ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.2197.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2197/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce JUDr. J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o 26.366,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 50/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2006, č. j. 39 Co 98/2006-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2006, č. j. 39 Co 98/2006-64, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 19. 8. 2005, č. j. 14 C 50/2004-44, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu na zaplacení 26.366,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu škody způsobené průtahy v soudním řízení shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v řízení, které u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 133/88 vedl žalobce proti T., sdružení P., (dále též jen „dlužník“) od 12. 5. 1988 do 17. 5. 2002, nedošlo k neodůvodněným průtahům, neboť v období od května 1994 do prosince 2002 bylo řízení ze zákona přerušeno z důvodu prohlášení konkursu na majetek dlužníka a v období tomu předcházejícím nečinnost soudů nebyla zjištěna; byla-li totiž některá jednání zmařena, stalo se tak výlučně pro postoj žalobce. Ačkoli řízení trvalo velmi dlouho, soudy konaly a opakovaně rozhodovaly, včetně rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, a to i na základě opravných prostředků, podávaných především žalobcem. Rozhodovací činnost, jež je podstatou soudnictví, nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Navíc žalobce v řízení neprokázal ani vznik škody spočívající ve ztrátě pohledávky vůči dlužníku v důsledku tvrzených průtahů řízení, neboť pouhá výzva dlužníku k plnění pravomocně přiznané pohledávky nepostačuje ke zjištění, že plnění není možné získat, a to ani prostřednictvím výkonu rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Spatřuje jeho zásadní právní význam ve vymezení pojmu nesprávný úřední postup, který je podle dovolatele v daném případě chápán ve vztahu ke způsobu projednávané věci soudem, k efektivitě postupu soudu při projednávání věci a ve vztahu ke konkrétnímu rozhodnutí soudu, jestliže je posléze vyšším soudem takové rozhodnutí posouzeno jako věcně nesprávné či dokonce, že takovým rozhodnutím došlo k porušení zákona; postup soudu v dotčených věcech považuje za nesprávný, protože nebyl natolik efektivní, aby v co nejkratší době vedl k vydání správného rozhodnutí ve věci, s tím souvisí rovněž otázka, zda lze s odvoláním na nezávislost soudce při rozhodování v konkrétní věci přenášet na účastníka riziko vzniku škody v souvislosti s nesprávným rozhodnutím konkrétní věci, když takové rozhodnutí je posléze vyšším soudem zrušeno pro rozpor se zákonem. Důležité podle dovolatele je, zda postup soudu v řízení jako celek vede ke spravedlivému výsledku a tím i k naplnění §6 o.s.ř. V daném případě nebyla ochrana práv poskytnuta ani rychle, když mu toto právo soud přiznal ve skutkově nepříliš složité věci více jak po 14 letech, ani účinně, když pravomocně přiznané právo je pro dovolatele fakticky nevymahatelné; takové lhůty pro vyřízení věci jsou nepřiměřené a nepřijatelné, a protože povinnost soudů rozhodovat v přiměřené lhůtě vyplývá přímo z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jde tedy jednoznačně o nesprávný úřední postup, čímž se odvolací soud vůbec nezabýval. Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel i výtku soudů obou stupňů, že neprokázal vznik škody, když se nepokusil pravomocně přiznanou pohledávku vymáhat prostřednictvím výkonu rozhodnutí; soudy obou stupňů posoudily věc zcela formálně a mechanisticky, aniž se zabývaly jeho tvrzeními, důkazy k jejich prokázání a faktickým stavem. Namítá, že po vrácení písemné výzvy k úhradě plnění z důvodu, že se adresát odstěhoval bez udání adresy, návrh na výkon rozhodnutí či na exekuci nepodával, aby zabránil dalším škodám, protože věděl o výtěžnosti konkursního řízení. Přesto se ještě dne 28. 11. 2006 obrátil s žádostí ve smyslu §260 odst. 2 o.s.ř. na Obvodní soud pro Prahu 1, jenž mu po osmi měsících sdělil, že se jím požadované údaje nepodařilo zjistit, protože na výzvy povinný nereaguje a odstěhoval se neznámo kam, i když Policii se nová adresa bydliště ředitele povinného zjistit podařila a je uvedena ve sdělení Policie doručeném dovolateli dne 25. 3. 2005. Je tak podle dovolatele evidentní, že závěr soudu ohledně neprokázání vzniku škody je nesprávný a absurdní. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. K dovolatelem předestřené otázce výkladu pojmu nesprávného úředního postupu lze uvést, že odvolací soud v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího soudu vymezil podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000 pod č. 4 či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný tamtéž pod č. 5) a správně za porušení zásady rychlosti řízení považoval takový postup v řízení, který neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2, pod C 181, C. H. BECK). Okolnost, že v průběhu řízení, probíhajícího v několika stupních, bylo rozhodnutí zrušeno ke stížnosti pro porušení zákona, sama o sobě nesprávný úřední postup nezakládá a žalobce ani vznik škody v důsledku nezákonného rozhodnutím netvrdí. Dospěl-li soud na základě zjištěného skutkového stavu po zvážení porovnání složitosti a náročnosti projednávané věci s délkou řízení a po zhodnocení všech okolností, které ji ovlivnily (především chování účastníků a příslušných orgánů), k závěru, že posuzované řízení průtahy netrpělo, postupoval v souladu s ustanovením §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Správně přitom nepovažoval přerušení řízení ze zákonných důvodů ve smyslu §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. za průtah.
Ustálené soudní praxi plně odpovídá i dílčí závěr odvolacího soudu, že žalobci dosud nevznikla škoda (další z podmínek odpovědnosti státu za škodu, které musí být kumulativně splněny), jestliže neprokázal, že se jeho pravomocně přiznané právo na plnění proti dlužníkovi fakticky stalo nevymahatelným, a že je vyloučeno, aby bylo uspokojeno jiným způsobem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2180, C. H. BECK).
Konečně vytýká-li žalobce soudům obou stupňů, že v důsledku nesprávného hodnocení důkazů provedených nezjistily správně skutkový stav věci v otázce vzniku škody, nepředstavují tyto výhrady dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který jediný je způsobilým důvodem dovolání v případě posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ve skutečnosti touto argumentací dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu pro skutková zjištění; namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže stejně jako námitka, že došlo k vadám řízení (soudy obou stupňů posoudily věc zcela formálně a mechanisticky, aniž se zabývaly jeho tvrzeními, důkazy k jejich prokázání a faktickým stavem), které měly vliv na správnost rozhodnutí [(§241a odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu