ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.23.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 23/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce K. A., s. r. o., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, o 1.338.075,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 192/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2006, č. j. 13 Co 226/2006 - 45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 11. 2005, č. j. 13 C 192/2004-30, zamítl žalobu na zaplacení 1.338.075,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem Finančního úřadu B.-v. (dále jen „FÚ“) v daňovém řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 9. 2. 1998 uzavřel žalobce jako kupující se společností B., spol. s r. o., jako prodávajícím kupní smlouvu na soubor nemovitostí v katastrálním území Ž., rozhodnutím Katastrálního úřadu B.–v. byl vklad vlastnického práva ke koupeným nemovitostem zapsán do katastru dne 18. 3. 1998. Podle čl. VII. kupní smlouvy měl daň z převodu nemovitostí zaplatit prodávající. Finanční úřad obdržel kupní smlouvu s rozhodnutím o vkladu vlastnického práva dne 23. 4. 1998, prodávající podal daňové přiznání až dne 14. 4. 1999 a dne 29. 7. 1999 mu byla doručena výzva FÚ k odstranění pochybností ohledně ceny převedených nemovitostí. Dne 20. 12. 1999 správce daně vydal platební výměr, který nabyl právní moci 18. 2. 2000, jímž poplatníkovi - společnosti B. - vyměřil daň z převodu nemovitostí v žalované částce. Poplatník daň nezaplatil, proto ji FÚ vymáhal, avšak před provedením výkonu rozhodnutí byl na majetek B. prohlášen konkurs. FÚ podal dne 5. 10. 2000 přihlášku do konkursu a uplatnil pohledávku daně z převodu nemovitostí. Dne 17. 4. 2003 byl konkurs Krajským soudem v Brně zrušen a na základě rozvrhového usnesení obdržel správce daně na úhradu daňových nedoplatků úpadce B. částku 11.582,- Kč, kterou použil na úhradu nedoplatku staršího data, a následně dne 20. 5. 2003 vyzval žalobce jako ručitele podle ust. §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění do 30. 4. 2000, k zaplacení daně z převodu nemovitostí; proti výzvě podal žalobce odvolání, jež bylo zamítnuto Finančním ředitelstvím v B. dne 2. 9. 2003, a žalobce jako zákonný ručitel společnosti B. daň z převodu nemovitostí ve splátkách uhradil. Okresní soud dospěl k závěru, že správce daně se nedopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., který žalobce spatřoval v nečinnosti FÚ. Správce daně totiž v souladu s ust. §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vyměřil daň do tří let od uplynutí konce zdaňovacího kalendářního období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání, a žádnou jinou lhůtu zákon nestanoví. Soud prodlevu v činnosti FÚ shledal v období od dubna 1998 do července 1999, kterou lze označit za nesprávný úřední postup, avšak tato nečinnost není příčinou vzniku škody žalobce, neboť ani v této době nebylo možno daň z převodu nemovitostí ve výši sporné částky od plátce daně vymoci. Společnost B. byla totiž již v té době předlužena a později byl na ni prohlášen konkurs. Ostatně žalobci bylo známo, že prodávající společnost B. neobdržela při úplatném převodu nemovitostí od žalobce žádné peněžní prostředky, které by mohla použít na úhradu daně z převodu nemovitostí, neboť kupní cena byla stanovena tak, že kupující uhradí za prodávajícího dluhy jeho věřitelům. Neexistuje proto příčinná souvislost mezi prodlevou v činnosti FÚ a tím, že byl žalobce nucen splnit svůj zákonný ručitelský závazek a za daňového dlužníka daň uhradit.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2006, č. j. 13 Co 226/2006-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Prodlevu v činnosti FÚ vymezil obdobím od května 1998 do 14. 4. 1999, toto prodlení však nevedlo k tomu, že žalobce nemá možnost od daňového dlužníka vymoci daň z převodu nemovitostí, kterou jako ručitel místo něj zaplatil. Jak vyplývá z dodatku č. 1 kupní smlouvy, žalobci muselo být známo, že kupní cenou prodávající uhrazuje své dluhy v řádu milionů korun a že jedním z jeho věřitelů je FÚ. Žalobce na úhradu kupní ceny nevyplatil prodávajícímu žádnou finanční částku, takže při minimální obezřetnosti mohl pochybovat o způsobilosti daňového dlužníka splnit daňovou povinnost. Od 8. 10. 1997 bylo k návrhu věřitele Komerční banky vedeno řízení o prohlášení konkursu na majetek společnosti B. a dne 25.9.1998 podala tato společnost na sebe návrh na konkurs pro svou předluženost. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že neexistuje příčinná souvislost mezi prodlevou v činnosti správce daně a tím, že žalobce jako ručitel zaplatil místo poplatníka daň z převodu nemovitostí. Nebylo prokázáno, že nebýt uvedené časové prodlevy, byla by daň z převodu nemovitostí na daňovém dlužníku vymožena cestou výkonu rozhodnutí. Nárok žalobce na náhradu za zaplacenou daň z převodu nemovitostí z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb. není proto důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci [ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda je povinností správních orgánů konat bez zbytečného odkladu i v rámci zákonem stanovené lhůty, a dále otázku důkazního břemene na straně žalobce ohledně prokázání zmaření uspokojení svého nároku z majetku daňového dlužníka. V této souvislosti především namítá, že lhůty stanovené zákonem i pokyny Ministerstva financí ČR pro učinění určitého úkonu ze strany správního orgánu jsou lhůtami maximálními a nelze konstatovat, že správní orgán nebyl nečinný pouze z toho důvodu, že tyto lhůty byly zachovány. Běh promlčecích, resp. prekluzivních lhůt nelze totiž směšovat s povinností konat bez zbytečného odkladu. Jestliže konkurs na majetek dlužníka byl prohlášen dne 31. 8. 2000, přičemž kupní smlouva byla podepsána dne 9. 2. 1998 a FÚ byl o zápisu do katastru nemovitostí informován již v dubnu 1998, došlo k neodůvodněné nečinnosti FÚ. Mezi vznikem daňové povinnosti a výzvou FÚ k zaplacení daně z převodu nemovitostí tak uplynula nepřiměřeně dlouhá doba 20 měsíců a navíc po zaslání výzvy k úhradě daně neučinil FÚ po dobu 4 let ničeho k vymožení daně, a to přesto, že mu je tato povinnost uložena ust. §73 zákona č. 337/1992 Sb. Dovozuje, že správní orgán musí prokázat, že nemohl konkrétní úkon učinit z objektivních příčin již na počátku běhu lhůty a byl nucen jej učinit až ke konci stanovené lhůty. Žalobce je toho názoru, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby prokázal, že se mohl v případě řádné činnosti FÚ uspokojit z majetku daňového dlužníka. V důsledku nečinnosti FÚ nebyl totiž účastníkem konkursního řízení, nemohl se seznámit se skutkovým stavem a nemohl učinit žádné právní úkony k uspokojení svého nároku. Odpovědnost žalovaného za škodu je dána již jen zjištěním jeho neodůvodněné nečinnosti většího rozsahu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b)]. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci tedy řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Posledně uvedená podmínka není splněna, pokud jde o otázku povinnosti správních orgánů konat bez zbytečného odkladu v rámci zákonem stanovené lhůty. Nehledě k tomu, že touto otázkou se dovolací soud již zabýval ve své rozhodovací činnosti (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1660/2005), nelze přehlédnout, že rozhodnutí odvolacího soudu nevychází z právního názoru, že by prodlení v činnosti správního orgánu, pokud nejde o postup přímo protizákonný, nebylo nesprávným úředním postupem; toto rozhodnutí spočívá na závěru, že neexistuje příčinná souvislost mezi zjištěnou prodlevou v činnosti správce daně a újmou žalobce, který jako ručitel zaplatil místo poplatníka daň z převodu nemovitostí bez možnosti se od něj domoci náhrady. Rozhodující pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku je závěr odvolacího soudu, že žalobce neprokázal, že nebýt prodlevy FÚ by mu tato újma nevznikla a dlužná daň by byla na společnosti B. vymožena.
Rozsudek odvolacího soudu nečiní po právní stránce zásadně významným ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ani otázka rozsahu důkazního břemene. Okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně tvrzených skutečností leží na tom účastníku řízení, který z jejich existence vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při rozhodování o uplatněném nároku vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobce prokázat předpoklady odpovědnosti státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb. Tento zákon zakládá objektivní odpovědnost státu, jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je nezbytným předpokladem jejího vzniku existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Samotná existence nesprávného úředního postupu však škodu nepředstavuje (srov. např. rozsudek NS ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002). O odškodnitelnou majetkovou újmu se jedná, jestliže nesprávnost postupu (nečinnost) měla dopad do majetkové sféry žalobce, tedy jestliže nebýt této nesprávnosti, nedošlo by k majetkové újmě, v daném případě ke splnění zákonné povinnosti ručitele zaplatit daň z převodu nemovitosti namísto daňového dlužníka. V tomto směru leží důkazní břemeno na žalobci. Jestliže zjištěný skutkový stav (který není a vzhledem k přípustnosti dovolání v dané věci ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu) nedává podklad pro skutkový závěr, že při dřívějším vyměření daně či při rychlejším postupu FÚ by daň z převodu byla na daňovém dlužníku vymožena, a naopak je zřejmé, že při zjištěné insolventnosti společnosti B. by daňová pohledávka nebyla z jejího majetku uspokojena, vyřešil odvolací soud zcela správně otázku důkazního břemene a důsledků z toho plynoucích.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu