ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.2193.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2193/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 74/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2006, č. j. 39 Co 44/2006-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze 27. 9. 2006, č. j. 39 Co 44/2006-149, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 16. 9. 2005, č. j. 14 C 74/2003-126, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu na zaplacení 2.090.097,72 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v řízení, které u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 2001/95 vedl žalobce proti G. s. r. o. (dále též jen „dlužník“) od prosince 1995, docházelo k průtahům, takže rozhodnutí ukládající dlužníku platební povinnost bylo vydáno až v září 2001; protože na majetek dlužníka byl v roce 2002 prohlášen konkurs, žalobce svoji přisouzenou pohledávku nevymohl. Vzhledem k tomu, že již od roku 1993 byla proti dlužníku vedena řada soudních řízení o zaplacení peněžitých částek, včetně výkonu rozhodnutí, a že již v roce 1995 zjištěný majetek dlužníka nepostačoval na úhradu všech jeho dluhů, neshledal soud mezi průtahy řízení a ztrátou pohledávky vztah příčinné souvislosti, neboť ani při obvyklém běhu událostí, tj. vydání rozhodnutí po řízení nezatíženém průtahy, by se žalobce proti insolventnímu dlužníku své pohledávky nedomohl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že soudy obou stupňů, ačkoliv dovodily nesprávný úřední postup spočívající v průtazích soudního řízení vedeného proti žalobcovu dlužníku, vyložily příčinnou souvislost mezi průtahy a ztrátou žalobcovy pohledávky nesprávně v absolutní podobě, jestliže tento příčinný vztah vyloučily. V případě objektivní odpovědnosti státu za škodu je podle dovolatele naopak třeba aplikovat princip tzv. abstraktní příčinnosti, tj. je nutno dospět k závěru, že nebýt průtahů řízení, žalobce by svou pohledávku vymohl; v tom spočívá zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce. Dovolatel vytýká napadenému rozhodnutí rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 145/2002, podle nějž stát odpovídá za škodu způsobenou poškozenému tím, že soud nejednal o žalobě, kterou u něj poškozený uplatnil pohledávku vůči svému dlužníku, a to za situace, prokáže-li, že pohledávku za dlužníkem skutečně měl, a že průtahy v soudním řízení byly podstatnou a rozhodující příčinou toho, že se pohledávka stala nedobytnou. V této souvislosti považuje dovolatel za právně zásadně významnou otázku posouzení okolností, které jsou podstatnou a rozhodující příčinou nedobytnosti pohledávky. Dovolatel namítá, že jeho dlužník nebyl v době podání žaloby v natolik nepříznivé finanční situaci, aby nemohl pohledávku uhradit, a nemohl-li žalobce postupovat jinak než soudní cestou, náleží mu podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod náhrada za to, že své právo nevymohl. Odvolací soud pak podle dovolatele v tomto směru nesprávně a spekulativně zjistil majetkové poměry dlužníka, nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, provedl úvahu nad rámec provedených důkazů, zatímco jiné důkazy provést odmítl. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 4, či rozsudek téhož soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS pod C 181, C. H. BECK) dovodil, že za nesprávný postup, vedoucí k odpovědnosti státu, je třeba považovat i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí (mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě). Následně se odvolací soud důvodně zabýval tím, zda je dán také vztah příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, která spočívá ve ztrátě možnosti žalobce vydobýt pohledávku od jeho dlužníka. Z hlediska příčinné souvislosti totiž bylo v dané věci významné, zda splnění závazku dlužníkem bylo při jeho zjištěné insolventnosti reálné (bylo je možno při obvyklém průběhu událostí očekávat) v případě, že by k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, tj. zda průtahy v soudním řízení byly podstatnou a rozhodující příčinou toho, že se žalobci nedostalo zaplacení pohledávky. Takové posouzení věci je zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, reprezentovanou zejména rozsudkem ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, publikovaným v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1820, C. H. BECK, na něž ostatně sám dovolatel odkazuje. Zásadní právní význam proto nelze napadenému rozhodnutí pro řešení otázky podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou průtahy v soudním řízení přisuzovat.
Nesouhlas dovolatele se týká především konkrétních majetkových poměrů jeho dlužníka, jak byly soudy obou stupňů v řízení zjištěny, a jejich časových souvislostí s průtahy v předmětného soudním sporu; jde tedy již o otázky zcela individuální, založené na jedinečném skutkovém základě a významné pouze pro rozhodnutí v této věci, aniž by jejich řešení mohlo mít význam pro rozhodovací praxi soudů vůbec, jak vyžaduje ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Kromě toho je zde odvolacímu soudu vytýkáno nesprávné hodnocení provedených důkazů či neprovedení důkazů navrhovaných a na jeho základě nesprávně zjištěný skutkový stav věci, tedy zjištění, které nemá oporu v provedených důkazech (dovolací důvod podle §241a odst. 3 os.ř.). Jak však plyne z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř., tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu