí dobu.
Především je třeba uvést, že §1489 ABGB platí pro všechny žaloby na náhradu škody, přičemž nerozhoduje ani právní důvod ani stupeň zavinění (shodně srov. F. Rouček, J. Sedláček. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému. Díl VI., svazek 1, Praha: Codex Bohemia, 1937, s. 511). Ustanovení §1489 ABGB, které stanoví promlčecí dobu pouze pro uplatnění práva na náhradu škody, je vůči ustanovením, jež upravují obecnou promlčecí dobu k uplatnění práva u soudu, ustanovením zvláštním. Pro vztah ustanovení zákona zvláštního a obecného je charakteristické, že zvláštní úprava se uplatní tam, kde speciální právní norma stanoví něco jiného oproti úpravě obecné, a má tedy před úpravou obecnou přednost. Ustanovení §1478 ABGB, které počítá s obecnou třicetiletou promlčecí dobou, se tedy nevztahuje na uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody žalobou u soudu.
Promlčení platí jak pro právo, které se uplatňuje žalobou u soudu, tak pro právo (pohledávku) přiznanou soudním rozhodnutím. Rovněž pohledávky přiznané soudním rozhodnutím podléhají promlčení, a to bez ohledu na žalobní nárok, který jim byl podkladem (srov. též Gl. U. 3580, Gl. U. 15.451, F. Rouček, J. Sedláček, tamtéž, s. 476); promlčují se tedy podle §1478 ABGB, v tom lze dovolatelce přisvědčit. V dané věci však nejde o promlčení pohledávky přiznané soudním rozhodnutím, jež by se promlčela ve třiceti letech, nýbrž jde o promlčení nároku uplatněného žalobou na náhradu škody. Z hlediska promlčení nároku na náhradu škody, o němž má být soudem na základě žaloby v tomto řízení teprve rozhodnuto, nemá předchozí rozhodnutí rakouského soudu (platební rozkaz o stejném nároku z roku 1995) význam. Třicetiletá promlčecí doba podle §1478 ABGB neplatí pro uplatnění nároku na náhradu škody u soudu, nýbrž až pro pohledávku přiznanou pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím.
Ustanovení §1478 ABGB je z tohoto pohledu obdobou českého §110 obč. zák., jenž upravuje promlčení tzv. judikátní pohledávky (práva přiznaného soudem či jiným orgánem), kdy předpokladem aplikace desetileté promlčecí doby je rovněž existence pravomocného rozhodnutí. Ostatně za situace, že by rakouskému platebnímu rozkazu byly přiznány účinky pravomocného a vykonatelného rozhodnutí na území České republiky, muselo by být řízení zastaveno pro překážku rei iudicatae.
Právní názor odvolacího soudu i soudu prvního soudu je správný, dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak není naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1. Žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 14.460,- Kč (odměna z částky určené podle ust. §3 odst. 6, §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, obojí navýšené o DPH 19 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tedy celkem 17.564,40 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu