ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.2248.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2248/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. J., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) m. V., a 2) o. K., o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 9/2005-89, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2006, č. j. 11 Co 336/2006-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na obou žalovaných domáhal zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně jako náhrady za poškození zdraví, způsobené psychosomatickým onemocněním v důsledku neplatně rozvázaného pracovního poměru.
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 9. 1. 2006, č. j. 9 C 9/2005-89, žalobu na zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o nákladech právního zástupce žalobce. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl od 1. 7. 2000 zaměstnán u obce K. (druhé žalované), která s ním rozvázala pracovní poměr okamžitým zrušením k 15. 8. 2000 z důvodu jeho špatné docházky do práce. Žalobce se zaevidoval na úřadu práce, z evidence uchazečů o zaměstnání byl však vyřazen pro úmyslné maření součinnosti při zprostředkování zaměstnání. Požádal pak prvního žalovaného o poskytnutí peněžního zabezpečení a posléze mu druhá žalovaná na základě jeho žádosti poskytla jednorázové dávky sociální péče. Poté, co Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 16. 3. 2001, č. j. 9 C 206/2000, rozhodl, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce bylo neplatné, byl žalobci zpětně proplacen plat i sociální dávky. Následkem těchto skutečností mělo žalobci vzniknout psychosomatické onemocnění. K odbornému posouzení tvrzené újmy na zdraví žalobce ustanovil soud znalce z oboru psychiatrie, avšak žalobce se odmítl podrobit znaleckému vyšetření, takže tento důkaz nemohl být proveden. Soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně vzniku tvrzené újmy na zdraví, která je základním předpokladem pro přiznání odškodnění za újmu na zdraví. Kromě toho první žalovaný není ve věci pasivně legitimován, neboť poskytování dávek v oblasti sociálního zabezpečení je vzhledem k §40a zákona č. 114/1988 Sb. činností orgánu státu v oblasti sociálního zabezpečení v rámci přenesené působnosti, a podle §3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb. by se mohlo jednat jedině o odpovědnost státu a nikoliv samosprávného územního celku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 9. 2006, č. j. 11 Co 336/2006-113, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil, změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení, ve výroku o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení, a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním neshledal uplatněný nárok důvodným. Na straně druhé žalované nebylo prokázáno žádné protiprávní jednání v souvislosti se skončením pracovního poměru žalobce, z něhož by mohly žalobci vzniknout psychosomatické zdravotní potíže, neboť žalobce sám de facto ukončil pracovní poměr, a ve vztahu k prvnímu žalovanému odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že při poskytování dávek sociální péče postupoval první žalovaný v souladu s §40a zákona č. 114/1988 Sb., přičemž se jednalo o výkon přenesené působnosti v oblasti státní správy pověřeným městským úřadem, a za škodu by tedy odpovídal stát (§3 písm. c/ zák. č. 82/1998 Sb.). Jestliže žalobce nesouhlasil s výší poskytnutých dávek, mohl využít opravných prostředků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda za porušení právní povinnosti dle ust. §40, příp. §40a z. č. 114/1988 Sb. nese odpovědnost stát či obec, tedy zda se jedná o výkon přenesené nebo samostatné působnosti, a zda zaměstnavatel nese odpovědnost podle §420 odst. 2 obč. zák. za škodu způsobenou jednáním jeho zaměstnanců proti dobrým mravům. Odvolacímu soudu vytýká, že provedl důkaz spisem Okresního soudu ve Vsetíně, aniž by to žalobce či jiný účastník řízení navrhl, a nevypořádal se s jeho námitkou, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, když nebyly provedeny jím navržené důkazy. Namítá, že první žalovaný porušil právní povinnost tím, že neposkytl žalobci finanční zabezpečení potřebné pro zajištění jeho životního minima, a dovozuje, že se jednalo o výkon samostatné působnosti, neboť nestanoví-li zvláštní zákon, že jde o přenesenou působnost, jedná se o působnost samostatnou (§8 zák. č. 128/2000 Sb.). Druhý žalovaný porušil právní povinnost tím, že s žalobcem neplatně rozvázal pracovní poměr. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popř. i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k názoru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že na straně žalovaných nebylo shledáno protiprávní jednání a nebyla prokázána ani tvrzená újma na zdraví žalobce, a navíc pokud jde o prvního žalovaného, soudy dovodily nedostatek věcné pasivní legitimace ve sporu.
Žádná z otázek předložených dovolacímu soudu k přezkumu není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je totiž podmíněn jednak tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), a zároveň i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, takže řešení právní otázky předložené dovolacímu přezkumu se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. K otázce samostatné či přenesené působnosti obce z hlediska pasivní legitimace prvního žalovaného se sice odvolací soud ve svém rozhodnutí též vyjádřil, ovšem za situace, že jeho rozhodnutí spočívá na závěru, že nebyly prokázány základní předpoklady odpovědnosti žalovaných ani existence újmy žalobce, řešení této otázky nemá na celkový závěr odvolacího soudu vliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.5.1999, sp.zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2001). Proto otázka rozlišení přenesené a samostatné působnosti obce při rozhodování o dávkách sociální péče nemůže mít zásadní právní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť nemá význam pro věc samu.
Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani další otázka vymezená v dovolání, zda zaměstnavatel nese odpovědnost podle §420 odst. 2 obč. zák. za škodu způsobenou jednáním jeho zaměstnanců proti dobrým mravům. Nehledě k tomu, že pro závěr o újmě způsobené žalobci jednáním zaměstnanců proti dobrým mravům není ve spise žádný skutkový podklad, posouzení jednání proti dobrým mravům vždy odvisí od okolností konkrétního případu, přičemž jeho zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 177/2004) – uvedená otázka tedy nemůže mít tzv. judikatorní přesah.
Námitka nesprávného skutkového zjištění zakládá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994), a nemá-li zásadní právní význam namítaná vada řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), lze k ní v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné. O žádnou vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se v daném případě nejedná.
Dovolání do výroku o nákladech řízení není přípustné. Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, je-li obsaženo v rozsudku. Přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení se proto řídí ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., z nichž vyplývá, že výrok o náhradě nákladů řízení dovoláním napadnout nelze.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu