ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.3961.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 3961/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Č. r. s., J. ú. s., proti žalované: Česká republika - Ministerstvo financí, zastoupená, advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 668/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. října 2003, č. j. 22 Co 1899/2003-139, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2003, č. j. 22 Co 1899/2003-139, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 24. 8. 2001, č. j. 6 C 669/98-83, ve znění usnesení ze dne 10. 12. 2001, č. j. 6 C 668/98-103, ze dne 7. 4. 2003, č. j. 6 C 668/98-121, ze dne 30. 5. 2003, č. j. 6 C 668/98-125, a ze dne 24. 6. 2003, č. j. 6 C 668/98-127, s výjimkou zamítavého výroku o věci samé a výroků o částečném zastavení řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po státu domáhal náhrady škody způsobené vydrou říční na rybách chovaných žalobcem rybářských mimopstruhových revírech vyjmenovaných v žalobě za období od 16. 5. 1998 do 31. 12. 1998.
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 24. 8. 2001, č. j. 6 C 669/98-83, ve znění usnesení ze dne 10. 12. 2001, č. j. 6 C 668/98-103, ze dne 7. 4. 2003, č. j. 6 C 668/98-121, ze dne 30. 5. 2003, č. j. 6 C 668/98-125, a ze dne 24. 6. 2003, č. j. 6 C 668/98-127, uložil žalované zaplatit žalobci 147.200,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 9. 12. 1998 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně 3% úroku z prodlení z částky 147.200,- Kč od 16. 5. 1998 do 8. 12. 1998, zastavil řízení ohledně 102.800,- Kč, 3% úroku z prodlení z částky 100.000,- Kč od 16. 5. 1998 a 3% úroku z prodlení z částky 2.800,- Kč od 16. 5. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody byl žalobcem uplatněn po právu, neboť vyplývá z ustanovení §34 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, které zakotvuje obecnou odpovědnost státu za škodu způsobenou mj. vydrou říční. Výši škody určil podle znaleckého posudku doc. Ing. S. L., CSc., který za předmětné období dospěl k částce 147.200,- Kč představující hodnotu vydrou zkonzumovaných ryb.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 10. 2003, č. j. 22 Co 1899/2003-139, rozsudek soudu prvního stupně ve znění shora uvedených usnesení ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ohledně pasivní legitimace odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1753/2002, a k aktivní legitimaci uvedl, že žalobci byl v předmětných revírech přenechán výkon rybářského práva, které v sobě mimo jiné zahrnuje i právo ryby plánovitě chovat a lovit. Podle odvolacího soudu způsobily vydry říční žalobci škodu, za niž v plném rozsahu podle ustanovení §34 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb. odpovídá stát. Při určení výše škody soud prvního stupně správně vycházel ze znaleckého posudku, jehož závěry a výpočty vzniklé ztráty jsou logické a přesvědčivé.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje ve výkladu ustanovení §6 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, a jeho vztahu k vlastnictví volně žijících ryb a vodních živočichů. Žalobci byl sice podle §8 odst. 1 citovaného zákona přenechán bezplatně výkon rybářského práva (tedy ve smyslu §6 odst. 1 též právo přivlastňovat si ulovené ryby a vodní živočichy), avšak pouze jako uživateli, nikoli jako vlastníkovi. Žalovaná má za to, že vlastníkem volně žijících živočichů (ryb žijících ve vodních tocích) je stát a žalobce má pouze právo přivlastňovat si již ulovené ryby. Vlastnictví k uloveným rybám a vodním živočichům je přitom nabýváno až po jejich ulovení (§6 odst. 1 zákona o rybářství), což má svůj logický původ v okolnosti, že vlastníkem vodních toků je stát, stejně jako je jediným vlastníkem dosud neulovených ryb ve vodních tocích. Je tedy otázkou, zda žalobci vznikla majetková újma (zda došlo na jeho straně k úbytku majetku nastalého v důsledku škodné události). Podle žalované k majetkové újmě na straně žalobce nedošlo, žalobce nebyl a není vlastníkem volně žijících ryb a vodních živočichů a ustanovení §34 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb. není možné v posuzovaném případě použít. Odvolací soud ani soud prvního stupně se přitom podle žalované otázkou vlastnictví volně žijících ryb a vodních živočichů vůbec nezabývaly, nezkoumaly tedy všechny podmínky vzniku odpovědnosti za škodu. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 30. 10. 2003. Dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to pro řešení zásadně právně významné otázky vlastnictví ryb volně žijících ve vodních tocích, která byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolání je tedy důvodné.
Podle §34 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění zákonů č. 146/1971 Sb., č. 96/1977 Sb., č. 143/1991 Sb., č. 270/1992 Sb. a č. 289/1995 Sb. (tj. ve znění účinném do 27. 9. 1999 - tedy v době, kdy vznikla žalobcem tvrzená škoda) škody způsobené zvěří, jejíž početní stavy nemohou být lovem snižovány, hradí stát. Podrobnosti stanoví Ministerstvo financí České republiky, Ministerstvo zemědělství České republiky a Ministerstvo životního prostředí České republiky obecně závazným právním předpisem.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle odst. 2 škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).
Dovolatelce, která vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly otázkou vlastnictví ryb volně žijících ve vodních tocích, je třeba přisvědčit v tom, že tato otázka je významná pro posouzení, zda a v jakém rozsahu žalobci vznikla škoda.
Podle §6 odst. 1 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění zákonů č. 146/1971 Sb., č. 49/1982 Sb., č. 367/1990 Sb., č. 425/1990 Sb., č. 229/1991 Sb., č. 283/1992 Sb. a č. 4/1993 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 12. 1999 (dále též jen „zákon o rybářství“), rybářské právo je oprávnění a povinnost plánovitě chovat, chránit a lovit ryby a jiné vodní živočichy v tekoucích vodách a ulovené ryby a vodní živočichy si přivlastňovat, jakož i oprávnění užívat k tomu v nezbytné míře pobřežních pozemků. Podle odst. 4 tohoto ustanovení rybářské právo patří státu; lze je vykonávat jen v rybářských revírech.
Podle §8 odst. 1 tohoto zákona Ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství přenechá bezplatně výkon rybářského práva v rybářských revírech především organizačním složkám Československého rybářského svazu, a dále podnikům státního rybářství a jiným státním organizacím v oboru rybářství, popřípadě státním organizacím lesního hospodářství a v revírech, které jsou na pozemcích spravovaných orgány vojenské správy, organizacím v oboru působnosti ministerstva národní obrany.
Podle této úpravy rybářské právo patří státu, který jeho výkon v rybářských revírech bezplatně svěřuje jiným subjektům. Zákon o rybářství ani jiný právní předpis přitom výslovně neřeší vlastnictví volně žijících ryb, upravuje pouze to, že oprávněný subjekt rybářského práva je do svého vlastnictví nabývá ulovením jakožto způsobem nabytí vlastnictví podle zvláštního zákona, tedy originárním způsobem založeným na oprávnění přivlastňovat si ryby v mezích zákona o rybářství. Z toho právnická literatura dovozuje, že na rozdíl od ryb v rybnících není vlastnictví k rybám v tekoucích vodách možné a že neulovené ryby ve vodních tocích se pokládají za věc ničí (srov. Kindl, M.: K jednomu regálu /Co může a co nemůže být předmětem výhradního vlastnictví státu na příkladu rybářského práva/, Právník 8/1996, s. 735 a násl., Tomsa, M.: Právní problematika náhrady škody rybářským organizacím vypouštěním závadných odpadů, Hospodářské právo 10/1984, str. 766 a násl.), a k obdobnému závěru o charakteru rybářského práva dospívá rovněž rozhodovací praxe soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2003, publikovaný pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 1996, sp. zn. 6 A 78/94, publikované v časopise Správní judikatura pod č. 338, ročník 1998). V posuzovaném případě není pochyb o tom, že rybářské právo svědčilo v předmětném období v žalobě uvedených rybářských revírech i Českému rybářskému svazu jako občanskému sdružení ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., přičemž legislativní nedostatek spočívající v odkazu ustanovení §8 odst. 1 zákona o rybářství na již neexistující subjekty byl odstraněn novelou provedenou zákonem č. 410/2000 Sb.
Je proto zřejmé, že ztráta dosud neulovených ryb žijících ve vodních tocích tím, že je zkonzumovala vydra, nemůže představovat snížení majetkového stavu žalobce (oprávněný subjekt rybářského práva), který ryby k okamžiku jejich ztráty nevlastnil (jejich hodnota netvořila jeho majetkový stav), neboť je ulovením nenabyl do svého vlastnictví. Odvolací soud se rozlišením skutečné škody a ušlého zisku nezabýval a k určení výše škody použil závěry znaleckého posudku, který vyšel z průměrného počtu jedinců vydry říční ve vymezených tocích a stanovil jejich spotřebu ryb za předmětné období. Na náhradě škody tak byla přiznána částka odpovídající hodnotě ryb, které posloužily vydrám za potravu (skutečná škoda), aniž byly zohledněny všechny okolnosti, jež mohly ovlivnit nedosažený zisk, který bylo možno (nebýt škodné události) důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (ušlý zisk). Výši ušlého zisku je v daném případě třeba vyjádřit tak, aby byla vyčíslena hodnota předpokládaného výtěžku lovu po odečtení nákladů, které by při normálním běhu věcí musely být vynaloženy, musí tedy být v mezích možností znalce nepochybně stanoveno, zda a v jaké výši by v daném případě při pravidelném běhu věcí nastal kladný hospodářský výsledek (srov. Tomsa, M.: Právní problematika náhrady škody rybářským organizacím vypouštěním závadných odpadů, Hospodářské právo 10/1984, str. 768 - 772). Odškodnitelnou újmou zde může být i skutečná škoda v rozsahu nákladů, které poškozený ze svého majetku vynaložil zbytečně (např. aniž se dostavil s nimi očekávaný výsledek či které musel použít na reparaci stavu vyvolaného škodnou událostí). Takovými zbytečnými náklady mohou být i výdaje, které subjekt rybářského práva vynaložil ze svých prostředků na doplnění stavu ryb (zarybnění) ve vodních tocích, k nimž vykonával rybářské právo, byť mu k rybám samotným nesvědčilo vlastnické právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3206/2007).
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) je naplněn; Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.); protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek, vyjma zamítavého výroku o věci samé a výroků o částečném zastavení řízení zrušen, a věc byla v tomto rozsahu vrácena Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu