ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.3489.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3489/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. M., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 208/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2006, č.j. 61 Co 285/2006-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalovaném státu náhrady škody v částce 11.410.000,- Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout tím, že Okresní úřad v K., pozemkový úřad, rozhodl nejprve o nevydání nemovitostí v rozhodnutí specifikovaných tamtéž označeným osobám, posléze k odvolání těchto osob v rámci tzv. autoremedury své rozhodnutí změnil a nemovitosti jim v r. 1994 vydal. Dle názoru žalobců tak překročil svou kompetenci a posléze uvedené rozhodnutí je paktem. Předmětné nemovitosti koupil žalobce se svou tehdejší manželkou (dále „kupující“) do bezpodílového spoluvlastnictví od osob, jimž byly nemovitosti vydány. Avšak vzhledem k tomu, že uvedené osoby se necítily být vázány smlouvou o budoucí kupní smlouvě, kterou dříve (v r. 1993) s kupujícími uzavřely, byli kupující nuceni zaplatit vyšší kupní cenu formou vystavení směnek, jejichž proplacení bylo později vymáháno soudní cestou. Uvedené zvýšené výdaje spolu s ušlým ziskem souvisejícím s omezováním dispozic s majetkem kupujících považoval žalobce za škodu, za niž odpovídá stát v důsledku nesprávného úředního postupu pozemkového úřadu ústícího ve vydání nicotného aktu.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 6. 2006, č.j. 61 Co 285/2006-163, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 2. 2006, č.j. 8 C 208/2004-130, jímž byla žaloba zamítnuta, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Okresní i krajský soud dospěly k závěru, že mezi postupem žalované (pozemkového úřadu), popřípadě jím vydaným rozhodnutím o vydání nemovitostí a vznikem škody uplatněné žalobcem není příčinná souvislost, neboť příčinou snížení majetkového stavu žalobce nebyla okolnost, že oprávněným osobám byly vydány nemovitosti, nýbrž okolnost, že po vydání nemovitostí uzavřel žalobce kupní smlouvu s oprávněnými osobami, které nedodržely své smluvní závazky ze smlouvy o smlouvě budoucí, a v důsledku toho žalobce vynaložil finanční prostředky na zaplacení vyšší kupní ceny a z důvodu omezení v nakládání s nemovitostmi mu ušel zisk.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Soudům obou stupňů vytýká procesní vady a nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že „bez zásadního rozhodnutí, že příčinou nesprávného úředního postupu byl akt nicotný, nelze pokračovat ve vyhodnocování dalších kritérií“. Vyslovuje názor, že příčinná souvislost mezi jednáním nepatřičným (v dané věci aktem nicotným) a následkem se nepřerušuje, jestliže další skutečnost (v dané věci prodej věci získané na základě aktu nicotného) spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání prvotní (akt nicotný) zůstává okolností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. Dovolatel uzavírá, že soudy obou stupňů nezjistily v úplnosti skutkový stav věci, neprovedly žádné z navržených důkazů a jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž řešení otázky příčinné souvislosti má zásadní právní význam. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry soudů obou stupňů o nedostatku příčinné souvislosti mezi hmotnou újmou žalobce a postupem a rozhodováním pozemkového úřadu, zdůraznila, že rozhodnutí pozemkového úřadu bylo vydáno v souladu s hmotněprávními i procesními předpisy, a není tedy nicotným aktem, a navrhla, aby Nejvyšší soud „rozsudek Krajského soudu v Plzni potvrdil a dovolání zamítl“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
V posuzované věci dovolatel za právní otázku, jíž přičítá zásadní právní význam, označil otázku příčinné souvislosti. Tato otázka však napadené rozhodnutí zásadně významným ve výše vyloženém smyslu nečiní (viz níže), stejně jako další dovolací námitky, které představují pouze paušální kritiku správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, aniž by jejich prostřednictvím byly kvalifikovaně zpochybněny jednotlivé právní závěry, na nichž napadené rozhodnutí spočívá. Úvaha dovolatele o tom, jak měla být věc po právní stránce správně posouzena, předpokládající existenci nesprávného úředního postupu a vznik škody, navíc nemá oporu ani ve skutkovém stavu zjištěném nižšími soudy, který již v dovolacím řízení měnit nelze.
Z vylíčení důvodů dovolání v dané věci vyplývá, že dovolatel nesouhlasí rovněž s tím, jak odvolací soud zjistil skutkový stav; tvrdí totiž, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně v otázce příčinné souvislosti mezi postupem pozemkového úřadu a vznikem škody. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud (i soud prvního stupně) příčinnou souvislost neshledal. Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody je však otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 14, pod C 1025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1024/2007). Právním posouzením je vymezení skutečností, mezi nimiž je vztah příčinné souvislosti zjišťován, přičemž v tomto závěru odvolací soud nikterak nepochybil, jestliže zkoumal vztah příčinné souvislosti mezi postupem a rozhodováním pozemkového úřadu a vznikem žalobcem tvrzené majetkové újmy.
Na posouzení otázky, zda rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 27. 6. 1994 je či není nicotným aktem, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a toto posouzení není pro závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi postupem a rozhodováním pozemkového úřadu a vznikem škody právně významné. Proto uvedenou právní otázku též nelze považovat za zásadně právně významnou.
Z uvedeného je patrné, že napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o.s.ř.), a dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není přípustné.
Směřuje-li dovolání rovněž proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení, není přípustné ani v této části (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 4).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř., aniž se jím mohl věcně zabývat.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť procesně neúspěšný žalobce nemá na jejich náhradu právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu