ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.2848.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 2848/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně A. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. s. r. o., zastoupené advokátem, o 738.660,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 70/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. srpna 2007, č.j. 61 Co 39/2007-225, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 8. 2007, č.j. 61 Co 39/2007-225, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 7. 2006, č.j. 3 C 70/2002-183, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částek 273.660,- Kč a 465.000,- Kč a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně – prostřednictvím ustanoveného advokáta – podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž sice nejprve uvádí, že směřuje do obou výroků napadeného rozsudku, vzápětí však výslovně sděluje, že považuje tento rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně za nesprávný „ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení“, a obsah jejích dovolacích námitek se rovněž týká pouze nákladových výroků.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, byť je součástí rozsudku, má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), a proto přípustnost dovolání proti němu lze zvažovat výlučně z hlediska přípustnosti dovolání proti usnesení, jež je upravena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř.
Dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť usnesení o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím ve věci samé, ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání, avšak usnesení o nákladech řízení mezi nimi uvedeno není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod poř. č. 4).
Lze dodat, že vzhledem k ustanovení §241b odst. 3 a §242 odst. 3 o.s.ř., dle nichž lze dovolací důvody, jimiž je dovolací soud zásadně vázán, doplnit pouze do skončení dovolací lhůty, nemohl dovolací soud pro absenci těchto důvodů zvažovat přípustnost dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé.
Nejvyšší soud proto podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu