ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.2751.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2751/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Ing. E. K., proti žalovanému Z. o. d. J., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 301/90, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2008, č. j. 44 Co 92/2007 -349, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po částečném zpětvzetí žaloby domáhala, aby žalovanému zemědělskému družstvu (jeho právnímu předchůdci J. V. - dále též jen „J.“) byla uložena povinnost nahradit škodu ve výši 200.000,- Kč s odůvodněním, že v důsledku terénních úprav pozemků před rokem 1990, užívaných právním předchůdcem žalovaného a sousedících s pozemky a domem žalobkyně, dochází ke stékání srážkových vod na její nemovitosti a v důsledku toho k odplavení ornice a úrody a k promáčení obvodových zdí a sklepů jejího domu.
Rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 1. 1996, č. j. 6 C 301/90-62, jímž byla žaloba zamítnuta, byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 1998, č. j. 38 Co 205/96-79, pro vady žaloby zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; následný rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 2. 1999, č. j. 6 C 301/90-110, jímž byla žaloba zamítnuta, byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2002, č. j. 21 Co 514/99-141, zrušen pro vady řízení a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hodoníně poté rozsudkem ze dne 6. 9. 2006, č. j. 6 C 301/90 - 295, žalobu na zaplacení 200.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že v souvislosti s výstavbou dálniční stavby byla od roku 1987 prováděna rekultivace erodovaných půd v lokalitě J., k. ú. O., původně investorsky připravovaná J. Na rekultivaci erodovaných půd na pozemcích v k. ú. O. (v němž se nacházely též pozemky žalobkyně) bylo dne 31. 8. 1987 vydáno rozhodnutí M. n. v. – stavebního úřadu B. u B. o využití území, investorem stavby bylo Ř. d. P., pracoviště B., dodavatelem stavebních prací D., závod U. H., a subdodavatelem technické části byla S. t. s. U. H. Na provedenou náhradní rekultivaci vydal M. n. v. - stavební úřad B. u B. dne 17. 1. 1989 kolaudační rozhodnutí. H. smlouvou o převodu práva hospodaření s národním majetkem podle §347 a 349 hospodářského zákoníku ze dne 5. 12. 1989 byl objekt k 1. 1. 1990 Ř. d. P. předán J. (J. „R. říjen“ J.), jež provádělo biologickou rekultivaci pozemků. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ačkoli byla existence škody na domě žalobkyně (stanovená znaleckým posudkem na 82.000,- Kč) prokázána, samotnou rekultivaci neprovádělo J., nýbrž Ř. d. P., pracoviště B., a taktéž další - shora uvedené - subdodavatelské právnické osoby. Právo hospodaření k uvedeným nemovitostem bylo na J. převedeno až po vzniku škodné události ke dni 1. 1. 1990; žalovaný proto není ve sporu pasivně legitimován.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 1. 2008, č. j. 44 Co 92/2007-349, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 82.000,- Kč, jinak jej v meritorní části potvrdil, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po zopakování a doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že nejpozději od roku 1987 prováděla třetí osoba prostřednictvím různých dodavatelů (mimo jiné i J.) tzv. terasování svažitých pozemkových poměrů protilehlého svahu vůči štítu domu žalobkyně, spojené s odstraňováním stávajících porostů v rámci investiční akce „Rekultivace erodovaných půd O.“, jejíž první tzv. stavební část předala J. k provedení tzv. biologické rekultivace ke dni 17. 1. 1989, a pozemky do užívání pak smlouvou o převodu práva hospodaření ke dni 1. 1. 1990; že nejdříve v prosinci roku 1988 stekly srážkové vody z povrchu pozemku, který se nachází na protilehlém svahu vůči jihozápadnímu štítu domu a k němuž mělo J. právo družstevního užívání, k patě domu a zaplnily sklep vodou a splaveninami. Podle odvolacího soudu zůstala spornou otázka, zda právo družstevního užívání zaniklo, popř. se přerušilo, v souvislosti se započetím rekultivace třetí osobou. Na takto zjištěný skutkový stav aplikoval zákon č. 90/1988 Sb., o zemědělském družstevnictví, zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, a jeho prováděcí vyhlášku č. 36/1987 Sb. a dovodil, že jelikož právo družstevního užívání vznikalo sdružením pozemků ke společnému družstevnímu hospodaření, zanikalo pouze s jejich převodem do tzv. socialistického společenského vlastnictví (výjimečně vzdáním se pozemku nebo převodem nepotřebné budovy na něm), a jelikož obsahem práva družstevního užívání bylo i právo družstva provádět na sdružených pozemcích úpravy potřebné k zajištění nebo zvýšení zemědělské výroby (jehož přímým výkonem byla dotyčná rekultivace sdružené a dočasně neobdělávané půdy), bylo to právě J., k jehož návrhu či v jehož zájmu byla od roku 1987 vydávána rozhodnutí o využití území, o stavebním povolení a o schválení projektu vlastní rekultivace užívané půdy, přičemž je podružná okolnost, že se tato rekultivace stala investiční akcí třetí osoby (Ř. d. P.), která jednala v zájmu a mezích práv a povinností J. vyplývajících z právních předpisů o zemědělském družstevnictví a ochraně zemědělského půdního fondu, aniž by zároveň sledovala převzetí těchto pozemků, stejně jako smluvní dodavatelské postavení J. v ní a právní způsob provádění rekultivace (svépomocný či dodavatelský). Pokud by tedy J. splnilo právní povinnost při provádění rekultivačních úprav předmětných pozemků provést současně dostatečná opatření k vyloučení ohrožení stavby žalobkyně na sousedícím pozemku účinky terénem nejímané srážkové vody ve smyslu §130a odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991, navíc za situace, kdy provedení těchto opatření bylo možné i dobře dosažitelné jeho úsilím již v době předcházející vzniku škodné události, k poškození domu by nedošlo; odpovědnost žalovaného za škodu podle §421 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991 je proto dána. Ohledně výše škody na domě žalobkyně (82.000,- Kč) pak odvolací soud uvedl, že byla stanovena srozumitelným a přezkoumatelným znaleckým posudkem ing. F. D. ke dni jejího vzniku, tj. k cenovým relacím roku 1988.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a to v otázce pasivní legitimace a výše škody. Tvrdí, že po dobu provádění náhradní rekultivace neměl jeho právní předchůdce nad předmětnými pozemky „moc“, neboť práva a povinnosti podle vyhlášky č. 36/1987 Sb. spojená s náhradní rekultivací vykonával investor Ř. d. P., pracoviště B., a dovolateli k dotčeným pozemkům svědčilo právo družstevního užívání pouze před náhradní rekultivací a po ní. Úpravy pozemků sousedících s pozemky žalobkyně probíhaly v letech 1987 až 1989 v souladu s uvedenou vyhláškou, o čemž svědčí provedené listinné důkazy. Žalovaný nesouhlasí ani se znalcem vyčíslenou výší škody, která byla podle něj vyčíslena v cenách po roce 2000 a nikoli v době vzniku této škody v letech 1988 až 1989, tak jak ukládá §443 obč. zák.; je také přesvědčen o nemožnosti zkoumání výše škody po 15 letech od jejího vzniku a namítá, že se znalec nevypořádal s možností vzniku škod na domě zatékáním z pozemků žalobkyně nacházejících se ve svahu přímo před jejím domem. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že škoda na majetku žalobkyně vznikla terasováním, demoliční práce a jímku na svod všech kalů ze stavby teras těsně k domu prováděli pracovníci J. a mezi jejich jednáním a vznikem znalcem vyčíslené škody existuje příčinná souvislost.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle §243a odst. 1, věty první, o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Podle §130a obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného anebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené, aniž provedl dostatečná opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, párami, pachy, pevnými a tekutými odpady, stíněním, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstranit ze své půdy kořeny stromu nebo odstranit větve stromu přesahující na jeho pozemek.
Podle §421 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, organizace odpovídá občanovi za škodu, kterou mu způsobila porušením právní povinnosti.
Účelem této právní úpravy v občanském zákoníku (zakotvující omezení práv vlastníka) je občanskoprávní zákaz určité činnosti, který směřuje k ochraně pozemku nebo stavby souseda v jejich samé podstatě. Pojem „vážné ohrožení výkonu práv“ vyjadřuje vztahové meze ochrany práv vlastníka jedné věci v poměru k ochraně, jež náleží právům vlastníka druhé věci, což platí i při činnosti povolené, neboť i v takovém případě musí vlastník věci uvedené meze ochrany dodržovat a musí usilovat o to, aby neporušil povinnost zdržet se určitých činností, jež toto ustanovení zakazuje. Úpravy stavby nebo pozemku jsou rušebním aktem tehdy, jestliže lze seznat ohrožení sousední stavby nebo pozemku a přitom nebyla provedena potřebná zajišťovací opatření, přičemž musí jít o vážné ohrožení výkonu práv vlastníka sousední stavby nebo pozemku (§130 a odst. 1 věta první obč. zák.).
Za nesplnění povinnosti učinit dostatečná opatření na vlastním pozemku při jeho úpravách je odpovědný ten, kdo pozemek nebo stavbu upravuje (srov. stanovisko Nejvyššího soudu SSR, sp. zn. Pls 1/85, publikované pod č. 37 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985, které je v projednávané věci plně uplatnitelné). Pokud osoba upravující pozemek či stavbu nesplní svoji povinnost provést dostatečná zajišťovací opatření ve smyslu ustanovení §130a odst. 1 věta druhá obč. zák. a jestliže v důsledku toho vznikne škoda, má ten, jehož (sousední) stavba nebo pozemek byly poškozeny, právo na náhradu škody, kterou takto utrpěl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1754/2001, publikovaný pod č. 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Pro posouzení důvodnosti žaloby v dané věci je významné, zda se uvedené závěry uplatní i vůči žalovanému.
Podle §1 odst. 6 zákona č. 90/1988 Sb., o zemědělském družstevnictví, ve znění do 30. 4. 1990, družstvo je právnickou osobou; vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.
Podle §60 odst. 1 tohoto zákona k pozemkům sdruženým ke společnému družstevnímu hospodaření, popřípadě k pozemkům daným za ně do náhradního užívání při provedené hospodářskotechnické úpravě pozemků (dále jen \"sdružené pozemky\"), má družstvo právo družstevního užívání. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo družstevního užívání je bezúplatné a časově neomezené; opravňuje družstvo k tomu, aby s péčí řádného hospodáře užívalo sdružené pozemky pro plnění všech úkolů. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení družstvo může zejména a) provádět na sdružených pozemcích úpravy potřebné k zajištění nebo zvýšení zemědělské výroby, b) měnit podstatu sdružených pozemků a čerpat z ní, c) zřizovat na sdružených pozemcích stavby potřebné pro činnost družstva včetně obytných domů.
Podle §64 odst. 1 tohoto zákona právo družstevního užívání zaniká převodem nebo přechodem sdruženého pozemku do socialistického společenského vlastnictví. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení k pozemku v družstevním užívání, který je podle zvláštních předpisů určen k zastavění, se družstvo může ve prospěch současného vlastníka sdruženého pozemku vzdát práva družstevního užívání po předchozím souhlasu okresního národního výboru, pokud pozemek vzhledem ke svému určení a výměře by mohl být předmětem práva osobního užívání. Takto se může družstvo vzdát práva družstevního užívání jen k jednomu pozemku ve prospěch vlastníka. Ve prospěch spoluvlastníků se může družstvo vzdát jen jednoho pozemku v družstevním užívání.
Z této úpravy je zřejmé, že jednotné zemědělské družstvo mělo z titulu práva družstevního užívání pozemků při jeho výkonu prakticky stejná oprávnění, ale i povinnosti, které jinak příslušely vlastníku. Jediné jeho omezení spočívalo v tom, že pozemky nemohlo prodat ani zatížit. Měl-li tedy právní předchůdce žalovaného k předmětným pozemkům právo družstevního užívání, které v posuzované době vzniku škody na domě žalobkyně nezaniklo žádným ze způsobů uvedených v §64 zákona č. 90/1988 Sb., ve znění do 30. 4. 1990 [nejde přitom ani o situaci, že by v době provádění rekultivace J. přenechalo pozemky k užívání jiné zemědělské organizaci nebo společnému podniku ve smyslu §61 odst. 1 písm. a) tohoto zákona], měl tak kromě práva pozemky prodat či je právně zatížit všechna práva a povinnosti spojená s vlastnictvím nemovitosti a není kromě něj jiného subjektu, na nějž by mohlo být pohlíženo optikou požadavků vyplývajících z ustanovení §130 obč. zák. Pak platí, že J. mělo v souvislosti s rekultivací těchto pozemků povinnost obdobnou povinnosti vlastníka předejít vzniku škody na domě žalobkyně jeho podmáčením, a to učiněním vhodných opatření ve smyslu ustanovení §130a odst. 1 věty druhé obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, která by v případě deště zabránila stékání srážkových vod ze sdružených pozemků na nemovitosti žalobkyně, a to bez ohledu na to, zda samotnou rekultivaci sdružených pozemků prováděla třetí osoba či družstvo samotné. Jestliže tak J. neučinilo, nese žalovaný jako jeho právní nástupce ve smyslu §421 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, odpovědnost za škodu takto vzniklou, neboť tím došlo k zásahu do práv žalobkyně jako vlastníka sousedního pozemku a stavby.
To ostatně odpovídá obecně známé skutečnosti, že v době před rokem 1989, kdy bylo vlastnictví jako právní institut (zejména pokud šlo o zemědělskou půdu) v souladu s tehdy prosazovanou tezí odbourávání soukromého vlastnictví, omezeno na úroveň tzv. holého vlastnictví (nuda proprietas), byla většina zemědělské půdy, pokud nepřipadla do vlastnictví státu nebo tzv. socialistických organizací, sdružena do jednotných zemědělských družstev a její vlastníci, kteří sice formálně vlastnické právo nepozbyli, byli zbaveni prakticky všech práv k ní. Právo družstevního užívání pozemků patřilo pro svou nadřazenost a časovou neomezenost mezi nejdůležitější užívací instituty k půdě. Toto právo získalo družstvo k pozemkům, které člen tohoto družstva musel ze zákona sdružit do družstva (přičemž byla povinnost sdružit nejen pozemky ve svém vlastnictví, ale i ostatní pozemky, na nichž při vstupu do družstva hospodařil), a dále k pozemkům, které byly členu přiděleny do tzv. náhradního užívání při provádění hospodářsko - technických úprav pozemků (srov. např. učebnici Československé pozemkové právo, Kolesár, J. a kol., Panorama Praha 1987, str. 117 a násl., nebo publikaci Vlastnictví a užívání půdy a pozemková správa, Fábry, V., Drobník, J., Academia Praha 1983, str. 238 a násl.).
Na správnosti rozsudku odvolacího soudu nic nemění ani dovolatelem zmiňovaná okolnost, že na pozemcích sousedících s pozemky žalobkyně probíhaly úpravy podle vyhlášky č. 36/1987 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti ochrany zemědělského půdního fondu, resp. že za škodu v souvislosti s tím vzniklou odpovídá subjekt, který tyto úpravy prováděl. Tento předpis totiž upravuje povinnosti ve vztahu k ochraně zemědělského půdního fondu jako takového, nikoliv ve vztahu k sousedním pozemkům. Ostatně ani případná odpovědnost dalšího subjektu za škodu podle tohoto předpisu by nevylučovala odpovědnost žalovaného, jsou-li na jeho straně splněny podmínky odpovědnosti za škodu. Poškozený totiž může v případě více škůdců, kteří zásadně odpovídají společně a nerozdílně (§438 odst. 1 obč. zák.), své nároky úspěšně uplatnit vůči tomu odpovědnému subjektu, který si vybere.
Námitka nesprávnosti skutkových zjištění ohledně výše škody zakládá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Musí se přitom jednat o zjištění právně významné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněné pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994). Neodchýlí-li se soud při hodnocení důkazů od stanoveného postupu vyplývajícího z ustanovení §132 o.s.ř., tzn. hodnotí-li důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, přičemž toto hodnocení odpovídá zásadám logického uvažování, nelze polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.).
V dané věci vycházel odvolací soud při stanovení výše škody na domě žalobkyně z listinného důkazu - znaleckého posudku, v němž znalec po přezkoumání všech dostupných podkladů včetně několika prohlídek předmětných nemovitostí konstatoval, že stavba teras na pozemcích sdružených ke společnému družstevnímu hospodaření nebyla nijak zajištěna proti stékání povrchových vod z teras na pozemek žalobkyně, že vniknutím srážkových vod do sklepa domu došlo k promáčení zdiva suterénu, podmáčení základu domu, znehodnocení soklu stékající vodou a k popraskání štítové stěny vlivem poklesu základu, a výši škody na domě žalobkyně pak vyčíslil na 82.000,- Kč. Tvrzení dovolatele, že výši škody vyčíslil znalec nesprávně v cenách po roce 2000 a nikoli v cenách platných v době vzniku škody, nelze přisvědčit, neboť sám znalec na jednání před soudem prvního stupně dne 5. 12. 2005 (č. l. 257 a verte) vypověděl (a tuto pochybnost vznesenou ze strany žalovaného tak najisto vyvrátil), že suma 82.000,- Kč představuje náklady nezbytné k odstranění zjištěné škody na domě, a to v cenách platných v době, kdy ke vzniku této škody došlo (1988). Konečně námitka dovolatele, že určit výši škody po 15 letech od jejího vzniku je nemožné, pomíjí v obecné rovině úpravu v ustanovení §136 o.s.ř., podle nějž lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985). Nicméně v daném případě byl znalecký posudek dostatečným podkladem pro úvahu soudu o výši nároku a za situace, že ostatní důkazy nedávaly podklad pro určení jiné výše škody, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že by při svém rozhodnutí vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkaz nevyplynuly nebo které nemají oporu v obsahu spisu, nebo že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, a nelze ani dovodit, že by v jeho hodnocení důkazů byl logický rozpor. V dané věci nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových zjištění, která v základních sporných otázkách nemají oporu v provedeném dokazování.
Rozsudek odvolacího soudu je ze všech těchto důvodů správný, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu