ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.306.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 306/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované Mgr. N. Z., zastoupené advokátkou, o 36 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 146/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2007, č.j. 19 Co 182/2007-53, takto:
Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 36 000,- Kč s příslušenstvím, která měla představovat úhradu za užívání bytu v nemovitosti ve vlastnictví žalobce žalovanou bez souhlasu žalobce k podnikatelské činnosti, k registraci místa podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb. a k registraci sídla obchodní společnosti I. s.r.o., v níž je žalovaná jednatelkou a jediným společníkem (dále rovněž jen „společnost“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2007, č.j. 19 Co 182/2007-53, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 1. 2007, č.j. 5 C 146/2006-36, jímž byla žaloba zamítnuta a žalobci uloženo nahradit žalované náklady řízení; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaná jako nájemce užívala v žalobcem uváděném období předmětný byt k bydlení a měla zde registrováno místo podnikání a sídlo společnosti; žalobce však neprokázal, že by v bytě rovněž provozovala svoji podnikatelskou činnost (živnost). Jelikož žalobce netvrdil, jaká konkrétní majetková újma mu vznikla tím, že byt byl evidován jako místo podnikání (respektive sídlo společnosti) žalované, a protože nebyla prokázána provozní činnost žalované v tomto bytě (tj. porušení povinnosti užívat byt v souladu s jeho kolaudačním stavem), odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobce není opodstatněný z titulu odpovědnosti žalované za škodu a že nejde ani o bezdůvodné obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky, zda nájemci bytu vznikne bezdůvodné obohacení na úkor pronajímatele, jestliže bez jeho souhlasu v bytě podniká a uvádí adresu bytu v úředním styku, případně užívá byt jako sídlo obchodní společnosti. Pokládá totiž za nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalovaná se bezdůvodně neobohatila, přestože bez jeho souhlasu měla v pronajatém bytě evidováno místo podnikání a sídlo obchodní společnosti, v níž je jednatelkou a jediným společníkem. Dovolatel namítá, že již samotným uvedením bytu jako místa podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb. dochází k nedovolenému zásahu do práv vlastníka bytu, zvláště jde-li o byt s tzv. regulovaným nájemným, kde jeho vlastník „neměl vliv na obsah nájemní smlouvy“ a nemůže tedy v případě popsaného jednání nájemce nájemné jednostranně zvýšit. Pokud jde o sídlo společnosti žalované, dovolatel zdůrazňuje, že souhlas vlastníka s jeho umístěním je nezbytnou podmínkou vzniku každé obchodní společnosti; jeho odpadnutím „musí dojít“ ke změně zápisu v obchodním rejstříku. Přitom není rozhodné, zda právnická osoba v místě sídla svoji činnost skutečně vykonává, protože „tato činnost se zde předpokládá a je nutné za ni platit“. Soud prvního stupně i odvolací soud svými rozhodnutími zasáhly do vlastnického práva žalobce a tím porušily ustanovení článku 11 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o lidských právech. Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a následně aby toto rozhodnutí spolu s prvostupňovým rozhodnutím zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 6. 6. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle §243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (článek II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušující rozhodnutí, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., vyžadující, aby napadené rozhodnutí bylo po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná (nájemce) se na úkor žalobce (pronajímatele) bezdůvodně neobohatila, evidovala-li v pronajatém bytě své místo podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb. a sídlo obchodní společnosti podle obchodního zákoníku bez jeho souhlasu, je tento jeho závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 964/2008 – ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2287/08, jako zjevně neopodstatněná, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3334/2008). Dovolatelem předestřená otázka proto nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Zbývajícími dovolacími námitkami (uplatněnými již v odvolání) dovolatel pouze rozvíjí polemiku s uvedeným právním závěrem; tyto námitky tak nezakládají přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu