ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.2891.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2891/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně D. B., zastoupené advokátem, proti žalované N. Ž., o. p. s, o 8.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 13 C 828/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. března 2007, č. j. 9 Co 926/2006-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, č. j. 13 C 828/2005-40, zamítl žalobu na zaplacení částky 8.000.000,- Kč s příslušenstvím, jíž se žalobkyně domáhala na náhradě škody na zdraví způsobené zanedbáním zdravotní péče při léčbě její pravé dolní končetiny, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody na zdraví je podle ust. §106 odst. 1 obč. zák. promlčen. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se dne 3. 12. 1999 dostavila do zdravotnického zařízení žalované se zraněním pravé dolní končetiny, ošetřil ji MUDr. M. K. přiložením sádrové dlahy. Pro přetrvávající potíže byla žalobkyně dne 4. 12. 1999 operována a protože hojení rány probíhalo pomalu a komplikovaně, byla žalobkyně v dubnu a květnu 2000 vyšetřena ortopedem a bylo jí doporučeno trvalé operativní znehybnění kloubu (atrodéza), jež byla provedena 27. 6. 2000. Poslední operaci žalobkyně absolvovala dne 19. 7. 2001. Protože se žalobkyně domnívala, že za vzniklou újmu na zdraví jí odpovídá MUDr. K., který nesprávně stanovil diagnózu a následně odkládal operaci, podala dne 15. 9. 2001 na Okresním státním zastupitelství v L. „Žalobu z důvodů zanedbání a neodborné léčby p. dr. K.“. MUDr. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 1. 12. 2004, č. j. 4 T 542/2004-190, zproštěn obžaloby. Soud dovodil, že žalobkyně nejpozději dne 15. 9. 2001, kdy sepsala podání adresované Okresnímu státnímu zastupitelství v L., v němž požadovala po MUDr. K. odškodnění 100.000,- Kč, věděla, že jí byla způsobena bolest a ztíženo společenské uplatnění, i o tom, že jí újmu způsobil MUDr. K., zaměstnanec žalované. Žaloba byla podána dne 29. 6. 2005, tedy až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Soud nepřisvědčil žalobkyni, že se dozvěděla o odpovědném subjektu až 18. 4. 2005, kdy se její právní zástupce seznámil s obsahem trestního spisu. O odpovědném subjektu se totiž poškozená dozví tehdy, když získá vědomost o těch rozhodných skutkových okolnostech, které umožňují odpovědný subjekt označit. Chybné právní posouzení těchto okolností není z hlediska počátku běhu promlčecí doby rozhodné.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 3. 2007, č. j. 9 Co 926/2006-81, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. K námitkám v odvolání uvedl, že žalobkyně již v průběhu roku 2000 získala povědomost o tom, že lékařská péče, která jí byla poskytnuta, nebyla zcela v souladu se současnými poznatky lékařské vědy (lege artis), což ji vedlo k tomu, že podala na Okresním státním zastupitelství v L. „Žalobu z důvodu zanedbání a neodborné léčby p. dr. K.“. Již tato formulace svědčí o tom, že žalobkyně byla přesvědčena, že tento lékař při jejím ošetřování zanedbal její péči a léčil ji neodborně, a již v tomto podání vyčíslila výši škody. Nelze přijmout argument, že konkrétní povědomost o škodě a o tom, jakým konkrétním pochybením jí byla škoda při poskytnutí lékařské péče způsobena, se dozvěděla až z lékařských posudků vypracovaných v rámci trestního řízení, neboť není třeba, aby poškozený přesně a odborně vylíčil v žalobě pochybení při poskytnutí lékařské péče. Rovněž nelze přisvědčit žalobkyni, že se teprve z rozsudku trestního soudu dozvěděla, že odpovědným subjektem není MUDr. K., nýbrž žalovaná. V rámci trestního řízení nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby, protože žalovaná neměla postavení poškozeného, a vznesení námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení a vady řízení ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu označila otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby v případě škody způsobené na zdraví. Odvolacímu soudu vytýká, že tuto otázku řeší v rozporu s hmotným právem a judikaturou. Poukazuje na to, že se nesprávně domnívala, že odpovědným subjektem je MUDr. K., který však jako zaměstnanec žalované odpovídat nemohl, a nevěděla, že ve skutečnosti jí za škodu odpovídá žalovaná. Pokud tedy k 15. 9. 2001 nevěděla, kdo jí za škodu odpovídá, nemohla tohoto dne začít plynout subjektivní promlčecí doba ve smyslu ust. §106 odst. 1 obč. zák. Rozhodnou skutkovou okolností zakládající odpovědnost žalované za poškození zdraví žalobkyně bylo nesešití tibiofibulární syndesmosy, tedy vazivového spojení mezi kostí holenní a lýtkovou, přičemž o této rozhodné skutkové okolnosti se žalobkyně dozvěděla až dne 18. 4. 2005 z revizního znaleckého posudku vypracovaného v rámci trestního řízení. Nesouhlasí s názorem, že chybné právní posouzení osoby škůdce není z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby rozhodné. Dále namítá, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí se nezabýval rozhodnými skutkovými okolnostmi, jež zakládají nárok na náhradu škody, a odvolací soud se dopustil vady řízení, když rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost nezrušil. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se nelze ztotožnit s názorem žalobkyně, že rozhodné skutkové okolnosti zakládající odpovědnost žalované se dověděla až dne 18. 4. 2005 z revizního znaleckého posudku. O vzniklé škodě měla vědomost již v době, kdy podávala trestní oznámení na ošetřujícího lékaře. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam otázky vymezení rozhodných skutkových okolností pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčení doby k uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví, neboť tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 29. 3. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ust. §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Jak již dříve dovodila judikatura, o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit. Nemusí jít přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu (nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby). Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna již na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002). Jestliže žalobkyně věděla, že příčinou poškození jejího zdraví byl postup lékaře, pracujícího v nemocnici, v níž byla po úrazu ošetřena, měla vědomost právě o těch skutkových okolnostech, jež umožňují učinit právní závěr o subjektu odpovědném za škodu.
Nelze přisvědčit názoru v dovolání, že teprve z revizního znaleckého posudku vypracovaného v rámci trestního řízení se žalobkyně dozvěděla rozhodné skutkové okolnosti zakládající odpovědnost žalované, tedy to, že příčinou poškození jejího zdraví bylo nesešití tibiofibulární syndemnosy mezi kostí holenní a lýtkovou. Z hlediska ust. §106 odst. 1 obč. zák. není totiž rozhodující, kdy se poškozený dozví o tom, jakým konkrétním úkonem či opomenutím bylo poškozeno jeho zdraví, tedy kdy je po odborné stránce objasněno, které konkrétní pochybení zdravotnického personálu při ošetření či zákroku způsobilo škodlivý následek, za nějž je požadována náhrada; stačí vědomost, že zákrok ošetřujícího lékaře byl příčinou poškození jeho zdraví.
Námitka vady řízení před odvolacím soudem v souvislosti s nepřezkoumatelností rozsudku soudu prvního stupně není důvodná. Skutkové zjištění ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby soud čerpal ze spisu Okresního soudu v L. sp. zn. 4 T 542/2004, konkrétně z podání žalobkyně nazvaného „Žaloba z důvodu zanedbání a neodborné léčby p. dr. K.“, a z tohoto pohledu nelze vytknout nepřezkoumatelnost rozhodnutí ústící ve vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud jde o námitku nedostatku skutkových zjištění o okolnostech, jež zakládají nárok na náhradu škody, lze poukázat na ustálenou judikaturu, podle níž soud z důvodu promlčení zamítne žalobu i v případě, že zatím není prokázána odpovědnost žalovaného za škodu nebo výše škody (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 29/1983).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1a §150 o. s. ř. s tím, že žalované nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, a to ze stejných důvodů jako v odvolacím řízení. Zaplacení náhrady nákladů řízení by pro žalobkyni znamenalo mnohem citelnější zásah do majetkové sféry, než ztráta, kterou v řízení úspěšná žalovaná při aplikaci §150 o. s. ř. utrpí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu